Drak z papíru

Anotace: Všechno chceme vědět. Protože jsme lidé. A protože je nám jedno, že "ta věc" díky pravdě ztratí svoje kouzlo... Jsme zvláštní lidé.

/Už dávno jsem si něčeho všimla.
Lidé chtějí pořád něco vědět. Věčně mají spousty otázek a neustále se dožadují odpovědí. Na věci, na které je samozřejmé se ptát, ale i na věci … Věci, které by vědět prostě neměli … Ty, které se týkají existence světa, ty, které se týkají tajemství kouzel a jiných zázraků … Proč na všechno potřebujeme odůvodnění? Proč potřebujeme tolik odpovědí? Stačí otevřít svoje srdce a to nám poví svoje. Krátce a jednoduše … „Věř tomu,“ řekne.
Jenom se díváme na představení, kdy kouzelník vytáhne bílého králíka. Jak … Jak to udělal? Ale, vážně nás to zajímá? Neztratilo by tím to kouzlo smysl? Nestalo by se z něčeho „neuvěřitelného“ jenom laciný trik? Tímhle se odlišuje myšlení dospělých a myšlení dětí. Děti věří, věří tomu, co vidí. Ale dospělí … Ti možná krátce uvěří, ale potom jim místo srdce odpoví mozek. Složitěji a proto hned vědí, že mají poslouchat zrovna jeho. Jsou hloupější, než vypadají … Existují věci, které by všem měly být skryty. Už jenom pro to, aby v ně každý věřil …/

„Krásný … Krásný, krásný!“
Obličej malé dívenky vesele zářil. Usmívala se … Bezstarostně a klidně. Vykulila svoje velké modré oči, aby mohla všechno vidět, každičkou jednu květinu a každičkého motýla, který proletěl kolem. Ještě nikdy nebyla v takovém prostředí … Všechno mělo nějaký řád, ale přitom tu vládl hrozný chaos. Všechno mělo svoji neuvěřitelnou krásu a přitom to bylo tak neuvěřitelně přeslazené … Ale právě tím, že to mělo svoje chyby, to bylo dokonalé. Líbilo se jí tu. Strašně moc.
„Tati?“ zatahala za rukáv svého otce, který stál přímo vedle ní.
Nevnímal. Sám se díval okolo … Ale v jeho obličeji nebylo tolik nadšení. Spíš … Překvapení? Možná trochu strach. Trochu.
„Tati?“ zopakovala dívka a zatahala trochu rázněji. A ještě víc, dokud neměla pocit, že jeho ruku stáhla dostatečně nízko, aby si toho všiml.
„Ano, zlatíčko?“ zamrkal její otec překvapeně. Dívka ho pustila a široce se usmála.
„A kde vůbec jsme?“
Neodpovídal. Mlčel … Místo toho, aby jí všechno hned vysvětlil, radši se rozhlížel okolo. V jeden moment si na jeho rameno sedl krásný oranžový motýl, ale on si toho nevšiml. Neviděl blízkost, viděl dálku. To důležitější, to, kde toho mohl zjistit víc. Dívá se tak přece každý ‚velký‘ …
Dívka ho zatahala za rukáv ještě jednou.
Desítky lidí kolem nich procházely. Nezastavovaly se … Možná na chvíli. Rozhlédly se a hned šly dál. Byli to podivní lidé, dívka ani jednoho z nich neznala. A oni neznali ji. Samozřejmě, nikdo se s ní nebavil … Byla tu jenom se svým tatínkem. A ten snad ví, co se děje.
„Nevím, kde jsme …“ řekl najednou.
„A proč tu vůbec jsme?“
„Víš,“ zamyslel se její otec a konečně se podíval i na ni. Ale při náhlém pohybu se ten zapomenutý motýl lekl a uletěl. Dál, do té zeleně, do těch kopců, které halila jemná, nadpozemská mlha. „Museli jsme odejít, Haru-chan …“
„Z domova?“ polekala se holčička. „A to už se tam nikdy nevrátíme?“
„N-ne,“ zdráhal se odpovědět muž. Ale věděl, že tu není co skrývat. „Už se nikdy nevrátíme.“
Dívenka na chvíli sklonila hlavu a hned zase vyděšeně vzhlédla.
„A co maminka? Vážně už ji nikdy neuvidíme? Ani tady?“
„Víš … Je pryč, zlatíčko.“
Ochranitelsky jí položil ruku na rameno a holčička vzhlédla ještě vyděšeněji než předtím.
„Pryč?“
„Pryč,“ vydechl její otec. „Ale možná ji někdy uvidíme … Za hodně dlouhou dobu.“
Holčička přikývla.
„A co tu budeme dělat, tati?“
„Hledáme nový domov, zlatíčko …“
Dívka opatrně vložila svoji malou ruku do jeho, velké. Pevně sevřela jeho ukazováček a zahihňala se. Hned zapomněla ...
„Chtěla bych veliký pokoj,“ usmála se a její pohled na chvíli padl na motýla, který znovu proletěl okolo. Vztáhla volnou ruku, ale motýl si nesedal … Tentokrát ne a Haru se zamračila.
„Blbeček …“
„Uvidíme, snad najdeme nějaký velký,“ usmál se její otec a jemně zatáhl svojí ‚obsazenou‘ rukou. „Pojď … Půjdeme se zeptat.“

„Tak co, tenhle pokoj se ti líbí?“ pozvedl muž obočí a usmál se.
„Líbí!“ zavýskla dívka a ještě víc se zabořila do peřin. Jednou rukou objala svého velkého medvěda. Dneska ho koupili.
„I ten medvěd?“ ujišťoval se její táta.
Dívka přikývla a zabořila do hnědého plyše svůj nos.
„Ale smrdí,“ zaznělo po chvilce tlumeně.
„To je novotou. Však on už brzo začne vonět …“ usmál se, zatímco holčička zamyšleně otočila svůj obličej.
„Maminka mi na něho stříkala voňavku,“ pozvedla obočí, ale muž se podíval do země.
Neodpovídal. Žádný návrh na to, jak navonět jejího plyšáka od něho nepřicházel, jak čekala. Ale … Teď si uvědomila, že … Cítila …
„Děje se něco, tati?“
„Ne ne, zlatíčko,“ vzhlédl její otec. Ale oči měl mírně narudlé. A Haru věděla, čím to je.
„Máš rýmu?“
„Nemám,“ zasmál se její otec smutně. To bylo ono … Smutně …
„Jsi smutný?“
Otec zamyšleně hleděl do dřevěných parket. Okny sem pronikalo slabé sluneční světlo, ale už bylo načervenalé, slunce totiž právě teď zapadalo a hřálo zvláštním způsobem, jakým hřeje už jenom večer. V těch paprscích bylo něco kouzelného … Zvláštního.
„Jsem,“ přikývl. „Víš … Chybí mi tvoje maminka.“
„Vždyť jsi říkal, že ji někdy uvidíme?“ přimáčkla se Haru ještě víc k hřejivému medvědovi.
„Ale asi až za dlouho … Asi to bude dlouhá doba …“
„Ale uvidíme, že?“
„Možná jo a možná ne,“ usmál se její otec. „Ale teď spi, ano?“
„Ale mamin-,“ zarazila se najednou. Nechtěla ho znovu rozesmutňovat a tak spolkla to, co chtěla říct. „No … Řekneš mi nějakou pohádku?“
„Pohádku?“
„Na dobrou noc, přece. Abych usnula.“
„A to bys jinak neusnula, Haru-chan?“ přitáhl jí muž deku ještě víc ke bradě.
„No … Ne,“ vydechla holčička. Její otec se odevzdaně usmál. Popravdě, očekával to. Jenom jí to nechtěl začít vyprávět on sám, čekal, jestli mu ona řekne … Nemyslel, že je zrovna skvělým vypravěčem. A už vůbec si nemyslel, že by ve vyprávění překonal její matku.
Ale všechno se má zkusit, nebo ne? Nesmí si říkat, že něco nejde, aniž by se o to pokusil. Kolikrát už tuhle poučku každý ve svém životě slyšel … A teď byl čas praxe.
„Řeknu ti něco, co se možná stalo a možná ne,“ usmál se konečně, lehl si k ní do postele a hlavu opřel o polštář. Jeho dcerka se k němu přivinula, aby mohla pečlivě poslouchat a pořádně nastražila uši. Jako vlk v pohádkách. Proto toho věděl nejvíc, říkávala jí maminka v jedné pohádce. Protože měl vždycky nastražené uši.
„Kdysi dávno se narodil jeden drak. Ten drak rostl, sílil … A najednou, aniž by si to byl uvědomil, slavil svoje dvacáté narozeniny. A právě ten večer poznal jednu krásnou dračici a zamiloval se do ní. Strávili spolu spousty dračích dnů, společně létali, jedli a lovili …“
Dívenka překvapeně zamrkala a uši nastražila ještě víc. Dozví se teď konečně něco z "toho" světa, který jí rodiče vždycky tajili?
Ale otec změnil směr. Trochu to zkrátil …
„A potom, po devíti měsících se té dračici narodilo dráčátko.“
„Holčička nebo chlapeček?“
„Byla to malá dračí holčička. Byla moc pěkná, ale … Už od začátku byla trošku jinčí, než ti ostatní. Už hned po narození byla slabší než jiní draci a proto jí vůbec nešly ty věci, které její vrstevníci už s přehledem ovládali. Třeba plivání ohně. Nebo běh. Ani v tom nebyla moc dobrá. A všichni se jí smáli.“
„Ta dračí holčička je jako já,“ zamyslela se Haru, „Maminka mi říkala, že jsem jinačí … Že ani nemůžu bojovat … Už od narození, prý …“
Otec jenom smutně vzdychl.
„No … Ta dračí holčička teda neuměla ani plivat oheň. A proto jí děti dali přezdívku. Začali jí říkat Tako, papírový drak. Protože podle nich byla stejně užitečná …“
Dívenka se po jeho boku trošku zavrtěla.
„Ale potom … Něco se stalo. Na jejich dračí vesnici zaútočili velcí a zlí draci. A chtěli jenom ničit, zničit celou vesnici. A její tatínek musel jít do boje. I maminka, protože oba patřili k dračím bojovníkům. Plivali hodně ohně, byli zranění, ale jejich dcerka musela zůstat ve sluji, v bezpečí. Ale … Ti zlí draci útočili všude. Vnikli do vesnice a mířili přímo k té dračí sluji … A její otec si toho všiml, neposlouchal křičení své dračice, která bojovala vedle něho a vyletěl směrem ke sluji … Snažil se svoje dráčátko zachránit …“
„A zachránil?“ vyděsila se holčička. Bála se, že to nedopadne dobře …
Otec chvíli mlčel.
„A-ano,“ přikývl najednou. „Zachránil ji, jasně. Vždyť je to pohádka. Zachránil svoji holčičku a válka skončila. A všichni draci se měli dobře …“
„A co ta malá dračice? Už si z ní nikdo neutahoval?“
„No … Víš, ona se dostala někam jinam, někam, kde dostala další šanci … A tam už není slabá. Tam už ji všichni berou normálně …“
Holčička se zamyslela.
„To nechápu. Když přežila … Jak se mohla dostat někam jinam?“
„Ehm … To neřeš,“ zavrtěl hlavou její otec a pomalu vstal. „Dobrou noc, zlatíčko. A zítra máme zajít za Akami-san. Na oběd.“
„Proč?“ objala holčička znovu svého medvídka. Do okna přilétl jeden z těch oranžových motýlů, zakroužil okolo a pomalu si sedl přímo na jedno jeho hnědé ucho.
„Jé, tati! Podívej!“
Otec se usmál.
„Tak ho nevylekej. Říkala, že když jsme tu noví, trochu nás se vším seznámí, víš?“
„A ona je tu nová?“
„Říkala mi, že už je tu strašně dlouho …“
„Kolik to je?“
„Prý tři sta let,“ zamyslel se muž a dívenka vyvalila oči.
„To jde?“
„Tady jde všechno,“ zašeptal její otec s úsměvem a pomalu zavřel velké, dřevěné dveře.

/Ale … Trošku jsem porušila to svoje pravidlo. Neptat se … Ptám se pořád. Je po smrti nějaký další život? Nebo nějaký další svět, kde se dá žít? Nebo třeba nebe?
Víte, tohle je jedna z věcí, která by měla zůstat tajemstvím. Měla by být uzavřená v nějaké silné truhle na rovných šest západů. Kdyby se to lidé dozvěděli … Bylo by to špatné … Ale … Já bych si to moc přála vědět. Protože mi na tom záleží.
Víte … Zůstala jsem sama. Ze dne na den. Kvůli něčemu, čemu se říká záchrana. Ale tahle nedopadla dobře … Ani pro ty dva mně nejbližší, ani pro mě … Teď mám pocit, že nemám domov. Nemám místo, kde bych byla šťastná … Jsem tak zoufale sama …
Chtěla bych … Chtěla bych moc vědět … No, až zemřu, za těch několik let, třeba v boji, nebo tak nějak … Jestli se dostanu za nimi. Povídá se, že někam se potom odchází. Jenomže co když se jejich duše rozletěly do prázdna a žádné ‚potom‘ není? Co když … Se to nikdy nestane?
Ale možná že ano. Protože mám, někdy, jako třeba dneska večer … Mám pocit, že na mě moje dceruška myslí. I můj muž … Je to takový ten zvláštní pocit, když mě z ničeho nic popadne mravenčení v břiše a bezdůvodně se usměju. Já vím, zvláštní. A tak trochu věřím, věřím, že … Že je ještě uvidím. Ale … Já ani nechci znát odpověď. Zase by mluvil můj rozum a ne srdce. Já tomu prostě vážně budu věřit. Budu si myslet, že potom něco je … A až, jednou, až budu umírat … Budu vědět, že jdu na místo, kde mi bude dobře. Kde mi bude … jako předtím …/

***
Z Japonskýho prostředí :)
Pozn. Sufix -chan se v Japonsku přidává za jméno, když chceme oslovit dívku mladší, nebo stejně starou jako my.
Sufix -san zase znamená "pan", "paní"
Děkuju vám za přečtění a případnej komentář :)