Nenávist, agrese a hloupost

Anotace: Pomsta není řešení, jediné čeho tím dosáhneme je, že se snížíme na úroveň toho komu se mstíme. Proto ho zabiji jen tak…

Proč jsou na sebe lidé zlí? Co to má za význam? Všechno na světě by mělo mít svůj důvod, ale agrese bez zjevné podstaty ho na první pohled nemá.
Dobrý… řekněme si to na rovinu, s agresí mám bohaté zkušenosti, ale nikdy ne jako její činitel. Nikdy jsem nebyl miláčkem většiny a dokonce ani menšiny, takže základní škola se pro malého, vyzáblého chlapce jako jsem byl já stala doslova peklem. Dost často jsem se do ní bál chodit a vymýšlel si různé bolístky na obalamutění rodičů. Kolektiv mě neustále přesvědčoval, že jsem nula. Naprosté nic. Neschopný ničeho. Naštěstí mě o tom přesvědčil dost špatně, protože narozdíl od většiny z nich jsem si udělal maturitu a teď dělám vysokou školu, zatímco ti co mi smáli někde dělají za pár šupů na hodinu a po večerech zapíjejí svůj špatný život.
Jenže tuhle agresi jsem byl v pozdějším věku schopen pochopit. Nikdy jsem nikomu z nich neodpustil ani vlas z toho co mi dělali, ale pochopil jsem to. Pochopil jsem jejich jednání a to mě uklidnilo. Navíc mě těší potkat je na ulici a sledovat jejich ošuntělé oblečená a ztrhané výrazy.
Jenže teď je to něco jiného.
Rozhlédnu se kolem sebe po tmavém lese a kouknu na hodinky. Je přesně 23:02. Jsou maximálně čtyři stupně a je to cítit. Chlad mi vadí, ale dá se vydržet. Navíc asi nejsem sám, komu je zima. Náhodný kolemjdoucí by se podivil, co dělá ten člověk přivázaný ke stromu, ale naštěstí tudy nikdo nepřijde a já moc dobře vím, co tam dělá. Přivázal jsem ho tam asi před deseti minutami a ještě teď mě z toho zebou ruce.
Vždycky jsem byl hodný. To byl a je asi můj největší problém. Nevím proč, ale společnost nemá hodné lidi ráda. Na oko se tváří jako že ano, ale není to tak. Naštěstí jsem to pochopil dost brzy a začal jsem předstírat, že zase nejsem tak hodný. Naostřil jsem si lokty a naučil se využívat příležitostí. Nikdy se mi nelíbilo, když si na mě babičky ukazovaly a říkaly jaký jsem hodný chlapec. Možná proto jsem si nechal narůst dlouhé vlasy, začal nosit černé oblečení a pořídil si naprosto parádní motorkářskou bundu, samozřejmě i motorku, abych nebyl za pitomce. Bez ostychu můžu říct, že vypadám jako frajer a i se tak cítím. Jenže jsem pořád hodný. Mockrát jsem si přál nebýt hodný, ale to bohužel nezáleží na tom, co si kdo přeje. Sice se můžete začít chovat jako hajzl, ale výčitky svědomí vás buď donutí zajet do starých kolejí a nebo vás zabijí. Jak já nesnáším výčitky svědomí.
Naproti mně sedí člověk připoutaný ke stromu. Pohlédnu na něj a přemýšlím, jestli kvůli němu budu mít výčitky svědomí. Asi ne. Proč bych měl mít. Kdo to vlastně je? Jediné co o něm vím je, že se jmenuje Martin, je mu kolem pětadvaceti a dělá zedničinu. Když jsem ho viděl naposledy, zdál se mi větší a hrůzostrašnější. Teď vyvolává spíš lítost. Po vlasech ostříhaných na ježka mu stéká tenký pramínek krve, pokračuje přes ostře řezanou tvář a končí na bradě. Musím se usmát, protože má na bradě to, co mají mladé holky nad kundou, alespoň takhle to říká jeden můj kamarád. Nemusím se bát, že by mi vykrvácel, nepraštil jsem ho tolik. Jen tak silně, aby se nevzpíral, když jsem ho rval do auta. Nikdy by mě nenapadlo, jak těžké může být dostat do auta bezvládné tělo. Navíc jsem se bál, aby mi nepozvracel potahy, protože je dost pod parou.
Alkohol je metla lidstva, vím to, sám jsem měl náběh na alkoholizmus. Jenže nikdy po alkoholu nejsem agresivní, spíš štědrý. Dobrá, občas někomu nadávám, ale nikdy se mi nic nestalo. Každý se na mě podíval a když viděl, že sotva stojím, tak mávl rukou a nechal mě být. Moc alkoholu nevydržím a pít neumím, možná proto jsem přestal.
Jenže on nepřestal nikdy. Pije, kouří a hulí trávu – ani jedno mi nevadí, pokud tím nikomu neubližuje. Proč to vlastně dělá? Má vůbec city? Nebo je na úrovni divokého psa. Dokáže milovat? Pokud vím, tak jeho přítelkyně dělá kurvu ve vesnickém bordelu. To mu to nevadí? Jaký je to asi pocit, vědět, že s vaší přítelkyní někdo spí. Zmítá se nad ní. Potí se a heká? Vydržel by to pomyšlení, kdyby jí miloval? Já ne. Nevím, jestli je to známka slabosti, ale to co dělá on a ona je spíš známka blbosti. Kvůli ní to vlastně celé začalo i když to nebyla její vina.
Tu ošklivou, vychrtlou hybridu znám už odmala. Na základní škole chodila dvě třídy nade mě. Nevím, jací jsou její rodiče, možná alkoholici, možná ne – nezajímá mě to. Důležité je, že to ona si brala klíče od dámského záchodku, když jsem seděl na barové stoličce.
Život je zvláštní. V jednu chvíli ležíte v posteli s dívku kterou milujete a chvíli po tom vážete člověka ke stromu a ani vlastně nevíte proč. Odvezl jsem domů světlo mého života, moji milovanou přítelkyni a při zpáteční cestě jsem ho viděl, jak sotva stojí a opírá se o plot něčího domu. Jak už jsem psal, zkrátka umím využít příležitosti.
Pohrávám si s krabičkou cigaret, kterou jsem mu vzal z kapes a přemýšlím jestli si nemám jednu zapálit. Rád kouřím, ale ne proto, abych vypadal drsně, ale protože mi to chutná. Jenže když se podívám na něj, připadá mi kouření najednou špinavé. Naposledy jsem měl cigaretu v tom baru. V baru, díky kterému jsem začal přemýšlet o agresivitě a lidské hlouposti. Lidská hloupost...
Chtěl bych, aby se vzbudil a já se ho mohl zeptat na pár otázek. Jsem tak zvědavý. Ani nevím, jak by mi odpovídal. Už od prvního tušení je to materiální člověk. Neví nic o duševní moudrosti, osvícení, nebo meditaci. Také s přemýšlením na tom nebude moc slavně. Jaké má asi IQ? Přečetl někdy knihu? Tedy… ne že by na tom záleželo, spoustu mých přátel nikdy žádnou knihu nepřečetlo a jsou to skvělí lidé. Pokud vím, tak ho nedávno vyhodili z práce. Je to zedník a na nic jiného se ani nehodí. Pracuje, tedy spíše pracoval, s mým sousedem.
Vzpomínám si, jak můj soused, který je o tři roky mladší než já, přišel do baru tady s Markem. Nejdřív si sedl vedle mě a chtěl si povídat. Ten den prý v práci vypil už deset piv, teď si na sekeru objednával další. Osmnáctiletý kluk seděl se mnou u baru, pil pivo, kouřil levnou startku a říkal mi, jak je spokojený. Jeho ruce byly rozedřené jako smirky a v hlavě měl prázdno jako ve Skotsku na placenym hajzlíku – byl spokojený! Po chvíli jsem ho přestal bavit a šel si sednou zpátky k Markovi a jeho přítelkyni.
Trochu mě udivuje, že se mi při pohledu na Marka nevaří krev v žilách, jako v americkém filmu a nemám chuť z něj vymlátit duši. Necítím vztek. ani lítost. Necítím vůbec nic. Lidský mozek má krásnou vlastnost, že při velkém množství citových vjemů je všechny vypne – tedy alespoň ten můj to dělá. Mimoděk si sáhnu na ucho, které mi pohmoždil. Už tam skoro nic nemám. Jsem naprosto klidný, jako ve chvíli, kdy mě napadl u baru.
Je zvláštní, jak dokáže být člověk v některých vypjatých chvílích naprosto v klidu. Nejraději bych se mu ubránil už tam v baru, jenže k tomu nemám fyzické dispozice. Měřím sice skoro sto devadesát, ale zároveň vážím pětašedesát a nikdy jsem nedělal bojový sport. Vždycky jsem obdivoval hrdinné válečníky v televizi a chtěl jsem být jako oni, jenže na to nemám povahu.
Stejně jako jsem neměl povahu postavit se tady Markovi, když mě mlátil do hlavy a křičel na mě, že mu čumím na holku. Je zvláštní, jak v jednu chvíli sedíte u baru a najednou dostanete ránu pěstí, protože se někdo opije a chce se prát. Ani mi nedal šanci se bránit, i když bych jí stejně asi nevyužil. Prostě přišel a natáhl mi jí, aniž bych si jeho nebo jeho přítelkyně předtím všiml. Praštil mě ještě několikrát a jediné co jsem chtěl bylo tu věc urovnat. To se mi nakonec podařilo, ale stejně mě zajímalo proč. Proč člověk vstane od stolu a napadne někoho jiného?
Mlátili ho snad rodiče? A měl vůbec rodiče? Nebo je to prostě jedinec neschopný žít ve společnosti? Zajímalo by mě kolik má přátel, protože koho jsem se na něj zeptal, tak mi řekl, že ho nesnáší.
Je přesně 23:59, když se začne konečně probouzet. Dost dlouho jsem u něj seděl a přemýšlel. Teď když se probouzí, tak ani pořádně nevím na co se ho mám zeptat.
Je zvláštní, že tenkrát jsem byl v tom baru prvně, přesto, že je u mě ve vesnici. Můj otec do něj chodí a řekl mi, že tam začal točit pivo někdo ode mě ze základní školy. Byl jsem prostě zvědavý, kdo to je a proto jsem vlezl dovnitř. Váhal jsem, ale teď s odstupem nemohu s jistotou říci, že bych se zachoval jinak. Ten incident mě naučil přemýšlet. Přemýšlet o lidech kolem mě a snažit se jim nahlédnout do duše. Snažit se nalézt skutečnou pravdu a ne jen tu na povrchu. Svět je zvláštní, ale pokud o něm člověk dokáže přemýšlet, měl by alespoň nepatrnou část z něj pochopit.

Otevře kalné oči a něco zablekotá. Nevím, jestli si mě všiml, jak klečím naproti němu a hraji si s loveckou kudlou. Dobře jsem to promyslel a mám jen jedinou otázku. Jen jediný dotaz, který potřebuji, aby mi zodpověděl.

Pomsta není řešení, jediné čeho tím dosáhneme je, že se snížíme na úroveň toho komu se mstíme. Proto ho zabiji jen tak… Když v lese spadne strom a nikdo ho neslyší, vydá nějaký zvuk? Když v lese někoho podříznu a nikdo to nevidí, opravdu jsem ho zabil? Asi nad tím budu chvíli přemýšlet.

Jdu zpátky k autu a utírám si zakrvácený nůž do kapesníku. Dnešek mi nabídl mnoho nových zkušeností, ale i podnětů k přemýšlení. Zajímalo by vás, na co jsem se ho zeptal? Možná, že vám to někdy povím, ale co kdybyste se nad tím zamysleli samy?