Letec

Anotace: Podivný návrat domů z hospody

Daniel Burger

LETEC

Dopil pivo a zaplatil. To už by pro dnešek stačilo, pomyslel si. Stejně mi to pivo žaludek už nebere a do kořalek se mi nechce. Brrr! Dopadl bych jako včera…
Vyšel z restaurace do temné vlhké noci. Od té doby, co se odstěhoval do velkoměsta mu přišlo obtížné překonávat větší vzdálenosti pěšky, pěkně po svých. K domovu to bylo pomalu přes celé město. A v té zimě a tmě…
No nic, řekl si a vyrazil na cestu. Vnímal to ticho. Ano, večery i noci jsou tady příjemně tiché, na rozdíl od velkoměsta. Až moc tiché. Sychravé, vlhké počasí a tma protkaná mlhavými sloupci pouličních lamp v něm evokovaly jakési stísněné pocity. Jo, dá se říct, že tady v tuto dobu opravdu chcípl pes, pomyslel. Z neurčita tmy zaštěkal pes. Pousmál se nad touto synchronicitou. V odpověď zaslechl zavít několik psích sousedů.
Ach ta vlhkost! Vypadá to jakoby se opuštěné ulice utápěli ve vlastních slzách. Možná přeci jen měl na cestu vetknout ten rum. Býval po něm sice poněkud plačtivý, ale zahřál by.
No vida! Cestu z kopce měl už za sebou. Tak a teď zkratkou, kolem staré keramičky. Každý ušetřený krok k dobru. Opět si uvědomil ono až tíživé ticho. Jen kolem cesty, kterou šel si trochu potemněle klokotal potůček. Minul starý velký strom, přes mostek překonal záhyb říčky, která dále mizela pod panelovými domy (možná že byly cihlové), kde, jak se domníval, byla jistě znečištěna fekáliemi nájemníků.
Přiblížil se ke starým garážím. Vzpomněl, jak těsně po revoluci( té Sametové) si jeden z místních podnikavců otevřel v garáži vlastní hospodu. No spíš výčep. Vzpomněl jak se tam scházeli. Tenkrát náctiletí výrostci v džískách pošitých metalovými nášivkami skupin mnohdy hororových či víceméně odporných názvů. Ano, pousmál se. Tady jednou musel odmítnout otevřenou náruč (a nejen tu) jedné ženy a zavrhnout nabídku k sexu. Ne že by byl tak morální. To spíš ta ženská byla celkem ošklivá a na něj stará (no určitě měla přes dvacet!) A byla Velká! A vůbec…Tenkrát utekl za kamarády a svůj stud utopil v pivu a rumu. Už tenkrát(mohlo mu být tak 15) ho do sebe klopil i když po něm většinou nepěkně zvracel. Ať jedl před tím, co jedl, vždy zvracel lečo! A to nesnášel - a nikdy ho nejedl. Odporná alchymie žaludku!
Tak a teď ještě ujít kousek po silnici a za chvíli Hups! Bude pěkně prdět doma do peřin, těšil se.
Došel na rozcestí. Kaluž uprostřed cesty osvětlovalo pochablé světlo pouličky a mdlý měsíc. No, kudy teď? Jedna cesta je delší, druhá kratší. Ta delší vede kolem státní silnice a vlastně pořád kolem silnice až domů-Hnus! Odfrkl si. Jenže ta kratší vede mezi starým kamenolomem a polem za nímž je hřbitov. Je neudržovaná, kamenitá nebo rozbahněná, bez osvětlení. Seber odvahu! Zavelel si a pousmál se nad vlastní dětinskostí. Muž středního věku a má strach jít tmavou cestou, sám, …v noci. Nesmysl.
Udělal rázný krok do tmy. Do vlhké, nekonečné tmy.
Raz, dva, raz, dva, nasadil vojenský rytmus. Alespoň se trošku zahřeje rychlou chůzí.
To ticho…může být něco děsivějšího než úplné ticho? A zároveň něco krásnějšího? Drobné kamínky pod jeho těžkýma botama vrzaly a kvílely nepřirozeně nahlas. Slyšel i tlukot svého srdce, té pumpy života. A slyšel i svůj…oh! To ta hrachová kaše k obědu, uchechtl se a znovu si ulevil. Tentokrát naprosto plánovaně a neomaleně.
Rozpomněl se, jak v těchto místech kdysi přepadli jeho matku. Svině! Po páteři mu přejel mírně nepříjemný chlad. Odvahy mu nedodal ani fakt, že nedaleko odtud, za mezí a horizontem stromů je místní hřbitov. „..a červi vlekouce se jako mstitelé, se cynicky vrhli na mé přátele“ zarecitoval si v duchu Baudelaira. Masochista. Taky si vzpomněl, jak s kamarádem Jenem vymysleli, že by na jejich maloměstě mohla jezdit tramvaj. Alespoň jedno číslo. Nejen opilci by byli ušetřeni strastiplného transportu mezi osvěžovnami. Tramvaj by měla číslo 8 nebo spíš nekonečná 8 a jezdila by jednu trasu pořád dokola. Zastávky by byly jen hospody. Zpětně ocenil genialitu svou i kamarádovu.
V tom jako by zahlédl za siluetami starých torz stromů světelný útvar. Cukl hlavou ke zdroji světla. Bylo to skutečné.Tam za tou bažinkou, za těmi tmavými větvemi. Jako by světlo baterky ale nerozlévalo se do okolí. Spíš se drželo v jakémsi kulovitém útvaru.
Plynule se pohybovalo za linií stromů. Leknutím se téměř všechno 12ti stupňové pivo, které ten večer vypil, přemístilo do jeho trenek. Srdce mu bilo jak deatmetalový bubeník-rychle a přesně.
Co to do prdele je?! Kunďaba! Zakvílel. To snad…proč zrovna já? Chtělo se mu slzet. Asi byl v šoku. A to přitom byl vždy zapálen pro věci mystické, tajuplné. Vždy si přál uvidět nějakou tu bílou paní nebo jinou entitu pohybující se čas od času v našem časoprostoru.Vždyť kvůli tomu přespával v místním starém zámku. Za úplňku, aby zvýšil pravděpodobnost úspěchu pozorování. A teď? Má naděláno, Ano, naděláno!!!
No tak vzmuž se, přikázal si. Encyklopedie jeho paměti vygenerovala slovo Adonai.
ADONAI! Vykřikl do tmy v domění, že se tímto magickým slovem uchrání všeho zlého. Světelný objekt po výkřiku změnil směr pohybu. K němu. Nééé, vysoukal ze sebe. Vizualizoval kolem sebe bílé zářící světelné ochranné vejce. Víc už nebyl schopen. Byl ochromen strachem. Po páteři mu běhal mráz, nohy znehybněly. Jen dech se nezastavil. Obláčky páry se valily z jeho úst. Nebýt hluboké tmy, byly by vidět jeho strachem rozšířené zornice. Jako by byli prokápnuty odvarem z rulíku, velké a černé, jako na známém obraze STRACH od pana Marečka.
Světelný útvar se nemilosrdně přesně až srojově plynule přesunul na potemnělou pěšinu asi 10m před něj a zahradil mu cestu. Teď už to bylo jasné. Je to světelná koule. Ale to světlo se nikam kolem nerozlévá. Zajímavé. Je to takové studené, mrtvé a přece má pocit, že je v tom cosi živého. Světelná koule ustálila svou polohu zhruba ve výšce jeho hlavy.
Velice potichu mumlal jakési zaříkadlo a pomalu, opravdu velice po-ma-lu posouval pravou nohu vzad. Pak ji následovala noha levá. Je to tak, pokusí se nenápadně vycouvat z této podivné situace. Ták, jeden krok vzad, druhý…a ..co to, proč to?
Světelný objekt se vydal plynule za ním. Ale jen na stejnou vzdálenost jako před tím. Hmm, hlídá si mě. Zrůda. Co teď?
Nejistě, jako koroner do hrudního koše nahládl do svého nitra. Nebyl si tedy ještě zcela jist, jestli to celé není jen halucinace způsobená glutamaxem, který napruzení kuchaři rádi přihazují pozdním zákazníkům do jídla. Přesto si uvědomil, že strach začal ustupovat a objevila se zvědavost. Musí tomu přijít na kloub! Tolik let po něčem takovém touží a teď by utekl?! Ha. Ani náhodou. Je to, co mrtvě svítí ve výši hlavy před ním živé? Je to vůbec inteligentní? Není to UFO? Nebo duch? A hlavně- existuje to vůbec?! Tak existuje to? Zkusím s tím komunikovat, řekl si. Ale jak začít? Nějak inteligentně, nevině…vzal kámen z pod nohou a mrštil jím po podivném objektu. Nic. Jen jako by ta záře, ta koule mírně zablikotala. Došlo mu, že to nebyl moc chytrý nápad. Komunikovat … jak ale? Ze světlem? Bez menší naděje začal.“ Ahoj, jmenuji se Boris a jsem alkoholik…
Světlo dvakrát zapulzovalo. Cože?! Že by mě to vnímalo? Dobře“ odpoklopukupoklopukiklopkoulikoulí“- jeden světelný impuls. Hmm. Takže nějak to reaguje, nenapadlo mě to ani když jsem po tom hodil kámen. A to mohlo. „Dobrá“ řekl, „tak já teď půjdu pomalu k tobě, jo? A projdu kolem a půjdu domů, víš?-dva světelné impulsy.
Koneckonců, můžeš mě doprovodit. A promiň za ten kámen. Světlo zase dvakrát zesílilo a zaslabilo svoji zář. Znovu se tedy rozešel. Stejně už mu byla kosa. Jen šel o něco ostražitěji a pomaleji než před tím. Světlo levitovalo ve výšce jeho hlavy a doprovázelo ho po cestě nahoru. Dobrá svítilna, pomyslel si a připadal si jak v Jiráskově Lucerně. Ale bez Lucerny. Zdá se, zamyslel se, že ta věc, to světlo není ani zdrojem tepla. Rozhodl se to vyzkoušet. Bylo to spontánní rozhodnutí, jako ten hod kamenem. Taková rozhodnutí mohou v životě úplně změnit další osud naší bytosti.
Pomalým ale jistým pohybem vsunul ruku do koule. Necítil nic, žádné teplo. Jen jako by drobné mravenčení, které se rozlévalo od nehtů, přes prsty až k loktům a do celého těla. Bylo to příjemné. V hlavě mu hučely podivné zvuky. Připadal si jako rádio nalazené na psychofrekvenci, kde se ozývá jen, crrr, zůůůům, píííp a šum. Najednou vše ustalo a on před sebou uviděl tvář. Byl to mladý muž. Kolem 25 let. Znal ho. Bože ano! Znal ho! Pamatoval si ho ze základní školy. Byl to syn místního letce pana Puštíka. Ano, toho Puštíka, který ve svém žlutém letounu značky „čmelák“ statečně práškoval pole patřící JZD. A občas pro zábavu, v neděli, když všichni ostatní na maloměstě obědvali kuře s bramborem, vysekl bravurní nálet na bytové jednotky a následný obrat, který by mu jistě záviděl i Jirmus. Nejednou jsme měli pocit, že zákonitě musí skončit u nás v obýváku. Nikdy se tak nestalo. Byl to hrdina. Vždy spadl až u rybníka nebo do lesa. A jeho syn, na jehož tvář jsem se právě díval zdědil tuto zálibu, tuto úchylku i povolání po otci. Byl také letec. Minulý měsíc na dušičky jsem si všiml jeho náhrobku na hřbitově. Asi neměl takovou kliku jako otec.
Aho oj, Davide, vysoukal jsem ze sebe. Ahoj, řekl zřetelně on.
Já,… co se děje?..proč?
Dneska je to rok, co jsem spadl s tím krámem. Krám jeden! Víš, ani jsem se nestihl rozloučit s rodiči…říct jim, že je mám rád. A že je mi teď dobře. Fakt dobře. Tady můžeš lítat i bez letadla, člověče!
A co já s tím?
Ty? Ty se k nim musíš stavit hned zítra a vše jim vzkázat, argumentoval věcně.
Já? Vždyť si budou myslet, že si z nich utahuju, že je houpu, dělám si z nich vrtuli, vodím je za nos, že mlžím, blouzním nebo droguju a bůhví co ještě! Neuvěří mi! Tím jsem si jist. Davide, to nemá cenu.
Poslouchej, řekl zvučně on. Tátovi řekni 194225. Uvěří ti. Promiň volá mě kapitán, už musím.
Zmizel obličej, zmizela koule světla. Zima a tma zůstala. Tempem Zátopka dorazil domů a zahrabal se do peřin. Zítra tedy…jak to… ta hlava , to hulení..aha 194225.

Druhý den

Crrrr!!! Nepříjemný zvuk zvonku prořízl nedělní dopoledne. CrrrCrrrrrr…
Na zvonku byl nápis Puštíkovi a pod ním nálepka žlutého čmeláka. Tedy práškovacího letadla.
Jóžin z Blážin, zabroukal si a hned se sám odsoudil za to ), jak cynický dokáže v takové chvíli být.
Co je?! Ozval se zpruženě z okna pan Puštík.
Dobrý den, to jsem já, Purket…
Neznáám, zahučel on.
Já, s Vaším synem jsem chodil…teda na základku. On byl starší.
O co vám jde, sakra, začal se čertit.
No, já jen…mám vám od něj něco vzkázat…
Můj syn před rokem tragicky zahynul při havárii vojenského letadla!!! Vy zrůdo! Co my to tu vykládáte! Táhněte! Křičel. Ze zádomí vyběhl mutant ovce a psa s krvavýma očima a zlou slinou u tlamy. Nejsi tu vítán, dávali mi oba najevo. Z nás si nikdo utahovat nebude, věšet nám bulíky na nos, takhle mlžit, vymýšlet si, takhle nás houpat, takhle lakovat..aby bylo jasno, jdu volat policii!! Prdel si dělejte z plastelíny a ne ze mě, vykřikoval pan Puštík.
Tušil jsem, že to tak dopadne. No nic raději šlápnu na zmizík, než přijedou ty benga. To víš , že jo…na to tak budu čekat. Už tak jsem toho zažil dost. Po včerejší přihodě, mám neustálý pocit, že mi někdo stojí pořád za zády. Stojí a mlčí. Šmejd!
To číslo! Zapomněl bych. Jak to bylo? Pane Puštík! Mám vám vyřídit 194225. Vychrlil jsem ze sebe. Muž zvážněl.Co..co? Blekotal a rázem ztratil svou jistotu ale i zlost. Víte, říká již klidně, dnes je to rok, co se mu to stalo…Davidovi. 194225. Víte, bydlíme v domě číslo 19, Davida jsem měl pozdě, bylo mi 42, zahynul když mu bylo 25 let. Na palubní desce zříceného letounu byl čas zastaven v 19:42:25. Divné, že?
Letěl s kapitánem Bílým, oba zahynuli.
Pojďte prosím dál, pokynul až příliš mile. Rázem vypadal jak starý zlomený muž. Muž bez syna. Šel jsem tedy dál, v zádech ten divný svíravý pocit, že tam někdo stojí. Mutant ovce se psem zakňučel, stáhl ocas a zmizel za domem…
Pojďte, kynul mi pan Puštík.