Temné tajemství - kapitola 7.

Anotace: Když se dva milují a upír jim nepřeje... název kapitoly: Strach a bolest

You could be my unintended choice

to live my life extended

you could be the one i´ll always love

...

"Proboha nééééé! Zmlkni.", zahulákám do polštáře a praštím telefonem o zem. Naštěstí, nebo snad bohužel? se mu nic nestalo a budík, na kterém mám svou druhou nejoblíbenější písničku, si vyřvává dál na plný pecky, až mě z toho brní uši. S vypětím všech sil se natáhnu, abych ho vypla, pak sebou zase plácnu na postel a dalších deset minut se nehnu. Když se konečně dostatečně vzbudím,abych byla schopná normálně vstát, všimnu si periferním pohledem něčeho tmavého na polštáři. Vykřikla jsem.

Byla to krev! Okamžitě jsem si zkontrolovala krk, uff, dobrý. Co mě to napadlo? Vždyť už včera večer jsem šla spát s vědomím, že to byla jen historka, aby se mě zbavil...

Tak proč tomu nedokážu věřit??? Roztřeseně jsem doklopýtala do koupelny, byla jsem bledší než obvykle s tmavýma kruhama pod očima a taky, jak jsem zjistila, mi krev tekla z nosu. To se mi stalo podruhé v životě. Pustila jsem studenou vodu a opláchla si obličej.

"Amy, zlatíčko, co se stalo?" Máma! Taky jsem nemusela tak křičet, jak to že je doma? Aha, jednou za uherskej rok má den volna...

"V pořádku mami, byl to jen pavouk, omlouvám se." křikla jsem zpátky, ale slyšela jsem, jak se blíží kroky. Rychle jsem si z obličeje smývala zaschlou krev. Když nakoukla do koupelny vypadala jsem už normálně.

"Opravdu? Vypadáš nějak smutně..." rychle jsem se usmála.

"Jen nerada vstávám...", hodila po mě ještě jeden nerozhodný pohled a šla zpátky do kuchyně. Znovu jsem se zadívala do zrcadla. Vypadla jsem děsně, jako kdybych probrečela celou noc. Já nebrečela! Pro něj? Nikdy! Tak proč se mi nechce s ním být v jedné místnosti?

***

"Zvládnu to, nikdo mě nekousne...ha ha." , tohle jsem si opakovala celou cestu do školy, ale přesto se mi zrovna dvakrát do třídy nechtělo, zahnalo mě tam až druhé zvonění. Nervózně jsem se podívala po třídě a svoji lavici si nechala až nakonec, byl tam. Stejný jako vždy, jen v jeho výrazu se něco změnilo. Měl skelný pohled a když jsem přišla k naší lavici i ublížený pohled. Jen to hraje, chtěl se mě jen zbavit a teďka to jen hraje. Tečka. Tak proč se tak tváří?

Nemohla jsem se na něj dál dívat, takže když přišla profesorka, zbaběle jsem si přes pravé rameno spustila vlasy a snažila se soustředit na výklad. Když nám však zadala samostatnou práci a odběhla, ulyšela jsem Jasperův tichý hlas.

"Nevěříš mi ,viď?" snažila jsem se ho ignorovat. Nešlo to, chytl mě za ruku, ale ucukla jsem. "Promiň, ale já jsem nelhal...", neotočila jsem na něj, jen jsem zamumlala:

"Já vím, že už se mnou být nechceš, tak si přestaň vymýšlet historky...nesmyslné historky, měl jsi mi to říct narovinu, já bych to pochopila." a dál počítala, jakobych nikdy nepřestala. Jasper neodpověděl, nehýbal se, jen seděl. Nevím jak se tvářil, protože jsem neměla odvahu se na něj podívat. Když jsem přestala čekat na odpověď, zašeptal:

"Chci být s tebou...", ale asi jsme si to jen vymyslela. Dopočítala jsem a koukala z okna. Najednou jsem si všimla postavy v černém s rozevlátými vlasy, jak stojí pod stromem u fontány na náměstí a upřeně zírá na budovu školy. Cítila jsem, jakoby se dívala přímo na mě. Bezděky jsem se otřásla. Nesmysl.

***

Konečně pátek. Baťoh hodím do kouta a ulehčeně se svezu podél dveří. Prázdniny. Klid. Aspoň těch pár dnů se nemusím o nic starat. Děkuju. T obylo jediné co jsem v tuhle dobu potřebovala, nemyslet, jen přežít další den. Vzala jsem si z kuchyně nějakou sváču a zalezla k sobě do pokoje, přesněji k počítači. ICQ jsem nemilosrdně vypla dřív, než mě stačilo automaticky přihlásit (Michel by nedala pokoj...) a co nejrychleji jsem se snažila otevřít internet, jako naschvál to trvalo děsně slouho, takže jsem netrpělivostí klikala tolikrát, že výsledkem bylo asi patnáct oken...proboha a než všechny naběhly...

Asi po pěti minutách klení a kopání do bedny mi konečně zůstalo otevřené jen jedno okno. Na přehrávači jsem si pustila písničku od Muse a pustila se do hledání. Nebudu vás napínat, hledala jsem cokoliv o upírech, co by mi dalo důvod uvěřit nebo možná jsem se chtěla jen mýlit...nevím. Bohužel toho na mě vyskákalo tolik, že jsem se skoro lekla - přes 250 000 odkazů!!! Samozřejmě, tři čtvrtiny úplný hovadiny, tak nevim...áááááá něco zajímavého...hmm...

Setkala jsem se s upíry a protože i pár mých známých jsou upíři, můžu vám říct, že vím jak to u nich chodí...

No tak to snad neeee, kristepane, děsný...dál...

Téměř tři hodiny jsem strávila prohledáváním odkazů a nakonec mi došel krutej fakt, že buďto jsem se úplně zbláznila nebo na tom něco bude, jenomže další věc byla, že mi zbývalo ještě asi 200 000 odkazů, několik dalších vyhledávačů + zahraniční stránky a další významy slova...ne! Naštvaně jsem vytrhla kabel ze zástrčky a šla pomoct mámě do kuchyně s cukrovím. Tohle přece nemám zapotřebí.

Šla jsem spát vyčerpaná až do morku kostí, ale alespoň se vyspím a ráno nebudu mít kruhy pod očima. Alespoň ne tak velké.

Vstávat v pět ráno, abych stihla autobus není nic pro mě, tkaže jako obvykle jsem nestíhala. Řidiči o výkendu mě už ale znají, takže i tenhle, jako každý výkend počkal, dokud se nepřiřítím. S úsměvem a přáním dobrého rána mi podal jízdenku, když jsem mu dávala peníze, snažila jsem se znít stejně nadšeně. Moje oblíbené místo vzadu bylo volné ,takž jsme k němu zamířila, plácla sebou do nepohodlné sedačky a infiltorvala se od okolního světa písničkami. Sněžilo. Do předního skla vytrvale narážely obrovské bílé chomáče a všechno se v noci pokrylo bílou jiskřivou peřinou. Opřela jsem se hlavou o sklo a koukala jak sníh ve světle lamp září a jiskří. Ani jsem si nevšimla, že se autobus zaplnil, najednou tam stál ten kluk a ptal se mě:

"Je tady volno?" proč by nebylo, vidí tam snad někoho? Ale jen jsem kývla a dál zírala z okna.

"Jezdíš takhle ráno často?" nevěřícně jsem se na něj otočila. Má snad potřebu po ránu mluvit? A navíc se mnou? Vyndala jsem si sluchátka a odpověděla.

"Často."

"Ty toho moc nenamluvíš, viď?" zeptal se se smíchem.

"Ne, po ránu ne." znovu jsem se otočila k oknu.

"Já jsem James." No bezva! Další J!!! Jakoby jich už tak nebylo dost!

"Amy." odpověděla jsem zase jednoslovně. Nemám náladu se s ním bavit. Milý James si toho buď nevšimnul nebo se to rozhodl ignorovat.

"A kam jedeš?" v duchu jsem počítala do deseti.

"No kam asi? Tam kam všichni ostatní...tenhle autobus má jen jednu konečnou..." to víš že jo hošánku, ještě ti budu říkat kam jdu, to teda ne. Razantně jsem si nasadila sluchátka tím typem a-už-mě-nech-na-pokoji. Konečně jsme tady! Rychle jsem se vyhrabala přes Jamese a šla dopředu. Přešla jsem až ke schůdkům a skrčila jsem se u dveří, aby na mě nebylo vidět. Řidič po mě hodil zmatený pohled, ale nekomentoval to. Jakmile autobus zastavil všichni se hrnuli ven ,aby stihli metro nebo tramvaj a James nebyl výjimkou. Když byl autobus prázdný, ulehčeně jsem si oddechla a sedla si na sedadlo.

"Co to mělo znamenat?", zeptal se mě Phil - řidič, který byl zatím asi nejvíc zvyklý na moje dobíhání, ale tohle byla i pro měj novinka. Mávla jsem rukou.

"Ále, ten kluk pořád mlel a mlel a mlel..."

"Mě se zdál milý, a dobře víš, že bys už někoho potřebovala, aspoň jako kamaráda..."

"Phile!", zalapala jsem po dechu. "Vždyť já už m-" nemám nic. Phil se na mě zvědavě podíval.

"Takže někdo už je?"

"Ne, není...", postavila jsem se ke dveřím, protože jsme už byli na místě. Tady mě Phil nebo jakýkoliv jiný řidič, pokud sem jel, nechal vystoupit na světlech.

"Díky, tak zas zítra. Hezký den, ať to rychle uteče." , mile se na mě usmál a zatroubil. Vyskočila jsem na obrubník u silnice, zavrávorala a rozhlédla se před tím, než jsem přeběhla na druhou stranu. Vběhla jsem na vrátnici, popřála dobré ráno ochrance a naučeným, teď už automatickým pohybem projela v příchodovém terminálu kartou. S ulehčením jsem zapadla do šatny a rychle se převlékla do uniformy, pozdravila ostatní holky, které stejně jako já přicházely na poslední chvíli. Zamkla jsem skříňku, vzala baťoh a běžela k výtahům, cestou jsem si ještě sponkami přichytila prameny vlasů, aby mi nepadaly do očí, a taky abych nevypadala jako Rozárka. Dveře výtahu se otevřely a já uviděla Michel, jak na mě naoko naštvaně a nedočkavě čeká s rukama v bok.

"No kde seš, Lorencová? Ty ani netušíš o co přicházíš, dneska je tady skvělý výběr..." ukázala rukou za sebe a koketně pohodila vlasy. Musela jsem se zasmát, tohle byla prostě Michel.

"Znáš to, špatní spojení..."

"Měli by jste se taky přestěhovat, v tom zapadákově se nic neděje." vyčítavý tón jejího hlasu mě nenechal na pochybách, že mi vyčítala ten pondělek i fakt, že nemám žádné historky ze společenského života. Ignorovala jsem to a šla se ohlásit vedoucímu, že sem dorazila.

Tenhle den byl dlouhý, dokonce delší než obvykle. Přispěl k tomu i fakt, že jakmile se ohlásila sedmá hodina ranní přišli brigádníci, každý týden, kromě nás veteránů a napůl zaměstnanců, jiní. Stála jsem jako vždy u vchodu, abych výtala hosty a s milým úsměvem je posílala sednout, když se objevil. Skoro jsem zkolabovala, asi jsem musela hodně zblednout, protože drobná francouzka, která mi právě vyprávěla, že se jí ztratil manžel, ale že bude nejspíš v clubu na 8. patře, kde byli ubytovaní, mě začala ovívat mapou našeho hlavního města. Když jsem popadla dech, šinul si to rovnou ke mě.

"Ahoj Amy, ty tady pracuješ? No to je ale milé překvapení...dneska ráno v autobusu jsi asi pospíchala viď? Ale jak si se sem dostala dřív než já?" James zakroutil hlavou a křenil se tak ,že jsem měla strach, aby si neprotrhl pusu.

"Jo, správně jsi to řekl, PRACUJU, takže kdybys dovolil...", protáhla jsem se kolem něj a bez jediného pohledu se věnovala dalším hostům. Nedal pokoj. Počkal až odejdou a pak začal zase. Vypla jsem, prostě jsem ho ignorovala a dál se usmívala. Nejspíš si to ale vyložil jako výzvu a neustále kecal dál. Když už mi brněly uši a moje sebekontrola se zhroutila v prachu, vzdala jsem to a odešla. Michel na mě vrhala zkoumavé pohledy, ale byla natolik zaneprázdněná, že si nemohla dovolit pauzu. Plně si to však vynahradila u oběda, když nejdřív setřela Jamese, že jí zasedl místo. Teď teprve začal ten pravý výslech. Bohužel na téma, které jsem si chtěla vyhnat z hlavy...

"Hele, a co ten nový kluk u vás, jak že se to jmenuje? Jasper! No jasně..."usmála se a začala se ládovat okurkovým salátem. Rychle sem sklopila oči do talíře a přidušeně odpověděla.

"Nic, co by bylo, letí po Lucy, jako každej...", on právě nebyl jako každej, byl jinej, naprosto. Michel pozvedla obočí a zakousla se do housky, kam se to v ní ztrácí?

"Hmm, a je aspoň pěknej? Co myslíš, líbil by se mi?Máme stejný vkus, tak co, stál by za hřích?" zahuhlala s plnou pusou a uličnicky se usmála než do sebe hodila další kus housky.

"Hmm."

"Co to jako znamená hmm? Takže jo?"

"Jo." hukla jsem a zčervenala až po kořínky vlasů.

"Takže kluk k nakousnutí, podle toho jak si zrudla...", konstatovala a moje tvář dostala ještě červenější barvu. Přesně tak Michel, k nakousnutí, a to doslova. Michel pak už neměla šanci promluvit, protože do sebe začala házet oběd rychlostí formule 1.

"Proč ten spěch?", teď se pro změnu začervenala ona. "Rande?" pochopila jsem, jen kývla a dál se zabývala bědem. "S kým?", byla jsem vděčná za změnu tématu a nehodlala jsem se jen tak vzdát.

"Sam. Toho neznáš, ale měla bys ho vidět! Ty oči! Opravdu má naprosto nádherné šedé oči, jako bouřkové nebe, nádhera. Promiň, vím, že jsem ti slíbila pokec, ale ještě se musím připravit, nevadí?"

"Vůbec ne, jen jdi a bav se." děkuju všem andělům za toho Sama! Michel se vděčně usmála a odcupitala pryč. S obědem jsem si dával na čas, nikam jsem nepospíchala, autobus jel ještě téměř za dvě hodiny. Když už jsem opravdu neměla co dělat, pomalu jsem se šla převléknout a ještě pomaleji šla na zastávku tramvaje, doprovázená mojí milovanou hudbou. Stmívalo se. V zimě přichází tma brzy...tramvaj jela pomalu, na každém semaforu byla červená, nevadí. Další půl hodinu mrznout na zastávce opravdu nechci...a pak jsem to uviděla...postava v černém...stála v zastrčené boční uličce, kolem které tramaj projížděla. Vylekaně jsem se napřímila a ztuhla. Černý kabát jí povlával kolem kotníků a pod ním bylo další černé oblečení, které splývalo, vlasy vlály v mrazivém větru a dopadaly do nich vločky sněhu. Pak se tramvaj na zelenou znovu rozjela a postava se ztratila.

Zbytek prázdnin proběhl naprosto monotóně - James, práce, James, klid a taky bezestná noc. Nevím proč se mi to dělo, že by mě to opravdu tak sebralo? Vždy jsem si chtěla jen lehnout a spát, ale jakmile sem si dala iPoda, začala jsem přemýšlet o věcech, o kterých sem nechtěla. Začala jsem být dokonce paranoidní! Všude sem viděla černou postavu. I ve snech, kterých bylo tak zoufale málo. Jinak to byly naprosto nezajímavé Vánoční prázdniny. Až do Silvestra.

Zrovna jsem šla z kuchyně, když sem si toho všimla - pod naší vánoční jedlí - stromkem, který jsme s mámou vlastnoručně vybraly a ozdobily, ležel balíček v půlnočně modrém lesklém papíře posetým stříbrnými hvězdami. Přišla sem blíž a klekla si na kolena, abych si ho mohla líp prohlédnout. Nevěděla sem, kde se tam vzal. Otáčela sem ho v dlaních sem a tam a včimla si, že je tam napsané moje jméno, elegantním čistým rukopisem, o kterém jsem vždycky snila. Někoho mi to písmo připomínalo, určitě sem ho už někde viděla. Kolem prošel táta a prohodil:

"Ten bude asi pro tebe Am, dneska ráno jsem ho našel ležet u dveří. Že by nějaký ctitel?" vesele se zasmál a šel pařit hry do ložnice, kde se jako marod usídlil. Nevěřícně sem koukala a pomalu začala trhat papír...

Papír mi vyklouzl z rukou a já zírala na naprosto totožný, jen nový, obal mé milované knížky, kterou si tady Jasper ten den četl. Prohlédla jsem si hřbet vazby - byla nějaká těžší než moje - a pak ji pomalu otevřela - stránky se rozevřely na dvě poloviny, kde uprostřed byla zandaná krabička. Takže Jasper, ale proč mi tohle dělá, když se se mnou rozešel?

"Nerozešel se s tebou, ty jsi utekla dřív, než to stačil doříct..."

Otřásla jsem se, zatracený svědomí. Zadívala jsem se na krabičku a pak ji opatrně nehty vytáhla. Byla bledě modrá a čtvercová, obě půlky do sebe dokonale zapadaly, aby do otvoru v stránkách knihy přesně zapadla. Nadzvedla sem víčko a ohromeně vydechla, když se tam zaleskl stříbrný řetízek s přívěškem. Když jsem si ho prohlédla zjistila sem, že je to malá půlka srdce. Začalo se mi mlžit vidění, rychle jsem uhnula pohledem a všimla si, že mezi stránkami je lístek papíru. Rozložila sem ho a začala číst.

Amy,

Omlouvám se. Nechtěl jsem tě vyděsit, ani ti ublížit. Jen doufám, že mi někdy odpustíš. Prosím, nevracej můj dárek, vím, že už jsi to chtěla udělat, ale opravdu, prosím, nech si ho. Je pro tebe a pro nikoho jiného.

S láskou Jasper

Bez rozmýšlení, naprosto automaticky, jsem si řetízek i s přívěškem pověsila na krk. To jsem tomu zase dala. Neříkala jsem, že už ho nikdy nechci vidět, lháře? Asi mi začíná hrabat, a vůbec se mi to nelíbí! Grr.

***

Nesněžilo, kdybych se cítila líp bylo by mi to líto, protože sníh je nádherný a jiskřivý, ale zbytek prázdnin a měsíce mi bylo všechno podivně lhostejné. Jako kdyby mě nic nezajímalo, prostě nezájem. Leden se přehoupl v deštivý únor a můj stav se neměnil. Nevím, jestli jsem si svoji nemoc jen vsugerovala nebo jestli jsem byla opravdu nemocná, ale stačilo to na to, abych nemusela do školy. Byla jsem ráda, i když Jasper ve škole po zimních prázdninách nebyl.

"Amy, na slovíčko.", bóóže, co jsem komu udělala?

"Potřebuješ něco, Lucy?" snažila jsem se o milí tón, ale moc mi nešel. Uculila se na mě až mi přeběhl p ozádech mráz odporem.

"Chci se tě zeptat...co si udělala Jasperovi?!" vyjela na mě a zašermovala mi před obličejem ukazováčkem s dokonalou manikúrou. S nezájmem jsem na ni koukala.

"Co bych mu měla udělat? Vždyť ani nechodí do školy..."

"No právě!" popotáhla jak malá holka. "Tys mu musela něco udělat, nakazit ho knížkama nebo tak, protože on si mě vůbec nevšímá!" Se slabým zadostiučiněním jsem pokrčila rameny a ušklíbla se.

"Asi nejsi jeho typ, a ničím jsem ho nenakazila, přemejšlej, než něco řekneš, a nebreč mi tady, nemám náladu ani čas se na tebe koukat...jo a mimochodem, rozmazala jsi si makeup..." než jsem se otočila, Lucy s vyděšeným výrazem utekla na dívčí záchody. Dobře jí tak, náně jedný pitomý. Co mě je do toho, že ji nechce? Její problémy bych fakt chtěla mít! No, částečně mám....ale opravdu jen částečně. A když jsem si to tak uvědomila došlo mi, že podobat se Lucy, v čemkoliv, je dost strašidelný, takže s tím přestanu, a hned!

Jo, samozřejmě, to se lehce řekne, ale hůř udělá. Celý týden jsem se děsila okamžiku, kdy ho uvidím. Bylo mi jasný, že jakmile se to stane, bude moje snažení v prachu. Znovu jsem vytáhla kolečkové brusle, protože se příjemně oteplilo a já se musela nějak uklidnit. Sluchátka a vítr ve vlasech, nádhera. Dávala jsem si ovšem pozor, abych nezabloudila na moji oblíbenou cestu, kde jsem ho potkávala. Až tak jsem zbabělá!

Trošku to pomohlo. Ani jsem si nevšimla, že už se setmělo. Lampy několikrát zablikaly a rozsívitily se mdlým světlem. Už pár minut jsem měla nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje, ale pokaždé, když jsme se rozhlédla, nikde nikdo nebyl. Snažila jsem se to ignorovat, ale nutkání otočit hlavu bylo i tentokrát silnější. Zrychlil se mi dech, když jsem ve stínu, kam nedopadalo světlo lamp, někoho zahlédla. Naprosto proti všem pudům sebezáchovy jsem přijela blíž a ztuhla. Stála tam omje oživlá noční můra - postava v černém s rozevlátými vlasy a, jak jsem si teď všimla, divokým, jakoby zvířecím výrazem, ve tváři. Rty jí zkřivil úšklebek a mě zamrazilo, když postava promluvila melodickým tichým hlasem. Určitě to byl ženský hlas. Znovu mnou projelo zachvění, jakoby se vzduch najednou ochladil.

"C-co ode mě ch-chceš?" zakoktala jsem napůl vyděšeně, napůl odhodlaně.

"Nech ho být.", z jejího hlasu byla slyšet výhružka a opovržení.

"Koho?"

"Ty víš, on je můj, rozuměla jsi? Můj. A ty...co ty jsi pro mě? Nic. mohla bych tě zabít, ale dnes ještě nee, chci se u toho pobavit. Až bude jako já nebude se k tobě vázat. možná mi i pomůže..." došlo mi o kom mluví, ale zabít? Mě?! Proč?

"Kdo jsi?"

"Někdo, kdo nemá rád, když se mu jiní pletou do cesty..." zabola do mě temný pohled.

"Nepřibližuj se k měnu, on patří mě, jenom mě, je ti to jasné?!!!" strachy jsem se nevzmohla na slovo. Bylo mi jasné, že nemluví jen tak. Děsila mě. Co je proboha zač? Naposledy mě sjela povýšeným pohledem, otočila se na patě a odešla. Stála jsem tam ještě pár minut než mi došlo, kdo to mohl asi být. to byla ONA. Jasper nelhal, vůbec ne, všechno co mi říkal byla pravda...Ale to znamená že on...že je...kolena se mi třásly, ale dokázala jsem se nějak dostat domů. Schoulila jsem se na posteli a třásla se, ne ale zimou.

Najednou jsem si uvědomila, že stojím před honosnými dveřmi a zvoním. Dveře se otevřely a tam stál on. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se zklidnit puls, nešlo to.

"Amy?!" Jasper zamrkal, jakoby nevěřil vlastním očím.

"Musíme si promluvit.", vydolovala jsem ze sebe, Jasper ustoupil stranou, abych mohla projít dovnitř. Rychle jsem vstoupila a začala nerozhodně přešlapovat v hale. Jasper mi rukou pokynul směrem k obrovskému obýváku, sedla si na koženou sedačku a začala si žmoulat prsty na rukou nervozitou. Jasper si sedl dost daleko ode mě - na druhou stranu sedačky a zkoumavě si mě prohlížel.

"Ty jsi nelhal..." zašeptala jsem a koukala na krémový koberec.

"Ne." odpověděl tiše. "Ale proč...teď? Po tolika - aha.", přerývavě dýchal. "Ona - ona je..."

"Tady." dokončila jsem za něj a poprvé se na něj pořádně podívala. "Včera...jsem ji potkala - " najednou byl u mě a objímal mě, pak se odtáhl a zadíval se mi do obličeje, jakoby tam něco hledal.

"Jsi v pořádku? Neudělala ti nic?" rychle jsem zavrtěla hlavou a odtáhla se.

"Nic se mi nestalo." znovu si odsedl.

"Je mi to tak líto! Nikdy jsme nechtěl, aby to zašlo až takhle daleko. Nikdy jsme neměla dovolit, aby se k tobě přiblížila...aby ti ublížila..."

"Nic mi neudělala, jen vyhrožovala, je to prostě holka, která tě chce..." ty slova mi došly až po tom, co jsem je vyslovila. Nejraději bych se šla někam zahrabat.

"Vyhrožovala? Co ti říkala?"

"To není důležitý..." zamumlala jsem a chtěla se poctivě ztratit, ale to mi Jasper nedovolil. Chytl mě za ruce a nespustil z očí. Začínala jsem se mírně červenat, nemám ráda upřený pohledy a navíc těhle očí. Moc mi to ke klidu nepřidalo.

"Že se od tebe mám držet dál a nemám se tě už v životě dotknout, jinak budu litovat...", zdráhavě mě pustil.

"No, asi bych měla jít. Omlouvám se, nechtěla jsem otravovat." zvedla jsem se nejistě na nohy a odhodlaně ušla pár kroků do haly. Nebudu vám lhát - nejraději bych se mu vrhla do náruče a nechala se uklidňovat. Ale to ne. Jenomže Jasper mi to moc nezlehčoval. Ani ne za pár vteřin byl u mě a znovu mě chytl za ruku.

"Nechoď" zaprosil a propaloval mě pohledem.

"Promiň, už musím." zklamala jsem ho.

"Ale venku není bezpečno, nemůžeš jít sama." namítl.

"Ale ještě je světlo." nedala jsem se, i když jsem o své silné vůli dost pochybovala.

"Myslíš, že upírům vadí sluneční světlo? Nejsme v románu od Stokera." zasmál se bolestně.

"Já to zvládnu, nejsem už malá holka." nevěděla jsem, že jsou to pověry, ale vysvětlovalo to, proč jsem ji viděla přes den.

"Já... nemůžu, nechci tě pustit, neodpustil bych si, kdyby se ti něco stalo..." to mě zarazilo, že by vyznával nějaké city? Hmmm. Ne! Ošklivá Amy! Musím to přejít!

"Jaspere, ráda bych zůstala, ale nemůžu. Ahoj." mávla jsem mu na pozdrav, vytrhla ruku z jeho sevření a rychle vyšla ze dveří dřív, než mě mohl zastavit. Začalo sněžit. Stáhla jsem si kapuci níž do čela a nechala mysl, aby se naprosto ponořila do hudby, která mi svou hlasitostí rvala ušní bubínky a zabraňovala mi myslet.Přesně jak jsem chtěla. Ulice byla tichá a na pohled zcela prázdná, ale měla jsem divný pocit, že tam někdo přeci jen je. Všude bylo ale ticho, až na padající vločky létající ve vzduchu a které se mi nevyzpytatelně usazovaly na oblečení i vlasech, a na křupání čerstvého sněhu pod mými kroky. Pro jistotu jsem ztišila hudbu a zrychlila. Když jsem zatočila do další ulice, rychle jsem se otočila a pozorovala silnici, po které jsem přišla - nikde nic, žádný tajemný stín, žádné zvuky kroků nebo dechu. Ironicky jsem se ušklíbla a pokračovala v cestě. Začínám být krutě paranoidní. vločky začaly padat hustěji, téměř jsem neviděla kam jdu. Za okamžik mě však ten pocit přepadl znovu a mnohem silněji. Přidala jsem do kroku, už jsem téměř běžela. Byla jsem blízko baráku, přeskočila jsem řetízkový plůtek, ale zachytila jsem se špičkou boty a plácla sebou na studenou, promrzlou zem. Doufám, že tady nikdo nevenčil psa...

Zmateně jsem se posbírala a klopýtavě došla ke schodům, jako naschvál se mi motaly nohy. Klíče jsem nemohla vydolovat z baťohu a ruce s mi třásly. pak jsem to uviděla - šmouha. Nemyslím špinavá, ale přes silnici prostě prolítla černá šmouha. Zamrkala jsem. Zastavila se na protější straně ulice. Pod rukou jsem ucítila chladný kkov a zoubky - klíče! Zatáhla jsem. Upírka se tvářila vražedně a pomalým ladným krokem zamířila ke mě. Hledala jsem správný klíč. Konečně! Už byla na chodníku. Klíč v zámku ne a ne povolit. Zaklela jsem a zatlačila vší silou, kterou jsme ještě našla. Byla u schodů. Zámek povolil a já rychle vklouzla dovnitř. V očích jí problesk zmatek a hněv, ve vteřině byla nahoře, ale to už zámek zaklapl na místo a dveře se zavřely. Díky bohu za bezpečností dveře!

"Přede mnou se neschováš! Budu tě strašit i ve snech, ohlídneš se a budu tam. Neunikneš. Najdu tě, kdekoliv. On patří mě a já vždy dostanu co chci!" syčela na mě přes sklo. Netušila jsem ,jestli pověra o pozvání platí, ale nehodlala jsem to zkoušet. Pomalu jsme couvala ke schodišti a upírčina postava mizela ve tmě. Zadýchaně jsem vyběhla do třetího patra a rozklepaně odemkla. Cvíli mi trvalo než jsem se trefila do zámku. Musela jsem se nejdřív přinutit ke klidu, abych zmírnila třesoucí se prsty. Konečně jsem ucítila relativní bezpečí. Zabouchla jsem a opřela se o dveře. svezla jsem se po dřevě na podlahu a složila hlavu mezi kolena. Po tváři mi začaly téct slzy. Cítila jsem svoje splašeně bušící srdce, které se nechtělo zklidnit. Teprve teď mi došlo, že jsem byla ve smrtelném nebezpečí. Tuhle noc mě trápilo víc než jen obyčejná noční můra.

Cítila jako přejetá parním válcem. Celé tělo mě bolelo, oči jsem měla opuchlé a orámované temnými kruhy a sotva jsem se vlekla. Umyla jsme si obličej studenou vodou, ale moc mi to nepomohlo. Vysprchovala jsem se a namalovala. Trvalo mi to děsně dlouho a řasenkou jsme si asi třikrát skoro vypíchla oko, ale nakonec jsem jakž takž vypadala jako člověk, průměrný, ale člověk.

Oblékla jsem si svoje oblíbené černé džíny a bílý svetr. Konečně jsem se vyhrabala z bytu a vlekla se do školy. Nesněžilo ,ale mrzlo teda pořádně a fučel studený vítr. Přitáhla jsem si kabát blíž ke krku, jako naschvál jsem si nevzala šálu. Z toho bude nemoc, určitě...

Stihla jsem to jen tak tak, hodina už začala,ale profesorka ještě nedorazila. Sedla jsem si vedle Jaspera. Tak zvláštně na mě koukal. Možná smutně.

"Stalo se něco?" zeptal se mě tiše, že to nikdo jiný neslyšel. Jen jsem zavrtěla hlavou na znamení, že ne. Vrhl po mě vyčítavý pohled.

"Vypadáš vyděšeně něco se stát muselo..." naléhal, ale já opět jen zavrtěla hlavou. Už nic neříkal a já se nezmohla na slovo. Nevěděla jsem, jestli se v příští vteřině nerozbrečím, takže jsem raději mlčela.

Přišla poslední hodina, laborky - chemie. Nuda. Všechny už pohltila, jenom mě stále nedostávala. Myslela jsem ,že to po pár minutách přejde, ale ne. Seděla jsem jako na trní a snažila se nevnímat přitomnost Jaspera, sedícího hned vedle mě v lavici. Mám strach? Ano i ne. Ale je ten strach opravdu právě z Jaspera? Ne...

"Budeme pracovat ve dvojicích..." zaslechnu profesorův hlas, jakoby přes tlustou stěnu. Srdce se mi rozbuší. Jsem si jistá, že to slyší, to přece upíři umí, ne? I když on není upír...slyší to? Snažím se uklidnit, ale to už nám spolužačka rozdává zadání. Když přijde k naší lavici, svůdně se na Jaspera usměje, ale ten k ní bez zájmu zvedne oči a znovu se pomoří do svého světa. Lucy to ale neodradilo a dál po něm házela koketné pohledy. Kdyby jen věděla...Vlastně ne! Kdyby nevěděla! Co po něm ONA má co házet pohledy???! Byla jsem zmatená, tak úpenlivě jsem se snažila na Jaspera nemyslet, že zaplňoval každou moji myšlenku. Tak dlouho jsme si namlouvala, že to byla všechno jen lež, celý náš "vztah", tak proč mi vadí, že se o něj zajímá někdo jinej? Jasper se nehlučně zvedl a šel za profesorem. Nezaslechla jsem, co mu říká, ik dyž jsem napínala sluch sebevíc. Profesor něco nekonečně dlouho mlel, pak Jasper kývl na znamení souhlasu a vracel se nazpátek. Otočím se a budu dělat, že jsem ho vůbec nepozorovala. Ne, to je hloupý, navíc určitě jsem tak strašně nenápadná, že si mě nevšiml jak na něj upřeně zírám. Chytrá Amy, opravdu...

Jasper se mi celou dobu díval do očí a já neměla sílu uhnout. co se bude dít? Bože já jsem zvědavá ,to je strašný... Ale jak zjistit, co Jasper profesorovi říkal, když téměř měsíc dělám nevidím neslyším? Držím se stranou jak po mě ta mrcha chtěla. Odpověď na moji otázku na sebe nenechala dlouho čekat. Jasper došel k lavici, smutně se na mě usmál a začal si házet věci do baťohu. Kam jde? Nevím proč, ale nechci aby šel pryč. Už už jsem se mu to chystala říct a poprvé na něj promluvit od doby, co jsem od něj odešla do sněhové vánice, ale on jen položil na stůl bílou obálku, znovu se smutně usmál a provázen mnoha pohledy vyšel z učebny. Ještě chvíli jsem zírala na zavřené dveře, než jsem uslyšela, jak mě volá profesor.

Dal mě do dvojice s Lucy. Nikdy jsme nebyly kamarádky, jen prostě spolužačky, které se pozdraví na ulici, když jdmeme sami, pokud s námi někdo je, vzájemně se ignorujeme. Ona byla prostě ta cool holka s po pás dlouhýmy blond vlasy a značkovým oblečením a já byla prostě...já. Naproti Lucy nezajímavá a pro kluky nic moc, když se mohli prát o ni... Popravdě Lucy nebyla zrovna nadprůměrně inteligentní. Nevěděla ani jak použít kapátko, no uznejte...KAPÁTKO!!!!

Celou hodinu jsme jí nevěnovala pozornost a ona mluvila a mluvila a mluvila až mě bolely uši. Neposlouchala jsem ji. Jen když z ničeho nic zaznělo jméno Jasper, narovnala jsem se a nastažila sluch. Lucy zrovna říkala:

"...když sem přišel, tak byl takový nepřístupný, myslela jsem ,že je nějakej divnej, ale představ si to on nemá zájem!!!"

"Cože?" zeptala jsem se blbě, jak mi nic nedocházelo.

"No, předsstav si to! Takhle mě ještě nikdy nikdo neponížil, pozvala jsem ho na rande a on mě odmítl!!! byla jsem tak naštvaná, že jsem musela jít bez objednání a masáž a kosmetiku, protože jsem se nemohla uklidnit!" bránila jsem se, abych nevyprskla smíchy. Přisypala jsem hydroxid a koukala, jak se tekutina ve zkumavce zabarvuje do tmavě ruda.

"Takhle barva jako rtěnka by mi seděla, nemyslíš?" zeptala se Lucy a já už znovu vypla příjem. Poi téhle otřesné zkušenosti, neboli nemusím přece umět vše, když vypadám jak vypadám, jsem se doloudala domů a promrzlá na kost zalezla do postele se sluchátky na uších.

"Amelie, jsi v pořádku?" uslyšela jsem mámin hlas a hlazení po vlasech.

"Ano, jen... byla jsem strašně unavená, promiň." chtěla jsme vtát ,ale máma mi v tom zabránila.

"Jen si odpočiň, poslední dobou jsi taková bez života, trápí tě něco zlatíčko?" rychle jsme zavrtěla hlavou.

"Ne mami, všechno v pohodě, jen nějak špatně spím...možná na mě začíná působit konec školního roku...?" zkusila jsem to, díkybohu to vzala a na nic se už neptala. Jen mi připoměla, že dneska už nevylezu z postele. Neprotestovala jsem.

Ležela jsem na posteli a četla si stupidní dívčí román o cestě do Karibiku (nebudu vás houpat, ta kniha skutečně existuje). Většinou mě to uklidnilo, ale tentokrát jsem se cítila stejně divně a rozpolceně jako ve škole, možná dokonce ještě hůř než před inkriminovanou četbou. Celkem mě štval fakt, že jakkoliv byla hrdinka nerozumná až téměř blbá, uťáplá a bojácná, vždy objevila toho pravého. A co normální lidi? Literární předloha se hezky čte, ale hůř uskutečňuje v normálním světě, i když můj svět by se dal jen těžko nazvat normálním...upíři! Už mi hrabe... Naštvaně jsem odhodila knihu na zem a přemýšlela, ale nebyl to nejlepší nápad. Zase Jasper!!! Jasně, kdo jiný? Nechápu co se se mnou stalo?

Fascinovaly mě hrady, lesy, temné a tajemné místa, svět preromantismu a teď se bojím nějaké pitomé obyčejné upírky, která si o sobě myslí bůh ví co? Proč se jí vůbec bojím? Proč jakmile došlo na skutečnost, když se mi splnily sny, proč se toho bojím? Připadala jsem si jako idiot. Idiot, který neví co má, dokud to neztratí. A já to ztratila. Najednou jsme si vzpoměla na dopis, který mi nechal na lavici. S rychlostí blesku jsem se vrhla k baťohu a začala se v něm hořečně přehrabovat. Po naprosto zoufalé a nedočkavé minutě jsme začala číst:

Amelie,

omlouvám se za všechny potíže, které jsem ti způsobil. Věř mi, nedělal jsme to úmyslně, byl jsem sobecký a chtěl být s tebou. Zatáhl jsem tě do hry, která je nebezpečná a odkud není snadný návrat. Ten příběh, jak už víš , je pravdivý. Ona mě hledá a našla mě, jako pokaždé. Setkala jsi se s ní, bohužel. Tomu jsme chtěl zabránit, ale nemůžu to vzít zpět. Asi si myslíš, že jsme blázen, a to v jednom směru opravdu jsem - jsem blázen do tebe, Amy. Proto odjíždím, i když mi to trhá srdce, ale důležité je, abys byla v bezpečí. Chápu tvůj postoj, sám bych nejspíš nejednal jinak, jemonže je pro mě těžké držet se od tebe dál. Nechám tě napokoji, určitě si to přeješ, ona půjde za mnou a ty budeš v bezpečí. Nevím, jestli mi můžeš odpustit po tom, co jsem vědomě ohrozil tvůj život svojí sobeckostí, ale budu v to doufám a přeju ti, abys byla šťastná.

Miluju tě, Jasper

V hlavě mi to vařilo. Dopis mi vypadl z rukou a pomalu se snesl na podlahu. Miluje, odjíždí, ublížit, miluje, nechce mi ublížit...ale kdo to po něm chce??? já teda rozhodně ne. Moje reakce nebyla správná, ale hloupá a... proboha! Kam odjíždí??? Ne! Odjel! Dneska! A já si tady klidně spím! Srdce mi udělalo žalostný kotrmelec a na okamžik se zatavilo. Ne! já nechci! Jaspere! Vrať se! V tom okamžiku jsem se rozhodla - najdu ho a přivedu zpět. No jo, ale jak se v deset večer dostat ven? Balkón! Hloupý nápad,a le jediný. viděla jsme to přece v televizi tisíckrát, tak proč by to nešlo? Vylezla jsem ven a koukla se, jestli někdo není nikde kolem. Pak jsem přelezla zábradlí.