Okamžik, kdy je každý normální

Anotace: Krátký příběh o tom, že ne každé ponoření do reality je skutečnost.

Říká se, že každej šílenec má v životě nějaký okamžik, kdy je na pár vteřin úplně normální. Funguje to i naopak. V mém případě....no, už vlastně ani nevím, kde se stala chyba, ale vím, ten "okamžik" jsem zažil i já.....a bylo to jako ponoření do...ani nevím do čeho.


Zrovna se probudil. V svém bytě, který spíš než obyvatelné místo, připomínal skladiště papíru. Probral se. Celou noc spal na zemi, obklíčen stohy popsaných papírů. Vlastně vůbec nic by vás nezaujalo, kdyby jste do jeho bytu vkročili. Nepořádek, šero a jeden noční stolek. Probral se, ikdyž bylo jasné, že by ještě klidně spal, protřel si červené oči a něco si začal pro sebe brumlat. "... unesli ji...., oni to udělali....., dostanu je....".

Začal se prohrabávat v popsaných papírech a něco hledal. Je jasné, že toto celé je jeho "dílo". "Kde to je, kde to mám.." nervozně se snažil sám sebe povzbuzovat. Najednou vstal a jako by ho napadla další myšlenka k vyřešení čehokoliv co vlastně řešil nebo po čem vlastně pátral.

Velmi, velmi nemotorným krokem se dopotácel k záznamníku. "Musela mi nechat zprávu...", snažil se být optimistickým. Na displeji však svítila nula.

Možná mu nikdy nebylo jasné, že je cvok, možná mu vždycky bylo jasné, že je cvok, ale má to pod kontrolou a ví o tom, že je cvok. Musí se hlídat. Vždy se musel hlídat. Od té příhody s napadením. Jo vlastně, ty pilulky. Musel je brát, jako součást terapie nařízené soudem. Neměl teď čas na "medicínu". Musí vědět, co se s ní stalo.

Malátnou chůzí jde zpět do místnosti, která by se nejspíš měla jmenovat obývací pokoj. A ta místnost předtím byla zřejmě předsíň. Obě jsou však totožné ve stylu "zařízení" - obě jsou přeplněny popsaným papírem.

Jako by se nevyznal ani ve svém bytě. Možná spal dost dlouho a pozapomněl své poznámky a vlastně všecko na čem "pracoval". Možná byl v bezvědomí. "Mohly za to určitě ty debilní pilulky..", řekl si.

Chtěl se podívat z okna dalekohledem, ale neměl odvahu. Jediné, čím si byl v tomhle okamžiku stoprocentně jistý bylo to, že denní světlo by ho zabilo. Oči, jeho unavené a červené oči, by určitě sluneční svit doslova sežehl zaživa. Sluneční brýle. To si představil v myšlenkách. Ale kde je asi tak má najít, když ani neví, co je za den, kolik je hodin a kde je proklatě ona ! Nevěděl nic. Věděl jen dvě věci. Tu s těma sežehnutýma očima a to, že jeho milovanou mu někdo unesl. Přece se nevrátila domů už tak dlouho. Nedala o sobě vědět. Je určitě v problémech. A to byla ta druhá věc.

Připadalo mu to jako tisíc let ty doby, kdy i on sám věděl, že je normální. Ty doby jsou pyč. Bolí ho hlava, oči by mu nejraději vystouply z důlků. Má i hlad, ale jídlo je teď jedna z posledních věcí, na které myslí. Musí pátrat. Když ne venku, tak aspoň doma. Třeba ji někdo unesl a doma mu nechal vzkaz, řekl si v duchu. A začal pátrat. Lísteček, stránka z bločku, cokoliv. začal dělat ještě větší nepořádek, než který už v místnosti byl. Zkusil pokoj. Nic. Opravdu se snažil všecko pospřehazovat, ale nic nenašel. Jen ty své papíry, které zakrývaly pouze další papíry. Neúspěch tady, možný úspěch jinde, zase si mluvil pro sebe. V té místnosti, kde byl telefon, začal hledat taky. Lezl po čtyřech a zkoumal každý detail podlahy. Nic nenašel. A pak mu to konečně zapálilo. "Vždyť jsme si přece vždycky nechávali vzkaz na zrcadle." Vstal. Uviděl pouze zdevastovanou, shrbenou postavu v županu. Neoholený obličej neměl ani jiskřičku života, známky po zdravě vypadajícím člověku také chyběly. Stojící troska, která neřeší to, že vidí v zrcadle trosku. Takhle by se to dalo popsat. Ne. Ta troska hledá vzkaz nalepený na zrcadle. Není tam... Sklopil hlavu. Zase neúspěch. Co dál...?

Už je to dlouho co je vzhůru. Sluneční paprsky prorážejí žaluzie přes její mezírky. On se proto sem tam musí uchýlit k přivření očí. "Sakra, vždyť nejsem žádnej upír..!" a sahal na špagátek, který ovládá točení a vytahování žaluzií. Nakonec tu odvahu nesebral....

Až bude tma, tak možná najde odvahu a půjde ven. Hledat jí přímo ven. Ale do té doby se musí snažit ji hledat doma. To se mu honilo hlavou. Proto není času nazbyt a je třeba hledat dál. Musí tu být stopa. Určitě ji unesli přímo z bytu. Jo, to je ono. Ale udělal by asi líp, kdyby zkontroloval zámek, zda je porušen, nebo aspoň okna, zda je některé z nich rozbité, když už uvažoval nad touhle teorií. Místo toho se prodíral ve skříni. Další idea jej však z této činnosti vyrušila. "Mám to, no jasně...! Mobil ! Určitě tam mám nějakej vzkaz, že jo ? začínal se víc potápět do své hlavy, když už se sám sebe ptal. On byl však spokojen s tou představou, že mu někdo pomáhá, že má vedle sebe kamaráda.Nová pátrací akce v bytě. Hledá mobilní telefon. Jako na zavolanou mu zrovna někdo volá. Telefon je nastaven na tichý režim, tzn. pouze vibrace. Telefon vrní, vibruje, pomalu se otáčí. On však prohledává skříň v domnění, že v nějaké bundě ten mobil je. Jeho mozek se začíná spokojovat pouze se základními tvrůčimi schopnostmi. Neuvědomil si, že mobil může být na nočním stolku. Je utopen ve svém světě tupých zvuků a zajímavých představ. Neslyší ani ty vibrace. Na displeji toho mobilu se zobrazilo ženské jméno. Je to ona ? volá mu ze zajetí ? To nikdo neví a nikdo to nezjistí.

Nevnímal čas, ale podle toho, že venku je už hluboká tma, je jasné že je noc. "Sakra, venku už je tma!", řekl si. "Kam mám teď jít ? Nepromyslel jsem to."..Zůstanu tady". Ano, zůstal v bytě a dál se opíjel falešnou nadějí.

Už je unavený. Moc...Nic nepil, nic nejedl. Nepočítal čas na dny ale na dobu, kdy je světlo a kdy je tam. Nepamatuje si, kdy šel naposledy spát ani kdy poprvé zjistil, že mu unesli jeho lásku. Unavený a zlomený, ležel na podlaze. Tam kde ráno vstal, leží i teď. Nechce usnout. Nesmí. Z očí mu teče slza, protože přes tu hromadu věcí, které zapomněl, si ještě pamatuje jaké to je, cítit beznaděj a smutek. Stesk. Nechtěl si však připustit, že by něco vzdal. Chce se koncentrovat na přítomnost. "Musím něco udělat!"..Hlasité pípnutí jej probralo. "Co to sakra bylo ?" a uvědomil si vteřinu po této otázce, že to je mobil. Ví, že jeho smysly jsou omezené, zkusí tedy noční stolek, protože ten je nejblíž. Má ho ! Pomalu, velice pomalu a jako by mobil držel poprvé v ruce, mačká tlačítko. Stiskl tlačítko. Uviděl na displeji její jméno. Oči se mu vzkřísily. Pořádně se zadíval na displej. Je to zvláštní. Vždycky věděl jak se jeho láska jmenuje, tak proč mu to přijde, jako by to jméno zjistil až díky tomu, že je napsané na displeji ? Její jméno. Jeho vzpomínky na ní. Ikdyž si nic moc nepamatoval, věděl...věřil, že jsou spolu moc dlouho a že je to láska. Že ji miluje a ona jeho. Jméno na displeji mu však přineslo i další, o mnoho větší dávku lítosti, beznaděje. Neví, kde se poděla. Nevěděl, co znamená, že je její jméno na displeji. Blouzní a všechno se s ním točí. Bolest hlavy za celý den neustoupila. Ani na vteřinu. Ani na chvíli ty střepy v jeho hlavě nedaly pokoj. Beznadějně upadá na pohovku. Vzdává to.

Jak upadl do ležící polohy, náhle se pustila televize. Samozřejmě se to dá vysvětlit tak, že zalehl dálkový ovladač. On to takhle nechápal. Prostě to bral tak, že se pustila televize, další možný zdroj informací vedoucí k jejímu nalezení. Sice měl zrak v pořádku, brýle nosit nemusel, ale unavené oči mu mohly nabídnout pouze neostrý obraz. Silueta, zřejmě oblečená v něčem bílém a asi s černými vlasy. Věděl, že není ve stavu, kdy může bedlivě sledovat a zároveň pečlivě poslouchat. Vybral si sluch. Zavřel oči a co nejvíc se začal soustředit na zvuk televize. .....oběť byla nalezena mrtvá. Příčina smrti nebyla zatím zjištěna. Další zprávy......

Vnořil se do temnoty ve své hlavě, ve svých myšlenkách. Najednou byl mimo tělo. Vznášel se v černém prostoru plném beznaděje a zároveň bezvládně ležel na pohovce a už se na sluch nesoustředil. Teď si uvědomil noční můru. Nevěděl, že blouzní, nevěděl, že v televizi nemluvili o ní, věděl ale, že je konec. Konec nadějím. "Oni ji zabili. Proč to udělali...", tohle se mu ozývalo v uších, ikdyž silně pochyboval, že to mluví on sám. Už neregistroval ani ty nejsilnější podněty. Zavřel oči. Usnul, ale když se probudil, připadalo mu to jako jen pár vteřin, co upadl do spánku. Venku bylo opět jasné světlo, ale on nevěděl, že se probudil do nového dne, věděl naopak, že mu zabili to nejcennější co má. Musel něco udělat a udělat to hned. Zvláštní, že nevnímal život kolem něj, ale mozek mu dokázal vysvětlit, co znamená, být mrtvý. Věděl, že k této formulaci může přiřadit pouze jednu osobu. Ji.

Už mu na nic nezáleželo. Jeho lítost a pláč za chvíli vystřídal hněv. Neurčitý hněv, protože nevěděl, kdo mu to udělal. Vstal na nohy, které mu ještě sloužily. Hluboce oddechoval, jako by se zrovna vynořil z vody, což vlastně nebylo daleko od pravdy, vezmeme-li v potaz, že jeho posledních pár dní byl prakticky iluzoidní život, vyplněný dlouhým ponořením do hlubin neznáma. Šel směrem do předsíně. Cestou jeho nohy odhrabovaly stohy papírů, koply do lahvičky z níž se rozsypaly tabletky. Nohy mu fungovaly, co ruce ? Zkusil otevřít dveře. Podařilo se a vyšel tedy ven. Najednou si uvědomil, co jediné mu na tomto světě zbývá udělat. Vzpomněl si na malinký útržek ze svých vzpomínek. Jeho životní filozofie, podle jeho paměťového záblesku, byla: Člověk by měl odejít, když má v životě vše vyřízeno a s ničím novým již nechce začínat." Najednou jako by jeho mozek začal zase pracovat, ale byla to pouhá iluze. Spíš nervový záškub, náhoda.

Šel, tradičně nemotorným a ztěžka kontrolovatelným pohybem směrem dopředu. Tentokrát věděl co dělá. Otevřel těžké dveře vedoucí ke schodišti na střechu. To, že klíče byly v zámku a u dveří položená brašna s nářadím, neřešil. Šel po schodech a otevřel druhé, tentokrát obyčejné dveře. Obličej se z tmavé barvy ponořil do krásného denního svitu. bylo už tak mimo, že vlastně ani nevnímal to "ostré" světlo, před kterým se bojácně skrýval za žaluziemi. Plně odevzdán něčemu nadpřirozenému, šel ke kraji. Brečel, protože si uvědomoval dvě věci. Jeho milovaná je pryč, někdo mu ji vzal a to, že je obklopen beznadějí. Bez váhání skočil, ikdyž už ani nevěděl, v jakém patře bydlí. Bydle ve 14. patře.....nebral to jako skok ze střechy, bral to jako ponoření do vody, ponoření, které mu konečně pomůže se zklidnit.

Když se vydal na svůj poslední "let", vnímal, že padá. Oddával se tomu, protože věděl, že na tomto světě skončil a v nebi se snad shledá se svou milovanou. To byla jeho verze. Když však padal a padal, najednou to přišlo. Momentka, záškub. Ne moc příjemný, ikdyž krátký. "Zatraceně, co to je ????!!! Neeeeeeee !!! V těch několika vteřinách pádu se mu v záblescích nepromítnul celý život. Jen pár posledních dní. Jako naschvál se mu ukázaly ony drsné poslední dny. Najednou sám sebe viděl na podlaze ležícího a zdrceného člověka, který se potácí mezi snovou a paranoickou realitou. Prášky na nočním stolku, které měl brát 2x denně. Zřejmě lék, který hojil jeho rány po rozvodu rodičů a následné sebevraždě jeho matky. To vše, když mu bylo 10 let. Od té doby na tom nebyl s psychikou a vlastně ani s příčetností v pořádku. Zřejmě si ty prášky zapomněl vzít, přestože na lahvičce byla nálepka, popsaná centrofixem "2x denně !!!" a zvlášť ty vykřičníky bylo výstižné. Škoda, že se při svých blouznivých toulkách po bytě znovu nepodíval na záznamník. Svítila tam jednička. "Ahoj miláčku.." smutným hlasem. "Maminka měla krásný pohřeb, ale pořád mi chybí. Potřebuji tě. Za dva dny se vrátím. Potřebuji tě, protože sama to nezvládnu..."

Pár okamžiků před dopadem na chodník, jeho vyděšený pohled vystřídal výraz pochopení... Vždyť jeho milovaná přece odjela jen na pohřeb. Volala mu na záznamník, kdy přijede. Docvaklo mu, že za všechno můžou ty tabletky. Ale kdy se z něj stal takový šílenec, který bez svých předepsaných tabletek nevydrží ani den ? To už nezjistí. Nezvládl to. V posledním záblesk se mu ukázala ona. Asi hodně dlouho dobu, ne-li celý život, byl šílenec. V posledním okamžiku svého života však byl normální. Normální člověk s normální vzpomínkou. Jeho výraz pochopení, vystřídal výraz úlevy. Ponořil se...do neznáma.