Pondělní ráno

Anotace: cosi založené na snu, který se skutečně zdál...vícekrát už nechci ho snít...

Sbírka: povídky

Pondělí ráno, všude v pokoji temno. Jen dole pod patrem svítí světýlko od televize. Všude kolem mě leží moji plešáci a na noční skřínce knížka a mobil. Nemohla jsem usnout, tak jsem poslouchala rádio a tulila se k plyšovému hafíkovi od Péti.
Konečně jsem usnula. Ale to byla osudová chyba.
Ve snu jsem se ocitla na ledové pláni. Nikde nikdo, nikde nic. Jen já v noční košili s mým hafíkem. Seděla jsem na zemi a sledovala jsem sníh, který plynul kolem mě, přesně tak, jako můj promarněný čas. Čas který jsem strávila jen hloupým přemýšlením a touhou po smrti. Zvedla jsem se a šla jsem dál. Dál a dál, bez cíle a bez tušení, kde skončím. Došla jsem na místo, kde stál les. Vlezla jsem mezi stromy a v dáli jsem viděla studánku. Ačkoliv všechno kolem bylo zmrzlé a pokryté bílou peřinou, studánka zamrzlá nebyla. Dokonce se z ní pářilo. To byl signál, že je v ní teplá voda.
Mé prsty začali pomalu omrzat a stěží jsem v nich udržela Hafíka. Rozhodla jsem se tedy, že dojdu až ke studánce a nechám se překvapit, co se bude dít dál. Došla jsem až k ní a ucítila jsem příjemný chladivý vánek na svém zkřehlém těle. Zasedla jsem ke studánce a sledovala teplou vodu, která mě lákala, abych do ní vložila ruce. Jenže jsem nechtěla pustit Hafíka a vnořit ruce do studánky i sním, za to by mi moc nepoděkoval. Chvíli jsem přemýšlela, ale touha po teple byla silnější. Položila jsem Hafíka na bílou, zmrzlou zem a vnořila ruce do teplé vody.
Byl to nádherný pocit. Celým tělem se mi prohnal ten pocit tepla a pohody. Navíc jsem cítila i takové zvláštní mrazení. Prý pocit bezpečí.
Vytáhla jsem ruce z vody a sledovala jsem hladinu, která se postupně uklidňovala. Když se hladina uklidnila, viděla jsem v ní věci, které měli být, jako odplata, krutá odplata, za poskytnutou pomoc. Budoucnost. Ubíjející budoucnost. Něco, co mělo zůstat utajeno. Něco co je lepší nevědět, ale já měla tu smůlu, že jsem to viděla.
A co jsem vlastně ve studánce viděla???
Viděla jsem sama sebe. Svůj odraz v budoucnosti.
Seděla jsem na lavičce. O pár let starší a celá v černém. A také černé vlasy.
To mě zděsilo. Sice jsem stále chtěla černé vlasy, ale nechávala jsem si svoje hnědé a byla jsem s nimi spokojená.
Seděla jsem tam a dívala jsem se na park plný dětí. Děti si hráli, skotačili a klouzali se na klouzačkách.
Najednou ke mně jedno přistoupilo a podávalo mi panenku. Zaklopila jsem oči a začala jsem brečet. Malá holčička se posadila vedle mě a začala mě hladit po vlasech. Vytáhla jsem peněženku a ukazovala jí fotky nějakého dítěte. A pak jsem se znovu rozbrečela. Holčička se ke mně přitulila a já jí chytla kolem ramen.
Nevěděla jsem, co tam povídáme, Ale z toho co jsem viděla bych si tipla, že mi má zemřít nějaké dítě. Zděsila jsem se a znovu jsem se zahleděla do studánky.
Najednou přišla starší žena a holčičku odtáhla pryč.
Zůstala jsem tam sama zahleděná do fotky s malým dítětem. Stále mi po tváři tekly slzy a stékaly až na onu fotku.
Pak přišel nějaký mladík a odváděl mě pryč. Pryč od parku, někam daleko a pak už jsem viděla jen temnou pláň a uprostřed ní divnou osobu v černé kápi a s kosou. Viděla jsem svojí smrt. Mladík mě pustil a rozběhl se pryč. A já se vydala vstříc té záhadné osobě, ale až k ní jsem nedošla. Najednou se jakoby objevil ve studánce záblesk. Lekla jsem se a upadla jsem na ledovou zem vedle studánky. Koukala jsem se kolem a zase jen viděla spoustu zasněžených stromů a ve studánce jen teplou vodu. Rozhodla jsem se, že odtud musím vypadnout. Šáhla jsem na místo, kde předtím byl Hafík, ale on tam nebyl. Nebyl tam, tam ani nikde jinde. Zmocnil se mě strach. Kde je? Kde jen může být. Vždyť tu byl. Byl tady. Ne. Kde je???

V tom jsem se vzbudila. Ležela jsem v posteli, všude kolem mě plyšáci a hrálo rádio. Mobil na skřínce mi oznámil, že můžu ještě dvě hodiny spát. Začala jsem se shánět po Hafíkovi. Naštěstí ležel tam, kam jsem si ho dala.
Znovu jsem se k němu přitulila a sledovala jsem černý strop nade mnou.
Usnout už se mi nepovedlo. Vlastě nevím, jestli nepovedlo, nebo jestli jsem se bála znovu usnout. Prostě jsem jen ležela a přemýšlela o tom strašlivém snu. Jaké dítě mi má zemřít, umřu opravdu tak brzo? Co to bylo za záblesk, nebyla to snad naděje?
Narazila jsem si na uši sluchátka a pokoušela jsem se usnout. Už jsem neusnula, ale celou dobu jsem se uklidňovala, že to byl jen jeden hloupý sen. Jen hloupí sen.

Jen doufám, že se toto nebude opakovat. Takovéhle sny mě celkem dosti děsí.