Restaurant

Anotace: Co kdybyste pracovali v restauraci, kde jsou lidé nejen těmi, kdo vaří a obsluhují, ale také samotnými ingrediencemi?

Emily byla neskutečně šťastná. Konečně měla opravdovou šanci, že si získá práci, Tak dlouho už ji hledala, ale nikde ji zatím nevzali. Ale to se změnilo. Dostala typ od jedné kamarádky, že v jedné restauraci hledají nové lidi. Její plamínek naděje vesele plápolal a Emily zářila nadšením. Ano! Musí to vyjít, pomyslela si, když čekala, až bude na řadě.
Naposledy se podívala do zrcátka a upravila si vlasy. Člověk nikdy neví, na koho tam narazí. A je lepší vypadat dobře, protože i dobrý vzhled pomůže udělat dobrý dojem. Emily musela udělat dobrý dojem. Jestli neudělá dobrý dojem, nevezmou ji. Proč by taky brali někoho, kdo neudělal dobrý dojem? A samozřejmě, musí umět vše, co od ní budou požadovat. Ale Emily si byla téměř jistá, že bude splňovat všechny jejich požadavky a oni jí dají šanci. Tak moc po tom toužila, až si pomalu začala namlouvat, že je to pravda a stane se to.
Dveře se s tichým zavrzáním otevřely a Emily poznala, že je řada na ní. Odvážným štěstí přeje, pomyslela si Emily povzbudivě, když se pomalu zvedala ze židle, na které seděla.
‘‘Vy musíte být slečna…‘‘ Řekla mladá žena, která vyšla ze dveří, ale na chvíli se odmlčela a začala si pročítat jména na seznamu, který měla v ruce. ‘‘… Fateová?‘‘ Dodala a podívala se tázavě na Emily, aby její tvrzení buď potvrdila, nebo vyvrátila. Emily se jen víc rozzářila a zamířila ke dveřím.
‘‘Emily Fateová.‘‘ Pronesla Emily vítězně, když stála přede dveřmi. Žena, která stála ve dveřích, se jen pousmála a odstoupila, aby mohla Emily projít. Moment pravdy, pomyslela si Emily, když vstupovala dovnitř.

**

''Ano, mami! Dostala jsem tu práci. No není to skvělé? No ano je!'' Zašvitořila radostně Emily do telefonu. Emily byla neskutečně šťastná. Konečně si našla práci, po tak dlouhé době. Snad jí ta práce vydrží co nejdéle. I její matka byla neskutečně ráda – a také doufala, že jí práce vydrží dlouho, protože nechtěla, aby její dcera znovu zažívala to únavné hledání práce, když se práce tak špatně hledá. Nikomu by nepřála nezaměstnanost.
''No dobře. Taky tě mám ráda. Pa. Dobrou noc.'' Řekla Emily do telefonu, zavěsila a poté ho odložila na noční stolek, který byl vedle postele. Ach ano, tohle je opravdová radost. Skoro bych řekla, že si to zaslouží pořádnou oslavu, ale to počká, pomyslela si Emily, když skočila na postel. Na posteli jí ležela spousta barevných polštářků a ona mezi nimi jen tak ležela a pozorovala strop, na kterém zářily drobné hvězdičky. Je to už dávno, co je tam s mamkou nalepily. Tehdy byla ještě malým děvčátkem. Malým děvčátkem, které nic netušilo o zlých věcech, které se skrývají v životě a čekají na vhodnou chvíli, kdy budeme nepřipravení a neopatrní, aby nás zaskočily a případně nás srazily až na dno, ze kterého se budeme pomalu vyškrabávat zase nahoru, abychom se znovu nechali zaskočit a srazit dolů. Takový už život byl, ale ona to tehdy nevěděla, když s mamkou lepily na strop ty drobné hvězdičky. Ještě stále si pamatovala, jak se bála, že spadnou, když ji mamka držela ve výšce, aby tam mohla nalepit poslední hvězdičku. S touhle vzpomínkou v hlavě se spokojeně usmála a usnula.

**
Ráno Emily probudilo pípání jejího budíku, který stál na nočním stolku, a hned vedle něj si včera položila telefon. S úsměvem na rtech vstala a vydechla. První den v práci. Já se tak těším, pomyslela si, když oblékala lehoučký župan. Dnes bude dobře. Cítím to, dodala si Emily v duchu.
Možná to bylo tím, že jí její otec podceňoval. Byl totiž přesvědčený, že Emily práci nezíská. Ale ona ji získala. Opravdu to dokázala. Nebyla tak neschopná, jak to její otec říkal. Naopak. Byla velice schopná, ale neměla štěstí. Až teď. Až teď se na ni usmálo štěstí a ona získala práci. Vytouženou práci. Vlastně měla stejnou radost, jako mívají děti, když dostanou novou hračku.

**

Emily nadšeně došla do práce. Jedna její kolegyně jí ukázala její skříňku na věci v šatně a hned se jí představila. Jmenovala se Jane. Díky Jane měla Emily o důvod navíc se radovat, protože se ihned skamarádily. Jane byla k Emily velice milá a snažila se jí co nejvíce vysvětlit, co bude dělat, kdo je jaký, s kým se bavit, koho si radši nevšímat, na co si dávat pozor a tak. Zkrátka ji seznamovala s Restaurantem.
Emily poměrně udivovalo, že ji vzali, protože Restaurant byla poměrně známá restaurace, kam chodilo dost lidí a nevypadala jako místo, kam berou jen tak někoho. Jane jí ale vysvětlila, že se to tu dost často vylidňuje. Emily sice chtěla zeptat proč, ale nakonec si svou otázku nechala pro sebe. Konec konců – nemusí o Restaurantu vědět všechno.
''Tak, proč děláš zrovna tohle?'' Zeptala se Jane Emily, která si zrovna dávala svoje věci do skříňky. Emily si uklidila i tašku a boty, a ohlédla se na Jane. Pohlédla na ni nechápavým pohledem a zamyslela se nad tím, proč se jí ptá na tuhle otázku, když jí před chvílí říkala, jak je ráda, že sehnala po několika letech práci.
''Jak to myslíš?'' Řekla Emily a urovnala si boty ve skříňce tak, aby jí nezabíraly moc místa a ona si tam mohla dát ještě další věci, které bude potřebovat.
''No, víš, tuhle práci dělají zoufalci…'' Odpověděla Jane a krátce se na Emily podívala. Byl to zvláštní pohled. Jako by se dívala provinile a zároveň něco tajila.
''To, že budeš pomáhat v kuchyni, je zoufalství?'' Zeptala se Emily a pozvedla jedno obočí. Jí se nezdála tahle práce jako práce pro zoufalce. Pomáhat v kuchyni vůbec není práce pro zoufalce. Je to normální práce, jako každá jiná.
''Ach bože. Ty to nevíš?'' Vyhrkla Jane a Emily si všimla kombinace zoufalství a naléhavosti v jejím hlase. Co nevím? Copak mi něco neřekli? Možná mají problémy s hygienou v kuchyni, proto odsud neustále lidé odcházejí a oni logicky musí přijímat lidi nové, zauvažovala Emily.
''Promiň, promiň. Moje chyba, neměla jsem takhle blábolit… Zapomeň na to, co jsem ti řekla, ano? Nemysli na to. A vůbec nic jsem ti neřekla.‘‘ Pronesla sklesle Jane, vzala Emily za ruku a odvedla ji do kuchyně.
Emily se rozhlédla a musela si zakrýt pusu, aby nevykřikla.

**

''Emily…?'' Ozval se Janin hlas, ale Emily vypadala, jako by ji neslyšela. Dál seděla opřená o zeď a tupě zírala před sebe, jako před hodinou. To, co Emily spatřila v kuchyni, bylo odporné. Připadala si podvedená a zrazená. Jako by nemohla najít normální práci… místo toho našla tohle… místo. Ani to nedokázala nazvat podnikem – natož restaurací, protože do té měla tahle ‘‘díra‘‘ hodně daleko, i kdyby přimhouřila obě oči a pokusila se nemyslet.
Jane se zastavila a šla k Emily. Emily seděla opřená o zeď a tupě zírala před sebe. Tváře měla umazané od toho, jak jí slzy rozmazávaly tmavé oční stíny a řasenku. Vypadala, jako by si právě prošla těžkou chvílí nebo rozchodem. Pravdou je, že si prošla opravdu těžkou chvílí. Snad nikdo by se na jejím místě nechoval jinak.
''Emily. Je mi to tak líto...''
''Proč tu pracuješ ty?'' Vyhrkla Emily najednou. Jane ji vytrhla z přemýšlení, ale tohle jí v hlavě zůstalo. Chtěla to vědět. Chtěla vědět, proč tu lidé pracují. A také chtěla vědět, jak je možné, že jim to nedělá problém. Jak se s tím mohli naučit žít? S tím se nedá žít! Tohle je fakt, který vás tíží stejně, jako kdybyste měli místo srdce těžký kámen…
''Já nemám peníze, a kdybych tu nepracovala, neměla bych co jíst a taky kde bydlet… nikde jinde mě nechtěli vzít.‘‘ Odpověděla Jane popravdě. Sice se nerada s někým dělila o to, jak na tom je ohledně soukromého života, ale Emily měla právo se zeptat a také měla právo dostat odpověď a Jane si byla jistá, že to Emily nikde rozhlašovat nebude.
''Jane! Proč to dělají? Proč? Je to odporný! A ti lidé nic netuší…'' Znovu se rozplakala. V jejích očích spolu bojoval vztek, zděšení a smutek. Vlastně netušila, co má dělat. Nechat té práce? Ano. Sice ještě nezačala ale to je jedno. V TOMHLE podniku dělat nebude. NIKDY.
**
Emily sebrala veškerou svou odvahu a rozhodla se ihned zajít za svým nadřízeným. Sice se trochu obávala jeho reakce na to, že chce dát už teď výpověď, ale snad ho to tolik nepřekvapí. V takovém podniku musejí být zvyklí, že je často lidé opouští, protože nejsou schopní dále snášet tu tíživou pravdu o zdejších poměrech. Tajemství Restaurantu nebylo pro každého.
''Takže poslouchám, slečno Fateová.'' Pronesl klidným hlasem Emilyin nadřízený, který si hověl v křesle za svým stolem ve své kanceláři. Emily se jen krátce po kanceláři rozhlédla, protože věděla, že je tu pravděpodobně naposledy. Na dveřích visela jakási fotka a v ní šipky. V rohu místnosti stála prosklená vitrína, ve které byla nějaká ocenění a nějaké trofeje. Emily si je rychle prohlédla. Část z nich musela patřit jejímu nadřízenému, protože to byly poháry a ceny za fotbalové zápasy a celkově se týkaly sportu, ale ty zbylé trofeje a ocenění musely jistě patřit Restaurantu, protože to byly trofeje ve tvarech hrnců, vařeček, pánví a bůhví čeho. Emily si sedla naproti svému nadřízenému a pohlédla na fotku, kterou měl na stole. Nadřízený se na ni tázavě podíval a ona si uvědomila, že ještě stále neřekla, co vlastně potřebuje.
''Chci dát výpověď.'' Řekla Emily konečně a pocítila, jak jí ze srdce spadl kámen. Její nadřízený ji chvíli pozoroval a pak se ušklíbl. Emily na něj jen překvapeně zamrkala.
''Viděla jste náš sklad?'' Řekl její nadřízený a stále se šklebil.
''N..,ne.'' Odpověděla Emily nejistě. Srdce jí začalo bít jako o závod. Začala být poměrně rozrušená, protože jí nedávalo smysl to, proč by jí chtěl její nadřízený ukazovat jejich sklad právě ve chvíli, kdy mu oznámí, že chce dát výpověď.
''Moc rád vám ho ukážu…'' Řekl její nadřízený, zvedl se ze svého křesla za stolem a prošel kolem ní. Zastavil se u dveří a tázavě se na ni ohlédl, aby zjistil, jestli ho následuje. Emily polkla a následovala ho do skladu.
**
Emilyin nadřízený otevřel dveře do skladu, vstoupil dovnitř a znovu se na Emily ohlédl. Když spatřil její výraz, znovu se musel ušklíbnout, protože takový pohled se nevidí často. Pohled, ve kterém se mísí strach s údivem, odporem a znechucením.
Takový pohled, který se Emily naskytnul, by samotná Emily nikdy nikomu nepřála. Byla to poměrně velká místnost, osvětlená jasně bílým světlem. Vzadu byla tyč, na které byly háky. Na jednom z háků viselo tělo ženy. Dále se v místnosti nacházel veliký stůl a vedle něj byl menší stolek s různě dlouhými noži, sekáčky a dokonce tam byla sekera. Krom toho bylo v místnosti několik mrazáků. Emilyin nadřízený jeden otevřel a donutil Emily se tam podívat. V jedné přihrádce byly vyrovnané ruce a v dalším nohy. Emily rychle mrazák zavřela, jinak by se asi pozvracela.
''Takže, opravdu byste chtěla skončit… takhle-'' Řekl Emilyin nadřízený a ukázal na mrtvou ženu visící na háku. Emily jen polkla a snažila se nekřičet.
''Ne, to bych vážně nechtěla…'' Řekla Emily popravdě. Jestli bylo něco, po čem opravdu netoužila, tak to bylo tohle. Netoužila po tom, aby zemřela v této místnosti a skončila jako jedna z ingrediencí do jejich jídel. Radši jim bude pomáhat s vařením a při každé příležitosti zvracet, než aby byla sama v jídle.
''To jsem si myslel. Takže, vy budete pro nás pěkně pracovat a nikomu nic neřeknete ani nenaznačíte… chápejte mě. Bylo by to špatné pro podnik, ale i pro vás.'' Řekl nadřízený a vítězně se ušklíbl, protože mu jeho plán vyšel. Zbývalo mu jen doufat, že nic neprozradí a nebudou s ní problémy…
**
''Jo! Mami je to tu skvělé! Ano, jsou tu i skvělí lidé. Už tu mám kamarádku. Ne, mami musím zpět do práce. Mám tě ráda pa.'' Řekla Emily a zavěsila. Její nadřízený se na ni ušklíbl. Teď už má téměř stoprocentní jistotu.
**
''Emily! Dones ze skladu prosím tě nějaký maso!'' Křikl jeden z kuchařů na Emily. Emily se chtěla zastavit. Nebo utéct. Nejít do skladu, ale místo toho se ušklíbla. Něco se v ní zlomilo… bylo to jako by to nebyla ona. Otevřela dveře do skladu. Otevřela velký mrazák. Vytáhla jakési mrtvé tělo. Položila ho na velký stůl a vzala si sekáček na maso. Chvíli vyměřovala a pak sekla. Sekla po druhé, potřetí. Ušklíbla se. Vzala ruce a odložila je o kousek dál. Vytáhla si velký nůž a začala řezat. Řezala a porcovala. Cítila, jak je to tělo studené a jak ji každý dotek studí, ale to ji neodradilo. Vytáhla srdce a plíce - obojí hodila do koše. Vytáhla žaludek. A střeva. Dala si je do kyblíku a přidala ruce. Zbytek těla uklidila zpět. Vzala si kyblík a odešla.

**
Když došla zpět do kuchyně, zamířila rovnou ke kuchaři, který na ni volal a chtěl, aby mu donesla maso ze skladu. Položila před něj kyblík a ušklíbla se. Byla na sebe hrdá, že návštěvu skladu zvládla a udělala to, co se od ní očekávalo.
''Tady to je. '' Řekla Emily vítězně. Jeden z kuchařů se podíval do kyblíku a na tváři se mu objevil úšklebek.
''Skvělý. Tome - žaludek nalož a pak usmaž a dej do něj nádivku.'' Řekl ten kuchař, který Emily poslal do skladu. Nějaký jiný kuchař vzal z kyblíku žaludek a odešel s ním dál do kuchyně.
''Danny - střeva hoď do vývaru.'' Řekl opět ten samý kuchař a podal střeva jinému kuchaři, který si je odnesl na své pracovní místo a pokračoval ve své práci.
''A ruce… ty se dokonale hodí do mojí řezanky k bramboráčkům.'' Pronesl nakonec ten kuchař a po očku se na Emily podíval. Emilyin úšklebek stále z její tváře nezmizel. Tak je to správně děvenko, pomyslel si kuchař a vytáhl s z kyblíku ruce, aby se pustil do své práce.
**
Emily zrovna připravovala polévku s játrovými knedlíčky – vyhlášenou pochoutku Restaurantu, ale pak se zamyslela. Něco ji napadlo. Vběhla do šatny a vytáhla si mobil.
''Tati? A! Super. Chtěla bych vás s mámou pozvat k nám na oběd. No jasně. Ano, zaplatím ho. Jasně. Skvěle! Budu se těšit…'' Řekla, zavěsila a zaklapla mobil. Ušklíbla se. Tohle… můj příšerný otče, bude moje pomsta. A svůj poslední oběd si nedáš.,. - ty budeš tím obědem, pomyslela si Emily a šíleně se zasmála.
Vyhrnula si rukáv a zlehka si přejela po zjizvené ruce. To všechno ty. Ty za všechno můžeš. Málem jsem umřela! A tobě je to jedno…
**
''Mami! Tati! Jsem tak ráda že vás vidím. Pojďte - támhle je volný stůl. '' Pronesla Emily nadšeně, když spatřila své rodiče vcházet do Restaurantu. Odvedla je k volnému stolu, a když se posadili, usmála se na ně.
''Děláte tu guláš?'' Zeptala se Emily její matka. Emily se znovu usmála. Guláš jo? Kdyby jen věděla, co se do něj dává, pomyslela si, ale nic na sobě nedala znát.
''Ano, je v menu.'' Odpověděla přívětivým hlasem Emily, která už toužila po tom, aby se jí splnilo její přání. Aby jí vyšel její plán a nic se nepokazilo.
''Tak já si dám guláš. A ty tatínku?'' Řekla Emilyina matka a usmála se na svého manžela, který si stále prohlížel menu a nemohl se rozhodnout.
''Taky guláš. Emily, kde tu máte toalety?'' Řekl Emilyin otec a Emily se zatoužila znovu ušklíbnout, protože ani nedoufala v možnost, která se jí právě naskytla. Nejen, že si její otec vybral jídlo, které je… no, nebudeme prozrazovat tajemství kuchyně. Ale také se zeptal na toalety – a tím jí všechno ulehčoval.
''Pojď tati, ukážu ti, kde jsou. Jsou vzadu.'' Řekla Emily, počkala, až se její otec zvedne a poté otce odvedla dozadu, kde rychle zavřela dveře a silně ho praštila do hlavy.
**
Otce Emily vzbudil ostrý pronikavý zvuk. Rozhlédl se kolem sebe. Přivázaný?! Nahoře nad ním visela ruka. Kolem něj byla spousta velkých nožů, stůl byl od krve a dole se cosi… ani nechtěl vědět, co se tam válelo. Emily si přestala brousit sekerku na maso. Zvedla se a s děsivým úšklebkem na rtech se blížila k otci. Až teď pochopil, o co tu jde. Emily se jen beze slova napřáhla.
''Ne Emily ne-'' Stihl zoufale říct otec, ale Emily to stejně udělala. Usekla mu ruku. Její otec vykřikl bolestí. Potom začal volat o pomoc.
''To ti nepomůže tatínku. Ty zdi jsou zvukotěsné. Nikdo tě neuslyší. Nikdo tě neuvidí umírat. Ani tě neuvidí trpět. Trpět tak jako jsem trpěla já. Jen kvůli tobě. A tohle -'' Řekla Emily, ale na chvíli se odmlčela a zvedla jeho useknutou ruku. ''- Je teprve ZAČÁTEK.‘‘ Dodala Emily a znovu se napřáhla a sekla. Druhá ruka pryč. Její otec znovu vykřikl.
''Emily já… mám tě rád, nemyslel jsem to, tak jak jsem to říkal. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit-‘‘ Řekl otec, ale Emily ho umlčela tím, že na něj zakřičela.
''Sklapni!! Nezajímal ses o to, jak se cítím. Bylo ti to jedno. Přehlížel si mě. Viděl si jen mámu. -'' Řekla smutně Emily, vzala si nůž a otevřela mu pusu. Měla jasnou představu o tom, co mu udělá, protože věděla nejlíp, co si zaslouží.
''- ty už budeš vždycky mlčet. Ty hajzle.'' Řekla a vyřízla mu jazyk. Když mu jazyk vytáhla z pusy, chvíli si ho prohlížela a vzpomněla si na středověk. Tehdy bylo normální to, že se sekaly ruce, hlavy a někdy lidem vyřízli i jazyk. Nad touto vzpomínkou z hodin dějepisu se musela ušklíbnout.
''A abys neřekl, tak to ukončíme. Spi sladce… tatínku.'' Špitla mu do ucha a s lehkým povzdychem ho rozsekla v pase. Pak mu usekla hlavu a pozorovala, jak ještě krvácí. Ten pohled na krev, řinoucí se ven z těla jejího mrtvého otce, na stůl a ze stolu na podlahu… byl kouzelný. Částečně to v ní vyvolalo vzpomínky z dob, kdy si kvůli němu ubližovala. Naklonila se nad jeho useknutou hlavu a políbila ho na čelo. Poté mu zavřela mu oči.
Hlavu a zbytek těla, od pasu dolů uklidila do ledničky. Poté začala s porcováním.
**
''Ták. Tady je ten guláš. Dobrou chuť.'' Řekla Emily a položila na stůl, před svou matku talíř s gulášem. Její matce se rozzářily oči, protože už měla docela hlad.
''A nevíš, kde je tatínek?'' Řekla její matka a ustaraně se na Emily podívala. Její manžel se ještě nevrátil z toalety a to už uplynula docela dost dlouhá doba.
''To opravdu nevím. Dívala jsem se po něm, ale neviděla jsem ho. Možná už šel domů. Měla bys jíst, dokud to máš teplé.'' Zalhala Emily, ale její lež vypadala, jako by byla pravdou. Její matka se na ni jen krátce podívala a pousmála se, jako výraz vděčnosti za to, že se po otci podívala, i když spolu nemají ideální vztah.
''Máš pravdu.'' Řekla její matka a ochutnala guláš. Hned po prvním soustu se pousmála a spokojeně zamlaskala. Emily se snažila zadržet svou touhu po vítězném úšklebku.
''Páni. Je moc dobrý. Opravdu. Lepší guláš jsem nejedla…'' Řekla Emilyina matka a spokojeně pokračovala v jídle. Emily se na ni pousmála.
‘'Nechám tě v klidu se najíst.'' Řekla Emily a dala se na odchod. Už dál nedokázala vzdorovat své touze se ušklíbnout a ušklíbla se. Chutná ti tatínek mami?