Můj svět

Můj svět

Anotace: Pro Alberta. Za tu neopakovatelnou noc 28. března... Text je trochu depresivní, ale vystihuje to, o čem byla řeč.

Zase je tady.
Stojí a dívá se na mě, sleduje mě, pozoruje. Každý pohyb. Den co den, hodinu za hodinou. Jako by srostl s tím místem v rohu pokoje, odkud se nehne, aby mu něco neuniklo.
Nikdy se mi nepodaří před ním skrýt. Před jeho prázdným pohledem. Dívá se na mě? Teď? Nebo se dívá jen někam skrze mě? Třeba jsou jeho oči slepé a já nemám důvod k nepříjemným pocitům, že jsem pod neustálou kontrolou. Všechno si to jen nalhávám. Stísněnost hluboko v sobě, mrazivé chvění, kdykoli si na něj vzpomenu. Není to skutečné, jen paranoia. Všudypřítomná, věčná.
Možná.
Možná jsem si ho jen vymyslela. Já a má nekontrolovatelná představivost. Krychle může být koulí, přímka vlnovkou, tak proč by v prázdném koutě místnosti nemohl stát muž? Stojí a dívá se na mě, sleduje mě, pozoruje. Je tam. Dnes, zítra, za týden, za měsíc. Nemá kam jinam jít. Nechce. Nemůže.
Mohl by. My oba bychom mohli odejít, vždyť jsou tu dveře. Velké prosklené dveře a za nimi svět. Celý svět, to je víc než čtyři bílé zdi, které na mě padají, které se stahují k sobě a které mě za chvíli rozmáčknou. Pokoj je stále menší a menší.
Mysleli si, že si toho nevšimnu. Jak si to mohli myslet? Dvacet kroků od stěny ke stěně není devatenáct kroků od stěny ke stěně. A devatenáct kroků není osmnáct kroků. Za týden mi bude stačit jen sedmnáct kroků, abych přešla celou místnost. A za měsíc? Za rok? Za rok už tady nebudu. Za rok pokoj pozře sám sebe i mě. I nehybného muže, který se ani nepokusí zachránit. Odevzdal se pokoji, na věky věků jen stát a hlídat mě.
Zase jsem tady.
Přede dveřmi. Dívám se přes jejich skleněnou desku do noční temnoty venku. Kdysi jsem slyšela, že na zčernalém nebi září hvězdy. Malé zlaté valouny. Místnost kolem mě nemá černé nebe, nemá hvězdy, je bílá. Stále jen bílá. Muž v rohu miluje bílou barvu. Všechno na ní vynikne, každá nepřesnost, každá skvrna.
Na kovovém stole leží malý kelímek. V něm dvě kapsle. Vedle sklenka vody. Muž se někdy napije. Někdy sáhne do kelímku.
Chci pryč. Musím pryč. Stěny padají, vítr rozfoukal domeček z karet, sunou se k zemi, zasypou mě. Zůstanu ležet pod troskami a nikdo si toho nevšimne. Nikdo o mně neví, ani mlčenlivý muž. Hlídá mě? Možná hlídá jen ten pokoj a já tady být nemusím. Proč tady zůstávám?
Nikdo mě nehlídá, jsem volná. Když dojdu ke dveřím a otevřu je, nikdo mě nezadrží. A když projdu... budu venku. Uvidím tmavé nebe a hvězdy. Malé zlaté valouny. Nadechnu se. Ohlédnu se za sebe a tam nikdo nebude. Muž zůstane za dveřmi. Ve svém rohu. Na svém místě. Vezme sklenici a sáhne do kelímku pro jednu z kapslí. On do pokoje patří, já ne. Já mám být jinde. Daleko za dveřmi.
Kroky ukrajují cestu ke svobodě. Dveře jsou odemčené, stisknu kliku a otevřu. Opatrně se otočím a naposledy pohlédnu na muže. Stojí a dívá se na mě, sleduje mě, pozoruje. Nic nenamítá. Nedívá se na mě, dívá se skrze mě. Ven otevřenými dveřmi. Za chvíli budu já na druhé straně skleněné desky.
Vzduch, závan svěžího větru se dotkne mojí tváře. Pohladí mě, ještě nikdo mě nepohladil. Muž se jen díval, nesahal na mě, nedotýkal se mě. Nemluvil. Byl tam, ale byla jsem sama. Teď to bude jiné, procházím dveřmi.
Počkej.
Byl to můj hlas nebo jeho? Neznám hlas muže z bílé místnosti. A neznám svůj hlas. Když není s kým mluvit, nemluvíte. Zapomenete svůj hlas. Jeho barvu, výšku, způsob intonace.
Muž je pryč. Poprvé v životě jsem pohlédla do kouta a nebyl tam. Pokoj je prázdný. Čtyři k sobě se blížící stěny a stůl. Kelímek a sklenka. Kelímek je prázdný. Ve sklenici je voda. Kde je muž? Skončila jeho práce, když jsem odešla? Už nemá co hlídat. Už nemá koho hlídat.
Jsem venku.
A stojím ve dveřích. Jsem to já. Nikdy jsem se neviděla, ale jsem to já. Stojím a dívám se na sebe, sleduju se, pozoruju. Každý pohyb. Každé gesto.
Co ode mě chceš?
Krátký útok. Přímé bodnutí. Bez zdržování, abych mohla zapomenout. Chci pryč. Musím pryč. Nezadržely mě dveře. Nezadržel mě muž.
Natahuju k sobě paži se sevřenou dlaní.
Tohle jsi zapomněla.
Pomalu rozevírám dlaň. Je bílá. Nechvěje se. A na ní dvě kapsle z kelímku ležícího na stole uvnitř pokoje. Jsem venku, ale venek se stává vnitřkem. Neviděla jsem jedinou hvězdu, jediný malý zlatý valoun, a nad hlavou se mi rozprostírá nekonečné bílo. Stěny jsou na svém místě, od jedné ke druhé je to přesně dvacet kroků. Všechno je v pořádku.
Muž je zase tady.
Stojí a dívá se na mě, sleduje mě, pozoruje. Každý pohyb. Den co den, hodinu za hodinou. Jako by srostl s tím místem v rohu pokoje, odkud se nehne, aby mu něco neuniklo. Abych mu neunikla já.
Autor Gina Rocca, 30.03.2006
Přečteno 488x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (1x)

Komentáře

Jemné, ale úderné, má to spád, má to něco, nad čím se člověk zamyslí, opravdu si v proze lepsí, než ve verších, ale trocha píle a byla bys stejně dobrá, nemám co bych dodala, snad jen, jestli chces, podivej se i na ty me veci, od tebe by me kritika obzvlast zajimala.a nesetri me.

30.12.2007 17:38:00 | C.alwen

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí