Třeba i tak...

Anotace: Kdo ví, jak to je?

Zase to začalo.. Otevřela unavené oči a ztěžka zaostřila na nádherné květiny v zahradě. Neměnily se. Pořád vypadaly stejně. Každý večer opadaly a když ona kolem půlnoci upadla na milosrdného bezvědomí, které ji drželo v náručí pevněji než nejtvrdší spánek, znovu rozkvetly. Stejně jako každý den, nebo noc, nebo jak tu vůbec plynul čas. Možná to byl měsíc, možná rok. Nevěděla to. Ale ty květiny.. Tak moc ji rozčilovaly. Naprosto totožné s těmi včerejšími, stejně vonící, stejně nakloněné, stejně uspořádané lístky. Zazněly první tóny hudby a ona se prohnula v křeči. Silné háky v jejích rukách sebou škubly a začaly se v rytmu hudby pohybovat. „I will be your guardian angel..“ zazpíval něžný hlas a ona nevěřila, že je to jeho chyba. Ne, musí to být jinak. Pohybovala se v tom rytmu trhavými pohyby jako obrovská, živá loutka, kterou také byla. Bolestí už ani neviděla před sebe, krev jí stékala po zádech a po pažích. Nohy, upevněné ve stojanu, se skoro podlamovaly. Ale nemohla upadnout. Nešlo to. Kovové spáry háků jí držely jako to nejpevnější vězení. Po tvářích jí tekly horké slzy. Čím si to zasloužila? Už se neptala, už tu byla moc dlouho. Zapomněla na tu otázku, protože ji zahnala bolest. Zapomněla i na své jméno, na vše. Celý den spočíval v bolesti a bezvědomí. Cítila se tak slabá. Pohlédla na své ruce a zjistila, že v jedné svírá nějakou láhev. V průhledné láhvi se nádherně vlnila jedovatě zelená tekutina. Na etiketě byla jen nakreslená zubící se lebka. „Jed...“ hlesla po velmi dlouhé době. Trochu sebou trhla při zvuku svého hlasu. Tekutina omývala stěny láhve a jí se roztřásla ruka. Měla strach, že ji upustí. „To see you smile, just for me..“ zpíval hlas a ona se opravdu smála. Smála se s nedočkavostí dítěte, které něco úžasného objevilo. Zapřela se do háků a ty pod její vahou praskly. Překvapeně na to zírala. Nikdy, nikdy za celou dobu co tu je, netušila, že je tak snadné se osvobodit. Škubla i druhou rukou a osvobodila se. Sotva udržela rovnováhu na tom hloupém stojanu. Hudba dál zněla všude kolem, ale něco se změnilo. Pozorně se zadívala na okolí. Květiny.. Uvadly. Usmála se. Tohle přece chtěla, aby ty zkurvený kytky chcíply. Začala se smát. Pohlédla na jed ve své ruce a zatočila tekutinou v láhvi. Zuby se zakousla do korkového víčka a otevřela ji. Vůně jedu byla omamující. Voněl pro ni jako svoboda. Naposledy upřela své zlaté oči nahoru, odkud přicházela hudba a pak se prostě napila. Lačně polykala doušek za douškem, až v lahvi nezůstalo vůbec nic. Olízla poslední kapku z hrdla a pomalu se, jako vadnoucí květina, sklonila ke stojanu, ve kterém měla uvězněné nohy. Povolila mnoho pout. Už ji nic nedrželo. Padla na zem. Ne, nebyla to zem, byla to záplava voňavých okvětních plátků z těch květin. Zabořila se do nich jako do náruče matky. Pohladila se mírně se chvějící rukou a nechávala za sebou krvavou stopu. Cítila, že jed působí. Kde se tam vlastně vzal? Nevěděla.. Umřela s úsměvem na rtech...
„Ne, doktore, ztratili jsme ji... Doktore..“ Hlas sestřičky varoval doktora, že to, co se mu před chvilkou zdálo jako sen, je skutečnost. Ta stará dáma umřela. Pohlédla na něj zlatýma očima a s úsměvem na rtech umřela.