Masopustní sen

Anotace: Příběhy času I.

Byla studená zimní noc. Šla jsem v průvodu maškar, kolem byl sníh a já byla oblečena v šedou sukni, bundu, vlněné punčochy a černé boty. Celek působil anglickým dojmem.
Průvod šel kolem kostela. Nikdo nebyl s nikým, každý šel sám, sám tančil do kroku v rytmu hlučné muziky. Za kostelem město končilo a začínal svah dolů. Ještě před začátkem svahu však pofrkával divoce vyhlížející kůň, jenž na hřbetě nesl jakéhosi mladíka oblečeného v panský, bohatě vyšívaný kabátec, pod ním sněhobílou košili a jezdecké kalhoty. Hudba umlkla a my se rozestoupili do půlkruhu kolem něj. Začal si vybírat svou družinu, do které zařadil i mě. Objevili se koně, zdánlivě odnikud. S něčí pomocí jsem nasedla do dámského sedla – nebylo to zrovna stabilní posezení.
Onen „šlechtic“, jak jsem mu v duchu říkala, mě pokynutím vyzval, ať jedu v čele průvodu po jeho boku.
Zvláštní na tom bylo, že jsem nic necítila, už vůbec ne sebemenší náznak náklonnosti k onomu zhýčkanému muži vedle mne. Spíš lehké opovržení, že on má všechno – jídlo, teplo, spokojené rodiče, a tolik lidí z ulice nemá ani jedno z toho… Ale sebe jsem nelitovala – měla jsem teplé oblečení, bylo mi v tu chvíli příjemně, nic mě netrápilo. Možná to bylo všeobecnou náladou, možná jsem byla lehce pod vlivem alkoholu, těžko říci.
Jeli jsme venkovskou krajinou podél potoka a řady stromů. Po pár kilometrech probleskly noční tmou světla zámečku.
Projeli jsme branou na nádvoří, kde jsme sesedli a zamířili do vyhřátého tanečního sálu. Na stolech byla spousta jídla, ale mě vedl šlechtic hned k tanci. Někteří z družiny následovali našeho příkladu, jiní šli hodovat.
Pak mi došlo, co se mnou ten mladík zamýšlí – nejspíš si chtěl jen pohrát, vzít mi mé panenství a pak mě odhodit.
„Nejsem na hraní.“
„To nikdo neříká.“
„Co se mnou zamýšlíš?“ upřela jsem pohled do jeho tmavých očí.
„Chci jen nebýt chvíli sám.“
„To budeš vždycky, celý život budeš sám.“
Vzal mě za bradu a pokusil se mě políbit. Uhnula jsem.
„Já opravdu nejsem na hraní. Ráda si s tebou zatančím, popovídám, ale nežádej víc, prosím.“
„Promiň, máš možná pravdu.“
Pak jsme dlouho tančili beze slova.

Vlastně jsem ho trochu litovala.

Byl tak zvláštní – samotář, který se snažil protrhnou nudu pozváním chudiny, a přitom jeho oči zůstávaly smutné.
Byly i horší způsoby, jak se vyrovnat sám se sebou.

Pak mě vzal za ruku. Zavedl mě do svého pokoje a pokynul mi směrem ke křeslu. Důvěřovala jsem mu – teď už se o nic nepatřičného nepokusí.
Podal mi list papíru, pokrytý drobným, úpravným písmem.

Šeptám osikám
Že mi se stýská
Po něčem co neznám
A jejich hlas mě budí ze spánku

Šeptám do ticha
Že osiky mají pravdu
Oči mám upřeny k obzoru
Za který se nikdy nedostanu

Šeptám do ticha
Ale můžu klidně křičet
Tady mě nikdo neuslyší
Nikdo mě nikdy neslyšel

Šeptám osikám
Jež mi naslouchají
Já zavřen v sobě samém
Ukryt mezi všemi

Když jsem dočetla, po tváři mi stékaly slzy. Sama báseň nebyla nijak skvělá, ale hlavně jsem chápala jeho pocity, tolik podobné mým, ačkoli jsem si to tak nepřipouštěla – měla jsem víc starostí se živobytím než se svým nitrem.
A taky jsem už chápala věštkyně, která mi včera řekla, že už brzy najdu bratra ve své samotě, ačkoli jsem jedináček.

Podal mi vyšívaný kapesník.