Hon na vlkodlaka – Z pohledu jejich

Anotace: Nějak mi to zmizelo do nezařazených, takže to sem dávám zpátky. Povídka je to druhá k těm třem o něco níže.

Sbírka: Hon na vlkodlaka

Hon na vlkodlaka – Z pohledu jejich

„Tak kdy teda pudem?“ vyhrkl Olaf. Seděli jsme v hostinci U vlčího drápu a rozebírali náš plánovaný hon. Hon na vlkodlaky. Nevěděli jsme, kdo jsou jako lidé, ale les jich byl plný. Nejméně jedna velká smečka, ne-li víc.
„Zítra hned ráno. Za svítání buďte všichni tady.“ Přikývli mi na souhlas.
„Nezahrajem si?“ vytáhl Rico po chvíli kary a měšec se svými úsporami na stůl.
Souhlasili jsme. Začal rozdávat, když od vedlejšího stolu přistoupil jakýsi muž.
„Promiňte, pánové, že vás ruším, ale nemohl jsem přeslechnout váš rozhovor,“ začal „a tak mě napadlo, jestli nepotřebujete pomoc. Za malou odměnu přirozeně.“ Poslední větu pronesl tak,opatrně, snad se bál naší reakce.
Sjel jsem ho pohledem. Byl to takový mladý floutek. Ano, dle oblečení nepatřil mezi nejchudší lid, ale co zmůže s vlkodlakem?
„Myslím, že nám nemůžete pomoci, promiňte,“ odvětil jsem a chtěl si vzít své karty, když znovu promluvil.
„A co sázka? Vidím, že rád hrajete, co takhle vyhrát nade mnou?“
„Poslouchám.“ Upřel jsem na něj zrak.
„Budu-li užitečný při vašem lovu, dostanu takový“ ukázal na Ricův měšec „měšec plný peněz.“
„A když neuspějete?“ opáčil jsem.
„Dostanete vy tohle.“
Položil na stůl černý kožený váček a rozevřel ho. Byl plný stříbrných kuliček.
„To je stříbro?“ vyvalil Max oči. Muž přikývl.
„Ber to!“ šťouchl mě Olaf do ramena.
„Tak dobře,“ přikývl jsem.
„Tedy domluveni. Nashledanou zítra.“ Pokynul nám na rozloučenou, sbalil stříbro a odešel. Za chvíli byl ještě oknem vidět, jak odcválává na svém koni pryč z dohledu.
„Asi by jsme se měli složit na ten měšec, kdyby náhodou,“ navrhl jsem. Ostatní souhlasili.

***

Bylo ráno. Všichni jsme už stáli na smluveném místě, jen cizí lovec stále nikde. Dřímal jsem v ruce jeho případnou výhru a čekal, zda ji přijede zkontrolovat. Nepřijel.
„Už nebudem čekat,“ oznámil jsem schovávaje měšec. „Jdeme!“

V lese jsme nejprve náhodně rozmístili několik sklapovacích želez. To vše doufaje, že se vlkodlaci při úprku chytí. Pak jsme se přemístili na protilehlou stranu toho lesa. Max okamžitě nalezl stopu. Nedávno tu dva byli a odešli směrem k pastím.
„To je dobré!“ poznamenal. Dali jsme se všichni do běhu zpět. Tentokráte však lesem, aby nám ty potvory neproklouzly. A to nás děsilo, kdo ví jak je nebudeme nahánět...
Mezi stromy se prodralo bolestné zakňučení. Všichni ještě více přidali. Chytil se, určitě ho máme. Tse, nějaký mladý prďola může něco říkat! Ještě jeden a stříbro máme v kapse.
„Támhle jsou, už je vidím!“ křikl Olaf znenadání.
„Na ně!“ přidal se Max a Rico si přisadil:
„Chyťte je!“
Konečně jsem se vzpamatoval. Jednomu skutečně vězela noho v pasti, ale ten druhý bohužel zůstával volný.
„Utíká! Střílejte, slyšíte?! Pal!“ řval jsem a sám střílel jako pominutý. I všichni ostatní pálili, ale marně. Vlkodlakovi se jako zázrakem všechny kulky vyhýbaly. Běžel pryč. Sklonili jsme zbraně. Přece je tu ještě jeden. Musíme ho zabít než si uhryže nohu, nebo se jinak uvolní. K tomu účelu jsme zvolili nůž, aby kulky zase neminuly. Jenže ouha. Ač polapen, vlkodlak kolem sebe kousal a nechtěl to jen tak vzdát. Snažil se ale málo. Odlákával jsem jeho pozornost, přičemž se z druhé strany blížil Rico. Nůž brzy projel vlkodlakovi mezi lopatkami. Naposledy příšerně zavil, pak padl.
Během mžiku se z vlka stal muž. Znal jsem ho. Žil s manželkou ve stavení u lesa. Nebyli jsme přátelé, ale věděl jsem o něm.
„Jdem na toho druhého!“ zněl můj další povel. Téměř současně jsme se všichni dali do běhu.
Výstřel. Kdo tu sakra může střílet?! Nikdo z mých mužů to neudělal a navíc, zaznělo to zepředu. Stačilo ještě chvíli běžet, abychom pochopili. Byl to on, ten cizí lovec. Jednou nohou tiskl k zemi vlkodlaka. Věnovali jsme mu nevěřící pohledy.
„Sakra! My ale taky jednoho dostali!“ zareagoval jsem na jeho výraz, který jasně znamenal: “Chci peníze!“
„To vás šlechtí.“ Usmál se, pak mu ale rysy ztvrdly. „Chci svou výhru.“
„Dostaneš půlku, je to fér!“ opáčil jsem.
„Dostanu všechny své peníze a to hned!“ Zněl naštvaně.
„Ale...“
„Tak já ho zase pustím.“ Pokrčil rameny.
„Ne, to ne! Dej mu to!“ šťouchl do mě udýchaný Max a ostatní přikývli. Měšec jsem mu tedy podal.
„Děkuji. Dobré účty dělají dobré přátele!“ Schoval si svůj výdělek a stočil pohled k zemi. „Prosím, je váš.“ K zemi, kde ležel vlkodlak. Počkal až jsme na jeho hlavu namířili zbraně, odtáhl tu svou a odešel. O kus dál měl uvázaného koně, takže nám brzy zmizel z dohledu. My zatím vystřelili. Vlkodlak se začal pozvolna měnit do lidské podoby. Nyní na zemi ležela žena toho prvního. Ani mě to nepřekvapilo. Chtěl jsem ji nechat odnést k manželovi a oba spálit, když cosi proťalo vzduch. Zavytí! Jedno, dvě, celkem tři se ozvaly. Každé z jiné strany.
„A sakra!“ zašeptal jsem. Obličeje mých společníků říkaly, ač bezeslovně, totéž.
„Co teď?“ zeptal se kdosi. To kdybych věděl...
„Pomalu a potichu se vytratíme (?)“ pronesl jsem tiše a vydal se směr nejbližší kraj lesa. Všichni mě pochopitelně následovali.
Ušli jsme tak třicet metrů, když před námi stanula mladá žena. Měla uplakané oči a namísto šatů ji zahalovala jen jakási ošuntělá deka. Nevěděli jsme, co si myslet. Nikdo z nás ji neznal.
„Co, co tu děláte, slečno?“ vykoktal nakonec Max.
„Jsou mrtví,“ splynulo jí ze rtů.
„A kdo?“
„Přátelé.“ Je jí hlas zněl tak, sladce.
„Nemáte kam jít? Co se jim stalo?“ Ztvrdly jí rysy v obličeji. Upřeně se na nás podívala náhle rudýma očima a naštvaným hlasem pronesla:
„Vy jste je zabili!“ Než nám cokoliv došlo, odhodila deku a téměř souběžně se z ní stal vlk, vlčice. Tak tak jsme se vyhnuli jejím prackám, když skočila vpřed.
„Utíkejte!!“ zařval kdosi náramně chytrý nápad. Všichni jsme uposlechli, ale nic naplat. Zpoza houštin a stromů všude kolem se vynořilo nejméně šest vlků. Na přesné spočtení nebyl čas, neboť se okamžitě rozeběhli naším směrem. Měli jsme jiné starosti.
Utéct, ale kam?! blesklo mi hlavou. Ať jsme běželi, stříleli nebo kolem sekali noži, nepomohlo to. Vlci nás jednoho po druhém strhávali k zemi a rdousili. Já zůstal poslední...
Kruh rozlícených šelem se uzavíral stále těsněji. Věděli, že nemají kam spěchat; věděli, že nemám kam utéct. Náhle jeden vlk vyrazil a povalil mě. Než zasadil svou smrtelnou ránu, poznal jsem ho. Ne ho, ji; byla to ona uplakaná žena. A pak mi tělo zalila ostrá, avšak krátce trvající, bolest. Tma, ticho, klid... je konec.