Kostnice

Anotace: Mala mens, malus animus Zlá mysl, zlý charakter - Terentius

Nikdo netuší, co mu život při narození nadělí do vínku. Netušil to ani starý Barkly, původním povoláním hrobník, který již dávno své profese zanechal a vystřídal celou řadu zcela jiných, ale s žádnou nebyl spokojen a u žádné z nich dlouho nevydržel. Stalo se, že po nesčetných válkách a morových epidemiích se ukládalo do kostnic, kde odpočívalo více než dvacet tisíc ostatků. Leckteré z kostí byly zpřelámané. Některé lebky dokonce prasklé nebo jinak znehodnocené, ale vše se muselo někde uložit k místu posledního odpočinku.

S nárůstem populace nebylo možné rozšiřovat hřbitovy, proto docházelo k hromadným exhumacím a ukládání v okolí kostelů a v kaplích. Kostnice se nacházela uprostřed místního hřbitova necelou míli za městem a v té době sloužila pouze k uchování ostatků. Naopak těla těch, kteří se církvi zprotivili, byla zpopelněna. Jednalo se především o kacíře, obviněné z čarodějnictví, nebo podivíny spojené s krvežíznivým vampyrismem. Nečisté duše byly pohlceny plameny a navždy zatraceny.

Jak jsem již zmínil, kostnice v Selistownu se rozprostírala uprostřed starodávného hřbitova v prostorách starého kostelíku. Psal se rok 1784 a byla to vskutku těžká doba. Doba temných úsvitů, kdy zamlklé hodiny času přestávaly bít a nastávalo hrůzné ticho. Takové, které mohl přerušit jen hlas temnoty. Často bylo možné naslouchat pochmurným zpěvům havranů, kteří sedávali na kamenné zídce, nebo na nejvyšších větvích seschlých stromů. Zejména v západní části, kde bylo pohřbeno několik významných členů do rodinných hrobek. Tam odpočívali i jejich prapředci celá staletí.

Mezi zrezivělými kříži teskně dul v nočních hodinách vítr ohavného chaosu, který s sebou přinášel umrlčí výkřiky. Než se na obloze objevilo slunce a vyšly první paprsky, ploužila se mezi hroby mlha spolu s hrůzou vylézající zpod náhrobních kamenů. Ona odporná lepkavost smrti zde byla přímo hmatatelná. Pokud byste překročili vrzající branku, ocitli byste se na neudržované hrbolaté cestě prorostlé plevelem s podivně kyprou půdou. Náhrobky již byly prastaré a leckdy nečitelné. Některé obepínal plazivý břečťan a zakrýval poslední zbytky písma.

Odtud vedla cesta do kostnice, kde hlídal věčně shrbený a vousy zarostlý Barkly. Dlouho se sháněl někdo, kdo by se na takovou práci hodil a komu by nevadilo být denně obklopen kostmi a tíživou atmosférou. Až kdosi ukázal na prošedivělého a věčně nespokojeného hrobníka. Životem prohnaného a zoceleného, ale zároveň již nevrlého a stále podmračeného. Jeho lhostejnost a zádumčivá povaha k okolí byla mezi lidmi proslulá. Zpustlého ochlastu a kuřáka opia nebylo nijak obtížné přesvědčit k práci. Stačilo koupit dvě lahve silné kořalky a slíbit podprůměrný plat, aby, byť i ve své opilosti, přikývl a podepsal smlouvu.

Trvalo to již týdny, co Barkly nastoupil do své práce, ale stával se uzavřenějším a nevrlejším než obvykle. Hrozil dokonce odchodem, ale vždy mu bylo slíbeno o několik stříbrných navíc, nebo byl umluven jiným způsobem.

Ponuré zdi zaplněné kostmi se na člověku musí podepsat. Možná dokonce ovlivnit jeho mysl. Mysl, která se den ze dne stávala záludnější, zlověstnější a co bylo nejhorší, pomstychtivější. Nebylo náhodou, že jeden z vysoce postavených úředníků jakýsi Sweedley využil Barklyho opilosti a přemluvil ho k hlídání ostatků celé dny i noci. Brzy se mezi oběma vytvořilo pouto odporu. Barkly z celého svého srdce nenáviděl ten noblesní oblek, ulízané vlasy, prohnaný a laciný úsměv se zářivě bílými zuby, jeho výřečnost a nejvíc bezpochyby onu podmanivou přesvědčivost. Nejraději by viděl Sweedleyho hnít v jednom z přeplněných hrobů před kostnicí.

Bylo brzy ráno a Barkly právě seděl u dubového stolu. Spolu s židlí to byly snad jediné věci, které nebyly z kostí. V ruce třímal hrdlo poloprázdné lahve od kořalky takovou silou, že v obličeji celý zbrunátněl. Myšlenky se z ničeho nic rojily samy a na podmračené tváři se objevil úlisný úsměv. Takový, kterého si člověk všimne hned v prvním okamžiku a z kterého mrazí v zádech. Ještě jednou se napil. Tentokrát až do dna a úsměv se na chvíli ztratil v prazvláštním šklebu. Byl to však krátký okamžik, neboť ďábelské opojení, které vířilo myšlenkami bývalého hrobníka, bylo ohavné.

Když ranní mlhy již opadly, vypravil se Barkly na městkou radnici s tím, že musí za každou cenu mluvit se Sweedleym. Své žádosti nedosáhl, neboť mu bylo sděleno, že má mnoho práce, ale je-li to záležitost neodvratná, zastaví se prý úředník za ním po práci přímo v kostnici. Právě to Barkly očekával a ani v duchu nepočítal s tím, že by ho v potrhaných šatech pustily přes práh, kde Sweedley pracoval. Když se pomalými kroky vracel do kostnice, bezmyšlenkovitě si šáhl do náprsní kapsy, kde nosíval vždy něco na pozvednutí nálady, ale tentokrát se zarazil. Ruka se sama od sebe chladného hrdla lahve pustila. „Ještě není čas.“ šeptl sám sobě a jeho oči se při těch slovech podivně leskly. Doraziv do kostnice, připravil na stůl kostky a pečlivě si znovu prošel všechny chodby. Bylo až s podivem, kolik místností a úzkých uliček zde bylo. Cizí člověk by se snadno mohl ztratit v takovém labyrintu a kdo ví, co se zde může přihodit. Noci zde bývají tmavé a světlo lucerny příliš mdlé, aby zaplašilo stíny.

Již se smrákalo, když se ozval kvílivý skřípot hřbitovních vrat. Po obloze se honila plazivá mračna a vítr cuchal Sweedleymu vlasy. Hroby dnes vypadaly zvláštně ponuře, neboť skučení prohánějícího se větru neprobouzelo dobré pocity a vzduchem občas létalo uschlé listí. Nejistými kroky přešel po kypré půdě až ke vchodu do kostnice, vzal do rukou prastaré klepátko a třikrát zabušil. Z oblohy začaly padat první kapky deště, proto se úředník Sweedley přitiskl blíže k obrovským dveřím, které se posléze otevřely, aniž by zaregistroval kroky. V duchu si přál mít celou záležitost již vyřízenou, ať již šlo o cokoliv. Dobře věděl, že pokud zastihne bývalého hrobníka střízlivého, bude patrně dost nevrlý. Barkly byl v dobré náladě a pozval Sweedleyho dál. Než došli do místnosti, kde Barkly trávil většinu času, oči úředníka si zkoumavě prohlížely zdivo dekorované lidskými lopatkami, lebkami, kyčlemi, poskládanými obratli a překříženými hnátami. Procházeli dlouhými táhlými chodbami, až se dostali do menší místnosti. Oba si sedli ke stolu a Barkly spustil dlouhý monolog, který ovšem zatím nenaznačoval žádný problém. Sweedley nejprve pozorně naslouchal, ale prázdné věty ho brzo znavily a Barklymu skočil do řeči. „Měl jsem za to, že máte nějaký problém.“ Barkly se odmlčel a až nyní vytáhl špunt z přichystané lahve. Spolkl dva doušky a nabídl Sweedleymu. „Bože, jste zase opilý! Mohl jsem si to myslet.“ vykřikl Sweedley zvedaje se od stolu a chystaje se odejít. Rázný úmysl přerušil blesk a hned nato další. Rána hromu se ozvala téměř ihned a přibité hnáty nad vchodem držící lebku se náhle uvolnily, ta spadla na zem před nohy překvapeného Sweedleyho. Náraz nevydržela, několik zubů se odlomilo a kutálelo po zemi. „Zdá se, že bude lepší, když posečkáte.“ ozvalo se za jeho zády. „Ale nebojte se, mám zde kostky a než hra skončí, vsadím se, že bouře již přejde.“ pronesl klidným hlasem hrobník. Sweedley se zamyslel. Domů to měl daleko, ale trávit noc s pološíleným zhýralým ožralou se mu už vůbec nechtělo. Nicméně nebylo příliš na výběr a snad protentokrát udělá výjimku. Zasedl tedy ke stolu a hra začala.

Barkly toho večera znovu začal nezřízeně pít a jeho host, snad aby si zkrátil čas také. Kostky se kutálely po stole a narážely o prázdné lahve. Hrálo se o peníze. Malým oknem bylo vidět, že v husté tmě stále ještě prší a myšlenky na odchod byly nepřijatelné. S přibývajícím časem se karta obracela ve prospěch Barklyho. Několikrát se stalo, že se skutálely ze stolu a ďábelský spád hry se proto přerušil, ale ihned začal s novou razancí a vervou. Debatovalo se o všem možném až do okamžiku, kdy Sweedley už neměl co vsadit. Zrovna byl na tahu a v rukou si přehazoval kostky. Zrádný alkohol působil na mladého úředníka dokonale. Jeho hostitel se mu rozplýval v jakési mlze a kostky, které svíral v dlaních, měly podivný tvar. Dokonce se ani nekutálely tak, jak by měly.

Když Barkly náhle vstal od stolu a začal sbírat úlomky rozbité lebky a zubů, zpozoroval Sweedley, že je ukládá do jakési kovové krabičky. S hrůzou otevíral dlaň a svůj zrak upřel na - lidské zuby. Zprvu myslel, že ho šálí smysly, ale i když byl opilý, rozeznal podle hmatu, že svírá cosi úplně jiného než kostky. Zatímco Sweedley byl zmatený, hostitelova tvář vypadala laskavě a vlídně. Dlouze si svého hosta prohlížel, jakoby se rozmýšlel. Až nakonec sdělil, že ho doprovodí k vratům a uchopil jej za rukáv. Mlčky vyšli oba na chodbu, přičemž Sweedley se otřásl, když prošel kolem místa, kde byla dříve umístěna lebka. Barkly držel v ruce svítilnu, neboť byla již hluboká noc a oba se ploužili úzkými chodbami lemovanými všemi druhy kostí. Kroky se rozléhaly v ozvěnách a jak klesali stále níž, Sweedley se potácel únavou a několikrát se museli zastavit. Konečně dorazili do chodby, která se zdála být slepou a nejníže položenou. Zde se nacházely ty nejstarší kosti a zdivo zde bylo v dezolátním stavu. „Půjdete první a já budu za vámi svítit na cestu, brzy tam budeme.“ navrhl Barkly. „Stále dopředu.“ ozývaly se hlasy za Sweedleym, který se již plazil a prolézal mezi sutěmi a kostmi. Už se zdálo, že bude na konci strastiplné cesty, kdyby ho kdosi neudeřil čímsi tupým do týlu hlavy. Když nabral vědomí, hlavu a horní polovinu těla měl zaklesnutou mezi hromadou kostí a musel by ho odtud někdo vyprostit, aby se dostal ven.

Světlo, které za ním celou dobu mihotalo, pojednou uhaslo a zdálo se, že na končetiny a trup mu dopadají nové kosti a kusy zdiva. Jakoby je někdo úmyslně házel. Tíha, pod kterou tělo uvízlo, byla nesmírná a zabraňovala v jakémkoliv pohybu kromě jedné paže a částečného pohybu hlavou. V krizové situaci ucítil pud sebezáchovy tak silný, že i alkoholové delirium pominulo. Hlasitě řval na svého průvodce, ale kromě duté ozvěny se dlouho nikdo neozýval. Až přece zaslechl šouravé kročeje, které se stále přibližovaly. I velmi nejasný svit lucerny by se zdál býti příslibem k záchraně. Čím více se však kročeje přibližovaly a svit lampy sílil, tím tíživější a neurčitější pocit prostupoval jeho zavaleným tělem. Pohyb hlavou mu dovoloval jen částečný výhled. Ta hrůzná postava kterou spatřil, mu byla důvěrně známá. Chvíli stála nad nehybným tělem drže starou lucernu. Hlas Barklyho byl pichlavě ledový a mysl odhodlána spáchat dlouho zamýšlenou šerednost. Když zoufalý křik přešel v sípot, dal se do díla. Měl na to moře času a nikam nepospíchal. Kost za kostí se vršila v novou dvojitou a nepropustnou zeď. Hotov byl až k ránu. Nechal pouze nepatrný otvor u zdi, kterým ho sledovaly dvě vytřeštěné oči. I ten nakonec zazdil navždy v temnotách. Z ponuré chodby se při odchodu neozývalo už nic. Jen kroky odcházející postavy, která se rozpomněla na svou původní profesi.