Cizinec

Anotace: Každý máme občas den, kdy si říkáme, že jsme raději měli zůstat doma a počkat až to přejde...

Sedím na židli. Sedím na židli a nevím proč. Sedím na židli v malém zapadlém sále, takovém, jaké nám američtí režiséři předhazují v každém b-čkovém filmu o středoškolácích. Sedím tam se sklenkou trpkého červeného vína, svíraje ji v ruce, a pár kapek se mi líně převaluje po jazyku a při každém polknutí se mi zadrhávají v krku a dusí mě a já nevím proč.
Ještě před pár hodinami se celý sál prohýbal pod tíhou tanečních párů. Mladé atraktivní dívky navlečené v nemožných šatech s tunou make-upu na tváři. Namalované oči, aby zvýraznily svůdný pohled. Rtěnkou obarvené rty a každou chvíli znovu a znovu přepudrovávaný nos na dívčích záchodcích.
A chlapci. Ne muži, ale chlapci. O středoškolácích se nedá říci, že by to byli muži. Všichni navlečení do perfektně padnoucích tmavých obleků. Dobře vázaná kravata. Vyleštěné boty. Několik dobrých rad od rodičů a pak už jen sáhnout do šuplíku, až se nikdo nebude dívat, vzít tajně koupenou krabičku kondomů a doufat, že se dnes některá z těch nablýskaných kočiček večer chytne na udici. Koneckonců, alkohol to jistí.
V ten den se sešla opravdu požehnaná skupina mladých lidí, plni entuziasmu a touhy se bavit nebo alespoň vyvést něco bláznivého a celý život vzpomínat.
Sešel se i celý učitelský sbor. Učitelé přistrkávají učitelkám židle, ty se pak na oplátku smějí jejich nemožným vtipům a všichni se nemohou dočkat, až skončí veškerá ceremonie a nastane volná zábava, kdy už bude každému jedno, kdo se v lihovém opojení motá po sále jako starý námořník kolébající se na molu a kdo pokouší štěstí u mladých naivních studentek.
Stejně jako všichni mí spolužáci jsem se i já ten večer slavnostně vystrojil. Pečlivě jsem si vybíral košili, aby se dobře hodila k mé nové kravatě. Když jsem si pak natáhl kalhoty a přehodil přes sebe sako, připadal jsem si jako král.
Stál jsem před zrcadlem.
„Bond, James Bond.“ Řekl jsem a rukou jako pistolí jsem namířil na svůj odraz. Potom jsem odfoukl neviditelný kouř své imaginární pistole značky Wlather P99 a zastrčil ji do náprsní kapsy svého saka.
Byl jsem připravený na svůj velký večer. Za pár minut se stavím pro dívku svého srdce. Půjčil jsem si tátovo auto, abych navodil atmosféru dospělosti a společenské úrovně.
Ve dveřích mi matka vtiskla procítěný polibek na tvář. Nesnášel jsem to. Pro devatenáctiletého studenta střední výběrové školy, který se chce co nejdříve přesunout z pubescentního období mezi dospělé, stát se mužem a postavit se na vlastní nohy, to bylo víc než ponižující.
Otec mi přes chodbu hodil klíče. „A užij si to.“
Chytl jsem je levou rukou a usmál se. Byl jsem pravák a bylo mi to nepříjemné. Každý byl pravák. Má touha po odlišnosti vyšplhala až natolik vysoko, že jsem se snažil přeučit se na leváka.
Vyšel jsem z domu. Ani jsem se neohlédl po matce, která na mě vášnivě mávala z okna. Nasedl jsem do auta a vycouval z garáže na silnici. Nikde nic nejelo. Přeřadil jsem a rozjel se k domu své dívky. Za dvě minuty jsem už rázně houkal klaksonem před jejím domem.
Seděl jsem rovně a svůj zrak upíral na pouliční lampu, tyčící se před nárazníkem tátova auta. Přemýšlel jsem. I mně se v kapse u saka ležérně převalovala krabička prezervativů. Myslel jsem na ni.
Dveře bouchly.
Otočil jsem hlavu a spatřil ji. Byla krásná. Tmavě modré společenské šaty, které obepínaly to svůdné tělo, z ní dělaly královnu. Mou Královnu noci. Lehkými krůčky přicupitala k autu. Otevřel jsem dveře a nechal ji vklouznout na přední sedadlo. Pozdravil jsem ji a vtiskl jí na rudá ústa lehký polibek. Zachvěla se.
„Miluju tě.“ Zašeptala a pohladila mě po tváři.
Do začátku plesu chyběla asi půl hodina. Ples se konal v sousedním městě vzdálenného asi šestnáct kilometrů. Nastartoval jsem a rozjel se. Cestou jsem pokukoval po své Královně a doufal, že se budeme mít kam posadit. Několik kilometrů před cedulí hlásající konečnou, jsem byl prudce vytržen z proudu svých myšlenek. Prudce jsem dupl na brzdu. Auto cuklo a pásy se zablokovaly. Královna se lekla a blokovaný pás přidusil její hrdlo i výkřik. Před autem se něco válelo na zemi. Snad nějaké zvíře. Možná srna. Uklidnil jsem sám sebe i Královnu a se srdcem až v krku jsem vystoupil z auta. Pomalu jsem se přibližoval k předmětu. Po pár krocích jsem vytřeštil oči. Byl to člověk. Velký a robustní muž. Ležel na boku a nehýbal se. Je snad mrtvý? blesklo mi hlavou. Jenom lehce jsem otočil hlavu, abych za předním sklem uviděl příšerný vyděšený Královnin výraz.
Sklonil jsem se k muži. Byl mrtvý. Poznal jsem to hned, když se ve světle reflektorů zasekla černá skvrna na mužově čele. Strašně jsem se vyděsil a uskočil zpátky. Snad to Královna neviděla. Hned mě napadlo co dělat. Vrátil jsem se do auta a bez jediného slova jsem objel mrtvolu s pokračoval v cestě. Královna byla vyděšená a zasypávala mě otázkami. Neodpovídal jsem. Rozhodl jsem se vysadit ji na plese, vrátit se k tělu a zavolat policii. U vchodu Královna vyběhla z auta. Chvíli jsem koukal bezmyšlenkovitě na volant a pak se pomalu rozjel zpět. Své pocity jsem odložil stranou a hnán touhou po adrenalinu přidal plyn. Za několik minut jsem pomalu zastavoval. Tady někde bylo to tělo. Támhle.
A sakra!
Někdo tam byl. Další postava. Nejspíš někdo, komu se mrtvola dostala před kola stejně jako mně. Zastavil jsem a vystoupil z auta. Muž se na mě podíval. Měl tvrdý výraz a vystouplé lícní kosti. Dlouhý tmavý kabát halil jeho postavu. Neřekl ani slovo. Jen se na mě díval a pak vytáhl pistoli…

Sedím na židli. Sedím na židli a nevím proč. Sedím na židli v malém zapadlém sále se sklenkou vína v ruce a nevím proč. Sedím tu sám. Kapky vína se mi líně převalují po jazyku a dusí mě. Snažím se uvědomit si, co se stalo. Taneční páry jsou pryč. Kapela je pryč, pryč je i má Královna. Skleničku vína si přikládám k ústům a plivám do ní víno. Má železnou chuť. Mám ho všude. Ruce jsou jím potřísněné. Košile i kalhoty. A ta bolest. Svíravý úzkostný pocit.
Hledím na svou sklenku. Víno má hustou rudou barvu a každým mým lokem ho ve sklence přibývá.
Proč tu jsem? Čekám. Na co? Nevím. Co bude dál? Až naplním sklenku po okraj… Zrak mi padá opět na sklenku. Ta klouže z mého sevření a tříští se o naleštěné parkety. Zrak se halí do černa.
Jsem mrtvý a to je fakt…