Školní jídelna

Anotace: Dnes je 1. září. Den, kdy jdou děti poprvé po dlouhé době do školy. Náš příběh se ale odehrává asi v polovině školního roku, ve škole kterou navštěvují Dita, Bianka a Simona. Tří kamarádky, které mimo jiné pojí společná nechuť. Nechuť k jídlu z jídelny.

S notnou dávkou znechucení jsem se dívala na školní jídelnu, ke které jsem kráčela stylem „co noha nohu mine.“ Podobně chcíple šly vedle mě moje dvě kamarádky- Bianka a Simona.
„Tváříte se, jako by vám někdo umřel“ zhodnotila naše výrazy učitelka, co měla v jídelně dozor. Vstoupila jsem v závěsu za Simonou a Biankou do hlavní části jídelny, kde nás uvítal cinkot příborů. Tady byste neslyšeli studentské brebentění a učitele, co měli pro ně bohužel v jídelně dozor. Tady byste kromě cinkotu příborů neslyšeli nic.
„Brr, Pohlreicha na ně“ otřásla se Bianka ještě u okénka s výdejem oběda, za což si jak od kuchařky co nalévala vodu, kterou zbytek obyvatelstva zná pod jménem polévka, tak od učitelky co měla mít dozor, který vypadá tak, že stojí u dveří do hlavní části a pouští studenty dovnitř vysloužila zlý pohled. Ode mě a Simony si vysloužila úsměvy a lehké pokývnutí hlav na znamení souhlasu.
Oběd nebo spíše šlichtu jsme snědly v přátelském tichu. Pro jistotu jsme mlčely, bylo nežádoucí ba dokonce zakázáno při jídle mluvit. Bylo to jedno z nepsaných pravidel téhle jídelny. Obzvláště Bianka se Simonou ale na nějaká pravidla nedbaly. Simona to dokázala i potom co jsme odnášely zbytky a šly se podívat, co by nás mělo čekat zítra.
„Bitva proti blafům pokračuje. Freedom!“ vykřikla ve stylu Zdeňka Pohlreicha, s pravou rukou nad hlavou a zaťatou v pěst. Než se mohla přiřítit učitelka s tím, že děláme kravál, hodila batoh na záda a utekla před jídelnu. S Biankou jsem se smíchem následovala Simoniny kroky pryč z jídelny. Ve dveřích jsem se srazila s Pavlínou.
„Promiň Pavli“ omluvila jsem se rychle.
„To nic. To nic, Dito“ ujistila mě Pavlína a nerušeně kráčela dál. Bianka se na mě nevěřícně podívala.
„Je tak strašně bledá“ zašeptala nevěřícně to, co jsem si myslela i já. Poznámku o Pavlínině bledosti utrousila i Simona.
„Je bledá jak zombie“ zakroutila hlavou
Pavlína ovšem nebyla jediná, která za poslední dobu velmi zbledla. Téměř všichni naši spolužáci byli bledší a vypadali unaveně. A to od té doby, co s prvním dnem školní docházky otevřeli zrekonstruovanou jídelnu. I my tři jsme bledly. Pomalu, ale zato jistě. Pes musí být zakopaný v té jídelně. V personálu, v potravinách, ze které se obědy vaří nebo ve způsobu přípravy. Je možné, že toho zakopaného psa tvoří všechno dohromady.
Všechno bylo při starém. Kolotoč školy nikdo nezastavil, neohlášené testy prověřující naše znalosti učitelům nikdo nevymluvil a v jídelně pořád vaří pořád stejně.
„Holky, můžete mi říct, proč jste přestaly chodit do jídelny?“ vzala si nás jednou naše třídní učitelka stranou.
„Protože tam vaří hnusně?“ navrhla jsem jednoduché řešení.
„Holky, ale vždyť v poledne něco teplého jíst musíte“ snažila se nám po dobrém domluvit. Naštěstí zazvonilo a my se omluvily, že nechceme přijít pozdě na další hodinu.
Abychom dokázaly naším učitelkám, personálu jídelny a možná i nám samotným, že to snad není, až tak horký šly jsme hrdě ten den, bylo úterý, na oběd. Vzhlédla jsem od tácu, na kterém jsem měla hlavní jídlo a natáhla se po talíři s polévkou. Cukla jsem rukou, trochu polévky se mi vylilo na tác.
„Viděly jste to, co já?“ zeptala jsem se co nejtišeji. Simona i Bianka přikývly. Snědly jsme pár lžic polévky, pár zrníček rýže nám určitě taky skončilo v krcích. Kuchařky nás probodly pohledem, když seškrabovaly notnou dávku původních porcí do odpadu. Bianka neohroženě zaklepala na dveře kanceláře vedoucí jídelny.
„Dobrý den, prosím vás, můžu se zeptat, co obsahuje polívka, co dneska vaříte?“
To bylo to jediné, co jsme se Simonou slyšely. Po chvíli jsme viděly, jak vedoucí vstupuje s Biankou po boku do dveří, kam měli přístup jen zaměstnanci jídelny. Za chvíli se vynořila, poděkovala vedoucí a šla k nám.
„Prej tam sypala polívkový koření. Ale já tomu nevěřím. Přece by ho tam nesypala tak málo“ dala najevo nesympatie vůči kuchařkám Bianka. Souhlasily jsme, a na ten kousek cesty, co jsme měly k domovům společný, zametly téma „jídelna“ pod koberec.
Když jsem se následující ráno probudila, vykřikla jsem.
„Nestalo se ti nic, Dituš?“ nakoukla ke mně do pokoje máma.
„Ne. Jenom jsem myslela, že jsem viděla pavouka“ zalhala jsem rychle. Uslyšela jsem vzdalující se kroky, jak odcházela nejspíš do kuchyně. Štípla jsem se do paže, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Bohužel ten papír nezmizel.
To bude muset někdo z vás umřít, abyste se konečně probrali?
Nic víc. Žádný podpis, nebo cokoli co by naznačilo, kdo dal ten papír na můj noční stolek. Mechanicky, jako robot jsem se připravila do školy, nasnídala se. Zcela mechanický byl celý den až do třetí hodiny ve škole.
„Paní učitelko? Mohla bych prosím na záchod?“
Paní Čofová, naše dějepisářka se rozhlédla po třídě, aby zjistila, kdo to mluvil, a povzdechla si.
„Tak běž, Pavlíno“ svolila a pokračovala ve výkladu. Pavlína s tichým „děkuji“ opustila místnost. Uběhlo pár minut. Deset minut. Čtvrt hodiny. A ona se stále nevracela.
Paní Čofová mi řekla, že mám zajít na dívčí toalety zjistit, zda je Pavlína v pořádku. Vydala jsem se tichou chodbou, ze tříd kolem mě se ozýval výklad učitelů, smích, poznámky a otázky studentů. Zvuková kulisa typická asi pro všechny školní chodby.
„Pavlíno?“ šeptla jsem tiše. Z žádné z kabinek se neozvalo nic. Začala jsem do jednotlivých kabinek nakukovat. Dlouhou dobu nic. Ale pak se chodbami roznesl můj křik. Nějak jsem se dostala do třídy a stále dokola opakovala „Pomoc.“
Je mrtvá. Příčina? To se ukáže. Jako ve snu vnímám Simonu, která přivolaným policistům říká, že je to určitě tím jídlem z jídelny. Policisté to neberou na lehkou váhu a jdou vážně do jídelny. No nazdar.
Několik následujících dní jsem byla doma, abych se „zotavila ze šoku“. Přesto se ke mně doneslo, že policisté našli v jídelně jed. Všichni co snědli cokoli připravené naší jídelnou, museli na výplach žaludku. Teď už je to ale za námi. Jídelna má nový personál a my musíme doufat, že se už opakovat nebude. Že se nebude opakovat to, že budeme všichni blednout a vyústí to v to, co potkalo Pavlínu.


Motiv nikdo z personálu nepřiznal. Ale co ten papír? Jak se mohl objevit na Dinině nočním stolku? A kdo ho tam dal? Naservírovala jsem vám porci pravdy, kterou jsem slyšela, když jsem byla na obědě nebo se vás pouze snažím otrávit lží?