Alkoholická smrtka

Anotace: ...

Sedět v zakouřené hospodě a pít pivo nebylo nic, co bych dělala běžně. Proto jsem se cítila docela nepohodlně. Hospoda byla poloprázdná, u stolů v tuhle noční hodinu sedělo jen pár stálých zákazníků, kteří mezi sebou hlasitě diskutovali o ekonomické situaci naší země, nebo se o to spíš pokoušeli. Přede mnou stál poloprázdný půllitr (dnes už můj druhý) a vedle mě seděl můj kamarád Petr. Oba dva jsme mlčky popíjeli. Pivo nám už trochu stoupalo do hlavy.
Upila jsem ze své sklenice a roztřeseně ji postavila zpátky na stůl. Chtělo se mi spát.
,,Vypadáš nějak sešle,“ řekl Petr, když viděl, jak se mi klátí hlava.
,,Dlouhej den,“ řekla jsem. ,,Pořád zkoušky, posílání mailů. Už mi z toho jde hlava kolem. Strávila jsem tři dny na počítači. A zítra budu muset zařídit hodně věcí.“
,,Jakých?“
,,Ale,“ mávla jsem rukou a bez zájmu mu je vyjmenovala. Knihovna, práce, odevzdání eseje, obchody, kde jsem musela koupit hlavně sešity a tužky.
Petr chápavě přikývl.
,,Já zítra na všechno kašlu. Zamknu se v bytě, zatáhnu rolety a nebudu chtít nikoho vidět.“
Však ty si to můžeš dovolit, na rozdíl ode mě, problesklo mi hlavou. Trochu jsem tomu nemakačenku záviděla. Ten parchant nemusel hnout prstem, protože žil z peněz svých rodičů. Další, komu jsem trochu záviděla, byli všichni to štamgasti okolo nás. Zdálo se, že neměli v životě jinou starost než sem dennodenně chodit.
,,Ježíši, tady je nuda,“ řekla jsem po chvíli. ,,Dopijem to a půjdem, ne?“
Oba jsme vyprázdnili své sklenice několika mocnými loky a spočítali útratu. Petr mi dal za sebe peníze a omluvil se s tím, že musí na toaletu a počká mě venku. Šla jsem tedy k pultu zaplatit za oba. Štamgasti od protějšího stolu se mezitím předháněli v pití piv a nechutně u toho řvali.
Najednou jeden z nich vstal, opileckým krokem přešel k pultu a řekl:
,,Chci panáka tequily.“
,,Tequila došla,“ řekla číšnice, aniž na něho pohlédla a vydala se s dvěma půllitry k jednomu ze stolů.
Opilec jí ale zatarasil cestu.
,,Řekl jsem, že chci tequilu!“ zařval ženě přímo do obličeje. Ta se lekla a upustila tác s pivy na zem. Půllitry se s hlasitým třískotem rozbily a jejich obsah se rozstříkl po podlaze. Celá hospoda ztichla. ,,Dej mi tu tequilu nebo ti v tom pivě vymáchám držku!“
Nemohla jsem se na to dál dívat. Vykročila jsem ke štamgastovi.
,,Neslyšel jsi, že tequila došla, ty jedno zchlastaný hovado? Radši si běž zase sednout a buď v klidu.“
Opilec se na mě podíval s nenávistným výrazem. Na chvíli jsem si myslela, že mi vrazí jednu pořádnou pěstí a u toho bude dál řvát, že chce tequilu, ale ten dědek jenom něco zamručel, a šel si sednout.
,,Děkuju vám,“ řekla s úlevou číšnice a začala utírat nepořádek na zemi. ,,Jste odvážná.“
,,Spíš pošetilá,“ mávla jsem rukou a odpočítávala na pultě potřebné peníze. Nezapomněla jsem nechat dýško.
,,Té tequily mám plný sklad,“ říkala mi číšnice, když si ode mě útratu brala a po očku pokukovala po starém opilci, který teď naštvaně seděl u stolu a mračil se na svůj půllitr. ,,Ale nechtěla jsem ji tomu člověku dát. Každý den sem přijde a napřed somruje piva. Nemá ani korunu, ale vždycky se najde nějaký dobrák, který mu pár desítek zaplatí. Když se opije, jakoby si dodal odvahu a objednává si jednoho panáka za druhým. Pije je jako vodu, nikdy je ale nezaplatí. Vždycky nenápadně zmizí, když se zrovna na chvíli podívám jinam, a mě už to přestalo bavit, protože to pak musím uhradit za něj. Už mě to stálo docela dost.“
Podívala jsem se na toho zakaboněného dědka a něco mě napadlo.
,,Doneste mi tu tequilu,“ řekla jsem dívce a vytáhla z peněženky pětistovku. ,,Celou flašku.“
Zamračila se, jako kdyby se chtěla zeptat proč, ale nezeptala se. Odešla do skladu a za malý moment se vrátila s flaškou tequily. Podala mi ji, já jsem si ji vzala a šla si s ní sednout přímo k tomu štamgastovi.
,,Nemá tady někdo náhodou rád tequilu?“
Ten dědek se na mě podíval, jako kdyby nemohl uvěřit vlastním očím.
,,Zdálo se mi, jako kdyby tady někdo před chvíli chtěl panáka.“
Muž při pohledu na flašku zaslintal.
,,Ta svině mi řekla, že žádnou nemá,“ pohodil hlavou směrem k pultu. ,,Věděl jsem, že to není pravda.“
,,Hm, hm,“ udělala jsem a lokla si přímo z lahve. ,,Mnohem lepší než to pivo, co tady pijete někomu na dluh.“
Štamgast se díval na flašku a ruce se mu přitom třásly z absťáku. Byl to hnus. Ten chlap by byl schopen udělat úplně cokoli pro to, aby do sebe tu lahev mohl vyklopit. Nechal by si kvůli ní useknout ruku. Zřekl by se vlastního dítěte.
Chvíli jsem popíjela tequilu a doufala jsem, že její výpary se dostávají k jeho alkoholickému nosu. Nedoufala jsem nadarmo.
,,Co byste chtěla za tu flašku?“ zeptal se chlápek ani ne za pár vteřin.
Pokrčila jsem rameny.
,,A co byste mi byl ochotný dát? Peníze to asi nebudou, co?“
,,Nemám ani vindru,“ přiznal chlápek. ,,Výplatu mám dostat až příští úterý.“
,,Tak to je blbé.“
Byl to hnus. Ten chlap určitě pravidelně propíjel všechny svoje peníze a o nic jiného se nestaral. Doufala jsem, že nemá rodinu. Pak ale řekl:
,,Moje manželka mi zase nadává, protože naše tři děti už skoro nemají co jíst.“
Stiskla jsem hrdlo lahve a snažila se ze všech sil ovládnout. Měla jsem chuť toho parchanta zabít.
,,Měl byste se nechat léčit.“
,,Cože?“ Nevnímal mě. Očima pořád sledoval lahev, jako kdyby to byla jeho jediná spása.
,,Že by ses měl nechat léčit ty hnuse!“ zařvala jsem mu do obličeje.
Tupě se na mě podíval. Neřekl nic.
Postavila jsem před něho tequilu a on se jí se zvířeckou rychlostí chopil a nalil si do krku pořádné kvantum. Udělalo se mi špatně. Pil ji jako vodu a po tváři se mu rozléval čím dál blaženější výraz, jako kdyby se mu právě plnil jeho tajný sen.
,,Kdo vlastně jste, dobrá vílo?“ zeptal se mě, když byla flaška ze tří čtvrtin v něm. Už skoro neartikuloval a já jsem si některá slova musela domýšlet, protože z jeho hrdla vycházela jako neurčité hrčení a huhlání.
,,Jsem tvoje Smrt,“ řekla jsem a zatvářila se vážně.
Chlap se zarazil. Zdálo se, že vmžiku zapomněl na tequilu.
,,Ne!“ vykřikl a díval se na mě s hrůzou v očích. ,,Ještě ne, prosím! Je mi teprve čtyřicet šest.“
Ale vypadáš na osmdesát šest, problesklo mi hlavou.
,,Máš smůlu,“ řekla jsem bez špetky lítosti v hlase. ,,Přinesla jsem ti tvou poslední flašku a přišla jsem si pro tebe. Nebo ti už snad někdy někdo dal celou lahev tequily zadarmo?“
,,NEEEE!“ zaječel chlap. ,,Ne, prosím! Udělám všechno, co budete chtít, přísahám! Dám vám všechno!“
,,Vždyť nic nemáš, Pepo,“ zasmál se jeden ze štamgastů od protějšího stolu. Ostatní opilci celou scénu od začátku sledovali s velkým zájmem.
,,Jasně, nemáš vůbec nic,“ řekl další. Ozval se hlasitý smích.
Pepa (teprve teď jsem si uvědomila, že má nějaké jméno) se rozplakal a svalil se ze židle. Tvrdě přistál na zemi, opřel se o jednu nohu stolu a štkal s obličejem zabořeným v dlaních.
,,Hahaha, on normálně brečí,“ smáli se opilci. ,,Dívejte se na něho. Pepa brečí.“
Pepa doopravdy brečel. Bylo to až nechutné sledovat takové přerostlé opilé děcko, jak pláče pod stolem. Nechtěla jsem se na to dál dívat a tak jsem se k němu sklonila a řekla:
,,Nejsem žádná Smrt. Udělala jsem si z vás legraci, můžete klidně vstát. Měl byste jít domů.“
Od vedlejšího stolu se ale ozval hlasitý řev a smích. Štamgasti za žádnou cenu nechtěli konec zábavy.
,,Jasně, že je to tvoje Smrt, Pepo, teďka ti lže jenom, aby tě vylákala,“ řehtal se jeden a mrsknul si do půllitru dva rumy.
,,Je to Smrt, venku má kosu, Pepo, viděl jsem ji. A když jsem přišla, tak prošla zdí.“
Pepa se neovladatelně roztřásl. Viděla jsem, jak se mu mezi prsty přitisknutými na obličej koulejí slzy.
,,Já nejsem žádná Smrt!“ řekla jsem a otočila se ke stolu těch chlapů. ,,A vy už zmlkněte, ať může vyjít ven.“ Chtěla jsem, aby Pepa vstal a konečně se odebral do svého domu. Myslím, že lekce to pro něho byla už tak dost velká. Neměla jsem si s tou tequilou vůbec zahrávat.
,,Chlapi,“ oslovilo jedno ohromné prase s takovým pivasem, že větší jsem v životě neviděla, zbytek stolu. ,,Chlapi, víte, jak to strašně bolí, když si pro vás přijde smrtka a vy jste opilí? Slyšel jsem, že je hnusná bolest. Opilecká smrtka přináší tu nejbolestivější smrt ze všech.“
Ozvala se další salva primitivního smíchu a Pepa pod stolem skoro omdlel. Roztřásl se tak, že mi ho přišlo upřímně líto. Ze strachu dokonce už nebyl schopen ani plakat. Byl v absolutním šoku.
,,Prosím vás, já vážně nejsem žádná smrtka,“ naléhala jsem na něj. Jakmile uviděl mou hlavu nazírající pod stůl, vykřikl děsem, jako kdyby se doopravdy díval do tváře samotné Smrti.
,,Ale je to smrtka!“ zachrochtalo velké prase. ,,Kdo jiný by ti koupil celou tequilu?“
,,Jasně, je to smrtka a bude to hodně bolet, protože je to Alkoholická smrtka a ta je nejhorší.“
Znovu jsem je okřikla, až drží jazyk za zuby. Pepa mezitím sáhl na stůl a chňapl po ubruse, který se trochu posunul. Přitom na zem spadla prázdná lahev tequily a rozbila se na pár velkých a mnohem víc menších kousků.
Trhla jsem sebou a otočila se po tom zvuku. Pepa jako omámený zíral na střepy, jako kdyby nedokázal pochopit, co se to stalo.
Štamgasti se dál hlasitě smáli a pili svoje piva řezaná s rumem. Dál pokřikovali na Pepu odporné nesmysly o Alkoholické smrtce. Bylo mi z nich zle.
,,Všichni jste jen ubozí primitivové,“ řekla jsem směrem k jejich stolu. ,,Jste trapní ožungři, kteří neznají jinou zábavu než chlastat a strašit lidi. Je mi z vás špatně.“
Oni se zase jenom zasmáli a pokračovali v ,,zábavě“, jako kdybych tam vůbec nebyla a nic neřekla.
,,Pro Pepu si přišla Smrtka!“ zanotoval jeden.
,,Alkoholická smrtka,“ přidal se další z nich.
,,A bude to hodně, hodně bolestivá smrt. Těš se, Pepo!“
,,Hahahaha…“
,,Chachachacha…..“
,,Uééééé, hahahaha.“
,,Přines mi další pivo s rumem, uáááááá!“
Najednou se pod stolem ozvala tupá rána a potom tiché cinknutí, jako kdyby někdo hodil na zem sklo. Štamgasti zmlkli a nastalo nepříjemné ticho.
Bylo to opravdu hrozné ticho, takové, kdy vám místnost, v níž zrovna jste, připadne úplně prázdná a temná a máte pocit, že se tam stalo něco nevratného. Něco zlého. Zpoza pultu se ozval hysterický jekot servírky, který to odporné ticho naráz přetnul. Žena se chytila za ústa a zděšeně ukazovala pod stůl, kde byl Pepa.
Poklekla jsem k tomu místu a někteří štamgasti vstali od stolu a přišli blíž. Po podlaze pod stolem, kde se ukryl Pepa, teklo několik tenkých pramínků krve, které postupně tloustly a v jedné malé sníženině mezi kachličkami tvořily menší kaluž. Potom jsme všichni spatřili nehybné tělo. Pepa ležel na zádech bez života a jen pár centimetrů od jeho dlaně byl jeden střep z rozbité lahve tequily. Ten střep byl zbarvený do ruda a nejvíce krve bylo na jeho ostré hraně. Krev se ve velkém proudu valila z Pepova krku, protože muž si raději přeřízl tepnu, než aby dál poslouchal řeči o Alkoholické smrtce.