PM

Anotace: tak. patetická povídka, již nikdo nerozluští, jazyk je moc archaický.

1.

Usínal jsem oné noci s myšlenkou na rtech, jež ke mě přišla, aby mě utěšila a provázela sny. V posteli jsem ležel zcela nehybně, jako paralyzován, pohybu neschopen, svěřoval jsem se důvěřivě do jejích rukou, cítíl jsem úzkost z krásy a blaženosti, spánek pomalu přicházel. Vše zešeřelo, jen skrz žaluzie ke mě zasvítaly poslední paprsky nažloutlých sídlištních svítilen, než i ony zhasly a já jsem upadl do hlubokého, intenzivního, slastiplného spaní. Bedlivě jsem spal a brzy jsem se ocitl v krajině snů, na jasně zelených loukách v mystickém, surrealistickém azuru, jako ukradených z impressionistických pláten. Myšlenka moje byla vysoká, štíhlá a zejména odvážná. Ctnostná. Spravedlivá. Světoborná. Spásná. Strašlivá.

2.

Hned ráno, ani jsem se nezdržoval snídaní, pouze východu slunce jsem vysečkal, jsem vyrazil do toho města. Jel jsem po voňavé, mlžné silnici, obemknuté zlatistými, sotva se probouzejícími širokými lány obilí. Podjel jsem dálniční most a byl jsem téměř na místě. Ještě kolem hřbitova, ještě kousek... zastavil jsem u krajnice, slezl z kola, vystoupil z automobilu a zazvonil na zvonek, který byl už u vrátek, takže jsem nemusel za vrátka a zvonit až na domovní dveře. Nebo dokonce klepat či bušit či mlátit do nich. Ne. Dveře se po chvíli otevřely a stála v nich bílá paní. "Koho hledáš, holenku?" zeptala se. "Hledám svoji milenku," odpověděl jsem se značnou ironií, značně jsa šílený. "Ach, milenku? No, já to asi nebudu a dceru mám jen jednu - ale ta by se rozhodně tvou milenkou nestala, poněvadž kdyby se jí něco takového přihodilo, už dávno by si rozdrásala hrdlo neb hruď a lehla si hrobu, ani mě s tím neobtěžujíc; a já ti ji také nedám, to dá rozum. Leč můžeš jít na čaj, chceš-li." "Ó velmi rád," odpověděl jsem hlasitě a již jsem vjížděl autem do jejich garáže a tlačil kolo tamtéž. Jejich kuchyně byla moderní, hezká, světlá. Byl jsem posazen na židli a byl mi přinešen nádherný šálek šalebně kouřícího čaje. "Picwick, že?" ptal jsem se paní znalecky. "Ovšem, že nikoliv. Roibos, tupče." "Ach, omlouvám se velice." Pil jsem čaj, paní odešla cosi zařídit, najednou jsem se ocitl sám. Bylo mi to už podezřelé a chtěl jsem jít domů, když tu náhle přišla její krásná dcera. Toť ona...

3.

Bylo by marné předstírat, že je něco jinak, než to je. Vědom si toho, s drastickou upřímností jsem vyskočil ze židle a chytil jsem ji pevně za obě zápěstí, její tvář obrátiv ke své, do očí jí hledě. V jejích očích se zračil jak děs, tak venkovanská prostoduchost... sykl jsem rty, ona měla rty trochu dál od sebe a oči velmi do široka otevřené. "Ty jedna...!" zaskřípěl jsem zuby a silněji jsem ji stiskl, když se pokusila vyškubnout se mi. "Nyní ti to povím, cos chtěla vědět." Nevěřícně na mě zírala. Nevěděla vůbec, co se děje. Nenapadlo ji v žádném jejím snu, že bych se já mohl opovážit vstoupit do jejího domu. To vše mi nahrávalo do karet, už tak dost vysokých. "Ty... ty... ty malé stvořeníčko ubohé," začal jsem svou řeč. "Nyní tě poprosím o odpuštění, a to tou nejvelkolepější formou, jakou to kdy bylo provedeno..." a poklekl jsem před ní, hlavu skloniv. Držel jsem ji jen za konečky prstů, ze kterých stékala štáva, kterou olizoval její pes, jenž tam mezitím přiběhl... Mluvil jsem dále pološeptem, velmi temně a chmurně: "Já tvůj rytíř, ty můj anděl, ty víš, že je to tak, a ne jinak," nervózně jsem se zatřásl. "Miloval jsem tě již od prvního svého ponětí o tobě. Bylo nesnadné zešílet, ale podařilo se mi to. Ačkoli lžu, myslím to upřímně, vše jen z lásky k tobě. Musíš mi odpustit, prosím tě nyní o to, odpusť mi a zamiluj se do mne," poslední slova jsem dořekl hlasem téměř zanikajícím. Stála nade mnou jako veliký soudce. Měla ve svých rukou mé srdce, podal jsem jí je, snažil jsem o to. Pomalu začala otvírat ústa, zvedat ruku... křičet... vířit... odletěla. Strašné pískání se sneslo na mě. Moje duše se sama zaplavila těmi nejsprostšími a nejvýstižnějšími výrazy pro opovržení, odmítnutí, radikální nesouhlas, kategorické, metafyzické, zarathustrovské "Ne!" se zvedlo z jejích prsou. Stál jsem v mohutné bouři, jež rozmetala v prach všechny stěny prostého stavení, paní matka s čajem byla odmrštěna prudkou vzdušnou vlnou kamsi do neurčita, pes létal v roji chlupů a peří, nahlas kdákaly slepice, všechno šílelo, řvalo, křičelo, skákalo... tak tohle je tedy její odpověď. Tohle je tedy ona, to je ona. Najednou mi to všechno došlo: ona je takováhle. Není jak já. Neodpoví mi z kolenou, nestiskne mě, neopětuje objetí, polibek, políček. Moje objetí je jednostranné, ve skutečnosti. Já objímám někoho, kdo se nenechává obejmout. Kdo letí pryč s rychlostí a silou zuřícího tornáda.

4.

Spím, spím zase. V posteli uvězněn, k posteli připoután. Opět se stmívá, jako každý den... světlo a stín si hrají na zdech mého pokoje. Strašná komedie. Až se mě příště zmocní idea hledat u někoho odpuštění, zkoušet někoho prosit, zardousím ji jako kuře!