Nezvěstný

Anotace: Co když jsou strážní andělé tam, kde by je nikdo nehledal?

Nejdřív si toho nevšimla. Po prvním zazvonění budíku vyskočila z postele, ještě se zalepenými víčky, a rychle odhopkala do koupelny, aby ze sebe smyla spánek. Na šumění sprchy bylo něco uklidňujícího, a tak znovu zavřela oči a poddala se tomu horkému dešti. Když je však znovu otevřela, strnula.

Nebyl tam. Ten, o kterém byla přesvědčena, že nikdy nemůže odejít, tam nebyl. Honem posbírala všechny znalosti z fyziky, které jí její rozespalé neurony byly schopny poskytnout, ale marně. Pořád to nemohla pochopit. Tím, že nikdy neodejde, si byla jistější než vlastním životem, a teď... teď tu prostě nebyl. Zastavila sprchu a prošla se pokojem.
"Kde jsi?" volala. "Proč jsi mě opustil?"
Jedinou odpovědí jí však bylo vzdálené psí štěkání.

Rychle se oblékla a vykročila do studeného dne. Byl to zvláštní pocit, jít po ulici bez něj. Doufala, že potká někoho, s kým si o tom bude moci promluvit, ale jako naschvál bylo město liduprázdné. Proto se rozhodla, že navštíví svého bratra. Ten už bude vědět, co dělat.

Nevěděl.
"Je to zvláštní, Elizabeth," řekl. "Ještě nikdy jsem neslyšel o tom, že by někoho opustil jeho stín. Vždyť je to jenom... fyzikální jev, proboha!" Nevěřícně zakroutil hlavou a jeho drahocenný stín kroutil hlavou spolu s ním.
Koukala se na to a srdce jí plakalo. Až příliš často něco považujeme za samozřejmost a když to najednou není, je nám, jako by nám někdo utrhl kousek srdce. Její stín býval věrným společníkem, nikdy si nestěžoval, pokaždé ji tiše následoval tam, kam šla a pomáhal jí s tím, co dělala. Poslušně.

Možná ho někdo unesl, když spala, vlákal do temné uličky a vrazil mu do těla nůž. Ale možná, že jenom zatoužil po svobodě, že se mu už omrzelo být jen něčí kopií. Co když mají stíny vlastní duši? Zatahala rozčilujícího se bratra za rukáv a řekla mu to.

"Nesmysl!" odpověděl. "Stíny a duše... kdo to kdy slyšel?"
Mlčela. Nakonec se rozloučila a z pocitem ztráty vyšla na ulici. Tolik doufala, že ji pochopí, on, který jí radil s každým jejím trápením. Bezcílně bloumala, pozorovala stíny stromů a někde hluboko uvnitř krvácela. Krvácela tolik, až to bylo nesnesitelné, a proto raději zamířila k domovu doufajíc, že se třeba mezitím vrátil a už tam na ni čeká.

Jenže nečekal. Byt byl stejně prázdný, jako když ho opouštěla.
Co se to vlastně stalo? Je možné, že by mu nějak ublížila, že by provedla něco, co by ho přimělo odejít? Navzdory rozhořčení svého bratra nad tou hloupou myšlenkou stále ještě věřila, že její stín má duši, že každý stín je živá bytost a ne jenom pouhý kousek tmy pod svícnem.
Bála se, že už se nevrátí. Jak může člověk žít bez stínu? Bez toho jediného, který zůstává, když všichni ostatní odcházejí? Co když už odešel nadobro? Co když... co když třeba spáchala nějaký hrozný čin, na kterém se prostě její stín nechtěl podílet? Co když před ní prostě utekl?
Zmatená a vyčerpaná svými myšlenkami nakonec usnula, schoulená do klubíčka v křesle.

***

Když se probudila, byla už tma. Dezorientovaně vyskočila, až se uhodila o stolek. To ji probralo. Dotápala k vypínači, rozsvítila a...

Byl tam. Šplhal po zdi, jako by se nechumelilo, jako by poslední den byla jenom noční můra, která právě skončila. I když věděla, že to k ničemu nepovede, stejně se ho zeptala.
Neodpověděl, samozřejmě. Stíny přece nemluví.

***

Noviny nečetla. A i kdyby ano, té malé zprávičky, zasuté kdesi vzadu na poslední stránce, by si stejně nevšimla.

New Orleans, 13. 10. 2006 | Pan George S. se stal dnes ráno ve 24. ulici svědkem zvláštní události. Ozbrojený lupič se pokusil vloupat do bytu ve třetím poschodí, patřícímu slečně Elizabeth M. Byl však zastaven podivně vyhlížejícím mužem v černém oblečení, který se znenadání objevil, svedl s pachatelem krátkou potyčku a přiměl ho dát se na útěk. "Bylo to velice zvláštní," uvedl pan S. "Ten muž prostě vyskočil zpod schodiště - přísahal bych, že tam předtím nikdo nebyl -, zahnal lupiče a zase zmizel. Jako stín."