Poslední rande

Anotace: Prosím o vaše názory!:-)

Nemůžu se dočkat večera! Proč? Já mám rande…Fakt, že mám rande by byl úžasný,ale o mnoho úžasnější je to s kým ho mám! S polobohem! Ne, s bohem….. Nemohla jsem uvěřit, svému štěstí když ke mně na zastávce přistoupil vysoký chlapec, nejspíš čekající na autobus jako já a oslovil mě. A vzápětí mě pozval na večerní procházku městem. Nudný, deštivý a zamračený den se mi rázem změnil.
A konečně tu byl večer, osmá hodina a já neklidně přešlapovala na náměstí. „ Zdravím tě. Mám radost, že jsi přišla.“ Pronesl někdo za mnou, sametovým hlasem. „ Ach,ty chodíš jako duch.“ Vydechla jsem překvapeně. Ano, on přišel! Zasmál se a odhalil tak dokonale rovné a bílé zuby. „Půjdeme?“ nabídl mi rámě. Ochotně jsme se zaklesla a vydali jsme se na procházku zšeřelým městem.
Pomalu jsme kráčeli a já si nenechala ujít jedinou příležitost, k pokukování po jeho zevnějšku. Byl na prosto bezchybný.Černé vlasy měl spoutané do culíku, oči měl tmavé a přitažlivě tajemné. Pleť měl poměrně bledou a ten nejnádhernější úsměv na světě. Tichým hlasem se mě ptal na různé věci.
Volným tempem jsme se dostali za město a po kamenité cestičce jsme šli dál. „ Už jsme daleko.“ Řekl zničehonic a vypadalo to, že už vůbec neposlouchá mé vyprávění. „ To jsme.“ Souhlasila jsem. On se tak záhadně pousmál a o krok poodstoupil. „ Chci se tě na něco zeptat.“ „ Ptej se.“ Zářivě jsem se usmála. Třeba se mě zeptá….Jestli s ním nechci chodit…A nebo mi vyzná lásku? „ Přemýšlela jsi někdy o smrti? O tom jak umřeš?“ zeptal se a hleděl mi zpříma do očí. „ Ehm…“ zakoktala jsem, neboť ta otázka byla víc než překvapující. „ Nepřemýšlela jsem o tom.“ Dostala jsem ze sebe nakonec. „ Aha….“ Protáhl a přiblížil se. Rozechvěle jsem se nadechla. „ Konec konců, nikdo nerozhodne o tom jak zemře.“ Zašeptal a vzal můj obličej do dlaní. Zblízka byl jeho obličej ještě krásnější. Pohladil mě po tváři a políbil mě. Byla jsem na vrcholu blaha. Ten nejkrásnější kluk na světě a líbá mě! Obtočila jsem mu roce kolem pasu a vychutnávala si tenhle skvělý okamžik. Ale on jako by si toho nevšiml. Ještě chvíli mě líbal na rty a potom zlehka rty klouzal k mému krku. Dokonalé štěstí.
Zčistajasna jsem ucítila bolest. Bolest, která narůstala. Byla čím dál tím intenzivnější. „ Co…?“ začala jsme překvapeně a chtěla zakřičet,ale strach mi zabránil. Ten koho jsem považovala za boha pozvedl hlavu a s úšklebkem mě pozoroval. Zadívala jsem se mu do očí. Ty oči už nebyli tmavé. Nabíraly barvu rudého karmínu. Kolem úst měl….Krev? Rozesmál se na celé kolo jak sledoval můj rozrušený výraz a ukázal tím své zuby, které nyní rudé. Sáhla jsem si na krk. To bolest, ta krev, moje krev a on?
Naklonil se ke mě blíž. Pach krve byl zcela jasný, téměř hmatatelný. „Křičet je naprosto zbytečné…“ zašeptal. Jen by mě to rozzlobilo a bolelo by to o hodně víc…..“ A zase se sklonil k mému krku. Aby se napil mé krve.Aby mě zabil.