Předtucha

Anotace: Taková zvláštní věc, někdo by mohl znechuceně poznamenat, že to nemá hlavu ani patu. Možná. Přesto to zkuste a uvidíte. Omlouvám se za případné omyly, co se týče lékařské praxe, i za celkem otevřený konec - taky je nerada čtu :-))))

Můj další pacient se jmenuje Malcolm Hervis. Není objednaný, ale tak dlouho bombardoval mou ordinaci telefonáty, až jsem se rozhodla dát mu přednost před ostatními, řádně objednanými občany, kteří mě později jistě zahltí spoustou výčitek. No nevadí. Teď k panu Hervisovi.
Ozve se zaklepání na dveře. Zvuk je roztřesený a nejistý. Již za svou krátkou praxi v oboru psychiatrie jsem se naučila poznávat lidi podle způsobu klepání. Jistě, nejde to vždy, ale tenhle člověk je tu správně.
Posunu si brýle na nose a způsobně přehodím nohu přes nohu, než řeknu neutrální: „Dále.“
Dveře se otevřou a dovnitř vejde, nebo se spíš vkrade, pomenší štíhlý muž s prořídlými krátkými vlasy a tváří zkřivenou do nepřístupného úšklebku.
Přívětivě se usměji. „Pojďte dál, prosím.“
Ohlédne se, jako bych mluvila na někoho za ním, a teprve pak, když zaostří zpět na mě a vidí, že se na něj nepřestávám usmívat, zavře dveře a nejistě se doposune až přede mě.
„Posaďte se,“ vyzvu ho a pokynu k židli, před kterou stojí. Zabere to dalších pár vteřin, než mi vyhoví a konečně se nacházíme ve stejné úrovni.
„Tak, pane Hervisi,“ začnu a chci nahlédnout do jeho spisu, když si uvědomím, že vlastně žádný nemám.
„Kdo vás ke mně doporučil?“ zvolím tedy další, osvědčenou taktiku.
Jen se na mě upřeně dívá a nic neříká. Okamžitě shledám jeho intenzívní pohled zpod zapadlých černých očí velice nepříjemným, ale nedám na sobě nic znát.jsem přece profesionálka.
„Ty mě nepoznáváš?“ řekne Hervis konečně. Jeho otázka mě překvapí. V tomto okamžiku zcela zapomenu, jak si zakládám na svém vysoce profesionálním výrazu, a nechápavě se zamračím. Otevřu ústa, ale on je rychlejší. „Před dvaceti dvěma lety v Opuštěné ulici. Večer, bouřka. Utíkala jsi na schůzku a narazila do mě.“ Odmlčí se a čeká na mou reakci. Zvolna se rozvzpomínám. „Ten kluk, co mi stál v cestě a nechtěl uhnout. Tos byl... ty?“
Přikývnutí.
Je to už tak dávno! Teď si vzpomínám.poznala jsem ho právě té noci a kvůli němu zmeškala své historicky první rande. V chabém světle pouličních lamp vypadal tak zoufale, že jsem se – tehdy z již probuzeného instinktu psychologa – nemohla nezeptat, co se mu stalo. Neřekl mi to, a přesto se z nás stali přátelé. Zvláštní. Potom zmizel beze stopy. Nerozloučil se, nic. Jeho dům byl najednou prázdný.
„Malcolm Hervis... Takže to jsi ty,“ neubráním se užaslému konstatování. „To by mě nikdy nenapadlo. Co se s tebou tenkrát stalo?“
„To je jedno. Odstěhoval jsem se,“ řekne bez váhání, jako by to měl připravené. „O tom se nechci bavit. Potřebuji tvou pomoc.“
„No jistě. Od toho jsem tu,“ přisvědčím. „Ale nejdřív bych ráda věděla –“
„Podívej,“ skočí mi do řeči. „Já tu nechci řešit nějaké banality, nemám na to čas. Tady jde o vážnou věc.“
Dobře, diplomaticky nebudu bazírovat na předepsaných pravidlech psychiatrické návštěvy. Očividně ho to deprimuje. „Poslouchám.“ Musím přiznat, že jsem zvědavá, s čím se na mě vytasí.
„Jde o to, že...“ uhne pohledem a skousne si ret. Klasické symptomy. Trpělivě vyčkávám.
„No, já vím, že to bude znít šíleně, ale... Myslím, že nepřežiju zítřek.“
Nehnu brvou. „Ano? A co tě k tomu přesvědčení vedlo?“
„Hele, přestaň s těma doktorskýma kecama, a radši vymysli, jak mi pomoct!“
Pacient je labilní, rozrušený, zřejmě už z dřívějška. Zvyšování hlasu a stoupající nervozita mohou být podvědomé, avšak jasné příznaky těžkého duševního rozpoložení... Můj lékařský mozek pracuje naplno, narozdíl od klidného vzezření mé tváře. „Právě se snažím ti pomoct. Toto je standardní postup, jak nalézt řešení problému...“
„Dobře.“ Pokouší se uklidnit, je na pokraji emocionálního výbuchu. „Promiň.“
Alespoň nějaký pokrok. „V pořádku. Můžeš mi tedy svůj problém nějak specifikovat?“
Třesou se mu ruce. V očích se objeví skelný odlesk. „Mám teď hrozně těžké období,“ začne zdráhavě. „Moje žena se zastřelila, syn utekl z domnu, přišel jsem o práci...“
Věřím mu. Bolest, vrytou v jeho rysech, by nedokázal zahrát. Malcolm je definitivně člověk, kterému se musí pomoct. A od toho jsem tu já.
„To mě mrzí,“ zašeptám soustrastně, ale on zakroutí hlavou. „Já nevím, co mám dělat. Cítím, že zítra už nebudu mezi živými. Jsem zoufalý...“ jeho hlas se chvěje. Náhle mě napadne, jak hrozně zestárl. Bylo to takové hezké veselé dítě... A teď přede mnou sedí lidská troska, jakých vidím za den desítku. Někdy se sama divím, jak tolik neštěstí můžu vydržet.
„A jak si myslíš, že ti můžu pomoct?“ zeptám se opatrně. Chvíli mlčí a pohled upírá do země. „Já nevím.“ Sotva ho slyším. „Ale nechci umřít... Ještě ne.“
„Malcolme,“ zvolím vemlouvaný tón hlasu, „je to jenom tvůj pocit. S reálnou skutečností to nemusí mít vůbec nic společného...“
„Ty to nechápeš!“ škubne sebou a naše pohledy se opět střetnou. Zorničky má rozšířené. „To není žádný můj pocit! Prostě mi to oznámili a já vím, že mají pravdu! Stane se něco hroznýho!“
Aha, takže mám co do činění se schizofrenikem. „Kdo ti to řekl? A co se stane?“
„To je jedno!“ Muselo se v něm něco zlomit, protože se prudce zvedne ze židle a pohlédne ke dveřím. „Je to všechno úplně jedno!“ Ještě zahlédnu, jak se mu v očích zalesknou slzy, než se vyřítí z mé ordinace ven.
„Malcolme, počkej!“ Vyběhnu za ním na chodbu, ale už ho nedostihnu. Je pryč.
Vrátím se zpátky dovnitř a zamyšleně klesnu do křesla. Z toho krátkého podivného rozhovoru nejsem vůbec moudrá.
Celý zbytek dne i v noci v posteli nad tím přemýšlím. Co se mi to Malcolm pokoušel sdělit? Kdo nebo co ho sužovalo a našeptávalo mu, že zemře? Proč mi nedovolil pomoct mu? A začíná ve mně hlodat nepříjemný pocit, jestli se to ještě někdy dozvím.

Ráno jdu do ordinace se sevřeným žaludkem. Nevím přesně proč, ale jako by něco nebylo v pořádku. Jako by... se něco stalo. Něco hrozného. Napadne mě havárie letadla, hromadná sebevražda, požár... Pro jistotu jsem si ráno koupila noviny. Teď je rozložím před sebe a okamžitě mě upoutá palcový titulek: „Dnes v noci strašná nehoda na dálnici...“ Oči mi sjedou trochu níž: „Srazilo se patnáct aut... Kupodivu zemřel jen jeden člověk...“
Najednou zvoní telefon. Trhnu sebou. Po druhém zazvonění zvednu sluchátko. „Prosím, psychiatrie...“
„Dobrý den, paní doktorko. Tady policie. Můžeme s vámi mluvit? Jde o Malcolma Hervise.“