Dvojí identita

Anotace: Hlavou jí probleskla myšlenka, na kterou neznala odpověd. Ale sužuvala ji tak, že se to rozhodla vyřešit způsobem, který se zdál být nejlepší.

Zabila se

Znáte ten pocit, když víte, že už nic nebude takové jako to bývalo předtím ? Já ano. Nevím, jak se to stalo, ale svůj minulý život teď sleduji pouze skrz sklo. Můžu ho pozorovat, ale nemohu mluvit, ani nijak do něj zasahovat. Zdá se Vám to být nesmyslné..jak bych nemohla zasahovat do svého vlastního života? Velice ráda Vám to povím. Zemřela jsem před týdnem. Ne, nebyla jsem nemocná, ani mě nikdo nezabil, jak Vás asi napadne. Spáchala jsem sebevraždu. A to z toho důvodu, protože jsem nesnášela svůj život. A nebo abych byla konkrétnější, jen polovinu. Jako asi každý, jsem I já měla dvě tváře.

Jedna má část se nelišila od ostatních lidí mého věku, ale druhá byla jiná. Ani já sama jsem se v ní nevyznala. Jako bych byla rozdvojená osobnosti, které má identické dvojče, se kterým je duševně spojená. Ta druhá část byla smutná a vedla bídný život. Nutila mě se neustále zamýšlet nad věcmi, kterých by si ostatní lidi ani nevšimli.Moje nálady se střídali podle toho, jak jsem se cítila. V poslední době jsem cítila, že moje druhé já ztrácí smysl svého života a tím upadá i má celkem poklidná polovina. Na první pohled jsem se zdála býti jako každý jiný, ale jen já jsem věděla, že myšlenky, které mě sužují, mi v tom brání. Kolikrát jsem se snažila ignorovat všechny aspekty toho, že nejsem sama.

Jednoho dne to vyvrcholilo až k tomu, že jsem to dál nemohla vydržet. Nepomáhalo mi nic, dokonce ani psaní, které bylo mou velkou zálibou. Když jsem po sobě čítávala ty popsané stránky, nepoznávala jsem se. Plné pesimismu a bezmoci. Opravdu jen zřídka se tam objevovaly pasáže s jiskrou naděje. Snažila jsem se ty myšlenky zahnat a psala jsem dokud jsem měla nápady, ale když jsem to po sobě četla, tak jsem si pokládala pořád dokola tu samou otázku. Kdo to psal?

Nevyčítejte mi to, ale musela jsem to udělat. Vzala jsem tedy velké množství uspávacích prášků a celou lahev whisky, kterou měl tatínek v barovém pultu uschovanou pro zvláštní příležitosti. Sedla jsem si do svého křesla, které je umístěné pod oknem, takže jsem měla poslední příležitost spatřit tu krásu, kterou jsem se zaujetím sledovala noc co noc. Noční oblohu. Každý prášek jsem jsem zapila lokem whisky, až mi žádný nezbyl. V příjemném podnapilém stavu jsem pozorovala, jak se z oblohy stává jedna velká rozmazaná skvrna. Víčka mi padají neuvěřitelnou rychlostí. Ať už je konec. To byla moje poslední myšlenka, která mi probleskla hlavou. Oči se zavřely, pravidelný srdeční tep ustal a sklenka od whisky vypadla z dlaně. Její tělo bylo bez duše.