Om Shiva

Anotace: Je to v podstatě poleletní práce z ČJ. Vypravování na téma ,,Ne".

Byl pozdní večer, když jsem se po skryté prašné cestě dostal až k úpatí Obřadní hory. Slunce pomalu zapadalo za kukuřičné pole, které bylo už způli okupováno stínem. Všude bylo ticho. Ticho před bouří. Ptáci, jako by věděli, co má přijít, přestali zpívat své úchvatné symfonie, bory utichly, neboť veškerý vítr, který ještě před chvílí foukal, ustal a Rudý potok, který obvykle nezkrotně uhání korytem a burácí jak hrom, najednou potichl a voda téměř přestala téci. Zůstal jsem nehybně stát a zdálo se mi, že mi srdce přestalo bušit, aby náhodou nenarušilo až hrůzu nahánějící ticho. Stál jsem a upřeně jsem zíral na vrcholek stolovité hory, která se tyčila nade mne. Nebylo už téměř nic vidět, protože slunce už pro dnešek opustilo tento svět a všechny pochodně, které obvykle osvětlují cestu a její blízké okolí, byly předčasně uhašeny.
Věděl jsem, že už zbývá pouze krátká doba, než bude obřad započat. Chtěl jsem svého kamaráda zachránit před děsivou smrtí, která na něho beze sporu tam navrchu, na Obřadní hoře, čekala. Byl jsem plně přesvědčen, že to musím dokázat. ,,Musím je zastavit dříve, než vykonají trest, který je ze všech nejpřísnější, protože jen já vím, že Aiywa nemůže za nic z toho, co se stalo, což znamená, že je nevinný a trest, jenž byl zvolen, je velmi nespravedlivý,“ říkal jsem si v duchu, protože jsem se neodvážil promluvil nahlas. Jediné, co mi bránilo v záchraně, bylo, že jsem ještě nedosáhl věku patnácti let, takže jsem nemohl vstoupit na pole těch nejuctívanějších z nás, těch, kteří rozmlouvají s bohy. Brána byla vždy dobře střežena, a tak jsem hledal jakoukoliv alternativu. Přemýšlel jsem, kudy bych se mohl dostat na plošinu hory, která byla něčím magická a v každém vzbuzovala respekt. Z dumání mě probralo až rytmické bubnování. Bylo tiché, ale stále nabíralo síly. Do kraje se rozlévalo z vrcholu hory a každému, kdo ho slyšel, se zrychlil tep a zatajil dech. Bylo to znamení toho, že obřad smrti byl započat. Čas začal neúprosně letět a já musel spěchat, protože jinak můj kamarád brzo pozná říši mrtvých - podsvětí.
Vtom mi hlavou proletělo několik už dávno zapomenutých vzpomínek. Stál jsem před tunelem, jenž zel temnotou. Nad ním byl do skály vytesán písmem starých Mayů nápis. Om Shiva, náčelník, a zároveň nejstarší člen naší osady, stál vedle mě a říkal: ,,Alighio, můj žáku, tento nápis je nejdůležitějším zákonem a my bychom se jím měli řídit více než jakýmkoliv jiným, protože toto jsou moudrá slova naších předků, jenž přišli ze samotných nebes. Ten nápis nám říká, abychom NE…“ To, co mi chtěl tenkrát říct, jsem se od něj už nedozvěděl, neboť Om Shiva, moudrý člověk, který každý spor vyřešil s nadlidskou lehkostí a jehož vědomosti byly nevyčíslitelné, zemřel. Nechápal jsem, proč jsem si právě teď vzpomněl na tato slova. Pak mi to však blesklo hlavou. ,,Tunel!“ vykřikl jsem do tiché tmy. Rozběhl jsem se, aniž bych viděl na krok, a jako nějakým kouzlem jsem přesně věděl, kam běžet. Vypadalo to, jako bych k tunelu chodil dnes a denně, ale já jsem tam byl pouze jednou a to hodně dávno. Asi po deseti minutách rychlého běhu jsem se zastavil. Cítil jsem, jak znovu začínám vnímat okolí. Opatrně jsem udělal krok dopředu. Nic. Odhodlal jsem se k druhému kroku. Nic. Udělal jsem ještě jeden a doufal jsem, že se něco stane. Nic. Začaly mě napadat myšlenky, že tu nic není, žádný tunel, nic, jen prázdno. Otočil jsem se zády a chtěl jsem odejít. Když vtom má ruka zavadila o kámen. Byl dokonale ohlazen a na některých místech byl pokryt mechem. Naděje stoupla. ,,Tunel!“ vykřikl jsem. Pak jsem se zhluboka nadechl a vstoupil do jeho útrob. Všechno bylo vlhké - strop, zdi, země i vzduch. Bubnování jsem začínal přestávat slyšet. Najednou jsem před sebou uviděl modrobílé blikající světlo. Ozařovalo zdi, a tak jsem se rozběhl k němu. Byl to oheň, který mně zalil oči šťastnými slzami a na tváři vykouzlil úsměv. Byl to totiž oheň, který uměl rozdělat pouze Om Shiva. Pak jsem pohlédl na protilehlou zeď a spatřil nápis, který jsem viděl před léty nad vstupem do tunelu. Podíval jsem se na první dva znaky a užasl jsem. Dokázal jsem z nich přečíst slovo ,,NE“. Podíval jsem se na následující klikyháky, ale nedokázal jsem je rozluštit. Bylo mi to divné, ale neměl jsem čas na přemýšlení, protože jsem užasl podruhé. Zeď, na které byl vytesán nápis, se rozestoupila a přede mnou se otevřela celá plošina. Viděl jsem stovky statných mužů. Někteří bubnovali, jiní tančili obřadní tanec a malá hrstka mužů byla oblečena do červených hábitů. Červená barva symbolizovala krev a utrpení. Stáli těsně před Aiywou, který byl přivázán ke kamennému totemu, zády ke mně a nejspíše pronášeli rozsudek. Náhle se mé nohy sami pohnuly směrem k plošině. Nemohl jsem nic dělat - nemohl jsem mluvit a nemohl jsem se hýbat podle vlastní vůle. Šel jsem stále dál, až jsem vystoupil z tunelu a ocitl jsem se na samém vrcholu stupňovité pyramidy, tam, kde kdysi sedával sám Om Shiva. Nikdo si mě nevšiml, všichni se se zaujetím dívali doprostřed plošiny na kruh, který byl vytvořen ze smoly, a na kamenný totem s Aiywou. Červenohábitníci zabouchli knihy a svou pravicí dali synchronizovaně povel k zapálení kruhu. Z lesa se vynořily dvě desítky urostlých mužů s červenými kápěmi na hlavách a pochodněmi v rukou. Sehnuli se ke kruhu a podpálili ho. V té chvíli jsem zařval: ,,NE!“ Ale nebyl to můj hlas, který ze mě vyšel. Ihned jsem poznal, že patří Om Shivovi. V tu ránu se všechny ty hlavy pode mnou otočily a podívaly se na vrchol pyramidy, na mě. Jako loutka jsem zvedl své paže k nebesům a zamumlal jsem nějakou frázi, které jsem nerozuměl. Každopádně jsem věděl, že se něco děje, protože všichni na plošině začali ukazovat na nebe. Zjistil jsem, že už se můžu hýbat tak, jak chci já, a tak jsem se podíval nad sebe a uviděl jsem velký černý mrak. Hned na to mi přistála na nose kapka té nejcennější tekutiny, co může být. ,,Prší!“ povykovali lidé pode mnou a běželi se schovat do svých chýší. Pouze Červenohábitníci zamířili ke mně. Vystoupali velké kamenné schody a šaman Yil Khala ke mně promluvil s obdivem: ,,Jak jsi to dokázal, mladíku?“ a já jsem se jen usmál, pohlédl jsem ještě jednou k nebi a odvětil jsem: ,,To ne já, ale Om Shiva, ten zachránil Aiywovi život.“