Strom života (2.část)

Anotace: Tak tady je druhý díl

V noci měl divný sen…

Kráčel po hladině velikého, nikde nekončícího jezera. Voda byla tmavá, neprůhledná. Měsíc svítil, jasná záře se linula po temné hladině a on šel dál. Byl nahý, čistý, nic ho netížilo, nic ho netrápilo, cítil jen velké a klidné, všudypřítomné ticho a smíření. Voda pálila studeným žárem, mrazivá horkost ho bodala do bosých chodidel a přeci nic necítil. Cítil tu palčivě mrazivou vodní hladinu, teď již u kotníků a pomalu stoupala výš, teď byla již u kolen. Nedokázal si vybavit nic, ani kdo je, vnímal jen tu tmavou vodu. Stoupala pomalu dál, už byla až u hýždí. Uvědomil si, že nestoupá voda, ale že to on se do ní noří. Možná by ho měl pohltit strach, panika, ale on cítil klid. Voda mu svými něžnými palčivými vlnami objala pas, ruce držel zdvižené a pomalu je nořil do vody, cítil hmatatelnost a přeci prázdnotu, všechno a zároveň nic. Hladina už mu stoupala až ke krku a jemné vlnky šplouchaly o bradu. Zaplnila mu ústa, ale on nepotřeboval dýchat, nepotřeboval nic. Byl celý pod vodní hladinou, bylo tam neproniknutelné černo a jemu pomalu odplouvaly zbytky vědomí…

Ráno ho vzbudilo svítání. Paprsky podzimního slunce mu dopadaly na postel a on se jen zmateně posadil. Jak dlouho jsem spal? 2 dny? Datum na mobilu mu však prozradil, že spal jen několik hodin. Kde to včera byl? Určitě objevil něco neobvyklého. A ten sen, ten zvláštní sen, co jen to bylo? Nemohl se rozpomenout na nic z toho. Vstal, umyl se, oblékl, dal si housku se salámem, kterou mu matka ledabyle pohodila na stůl, když ráno odcházela. Jak dlouho už jí neviděl? Dobré 3 týdny už to budou. Na stole ležely nějaké peníze na jídlo. Otce neviděl už pár let, kdo ví, kde je mu konec. Odešel do školy a celou cestu se snažil rozpomenout, co jen se mu to zdálo. A nezdálo se mu to i včera večer? Musel to být všechno jen sen, jinak by si přeci pamatoval, co objevil. Šel městem. Byla zima a všechno se zdálo tak neznámé. Všechny ty domy, které míjel téměř každý den, cesty, lidi, všechno jako by viděl poprvé. Netrefil by ani do školy, kdyby ho nepotkal spolužák, který na něj už z dálky povykoval. Jemu však nepřišel vůbec povědomý. Ptal se ho, proč na něj tak kouká, ale on mu věnoval jen další zkoumavý pohled. Z toho zřejmě dotyčný chlapec usoudil, že se asi špatně vyspal, chytl ho za rukáv zimního kabátu a vedl ho neznámou cestou k oprýskané budově budově. Ani si nevšiml nápisu, který udával název školy. Všechno bylo jiné, všechno šlo mimo něj. Ve škole usedl do lavice, na místo, kam ho spolužák usadil. Dokonce seděl i vedle něj. Hodiny plynuly pomalu a přeci rychle. Nevnímal, co jaký učitel říká, nevnímal nic. Když se všichni po dalším, nespočitatelném zazvonění zvedli a šli domů, šel taky. Před školou se ho nějací z nich ptali, jestli jede zítra na výlet k té přehradě. Ledabyle odvětil, že ano a pokračoval. K domovu se dostal se setměním, chodil po městě, uličkami, kde snad opravdu nikdy nebyl a všechno si prohlížel. Doma se svlékl a šel spát. Ani se nenajedl, jen spal a spal, dokud se němu do unavené mysli nevplížil další z tajemných snů, který bude opět zapomenut…