Krev VIII.

Anotace: další díl, co víc dodat

VIII.

 „Já to nechápu. Co se děje? Kam jedeme?“ optal se, zaskočen tou novinou.

„MY nejedeme nikam. Odjíždíš ty a tvoje sestra, já zůstávám. Měl jsi pravdu, nebudeme se tu schovávat, jako krysy v kanále, to jsem dělala už dost dlouho a musím se mu postavit.“ Ozvalo se „nenucené“ zakašlání a pak Mycroft uslyšel hlas, tolik milované osoby.

„Mohu k tomu také něco říct? Uprostřed noci přijde do mého domu nějaký muž, vyděsí mě k smrti a ještě mě nutí jít sem? Co se to tu děje?“ poslední slova pomalu křičela, což Mycrofta pobavilo. Tohle byla přesně jeho sestra. Kdyby tak věděla, kde se nachází a v jaké je společnosti.

„Sestřičko … já … nevím, co říct.“ začal a přistoupil k Marian. Chtěl ji tolik obejmout, jenže když se k ní přiblížil, uštědřila mu takový políček, že kdyby byl člověkem, nejspíš by mu vypadlo pár zubů. Také se musel hodně ovládat, aby mu nevyjeli tesáky.

„Za co to bylo?“ otázal se, držíc se za tvář, kterou měl v jednom ohni.

„Za co? Víš, jak jsem se o tebe strašně bála? Zmizel jsi beze stopy! A včera jsem objevila na stole tohle.“ řekla a ze záhybu šatů vytáhla medailonek.

„A aby toho nebylo málo, tak tahle ženská mluví o tom, jak opouštíme tohle město? Co se to tady děje?“

„Tak zaprvé, „tahle ženská“ je baronka, a nemohu ti říct všechno, ale musíme tohle město opustit, není to tu bezpečné. Slibuji, že ti vše později vysvětlím.“

„Není bezpečné? Co to s tebou provedli? Tohle nejsi ty, Mycrofte.“ řekla a popadla ho za ruku, avšak jakmile se jí dotkla, stáhla se o krok zpět.“

„Jsi tak chladný, co je ti? Jsi snad nemocen?“

„Já ….“

„Kočár je tu, na tohle budete mít spoustu času po cestě.“ vyrušila je Clarisse.

„Kam vůbec jedeme?“ optal se, pouze ve svých myšlenkách.

„Na bezpečné místo, kde vás nenajde, ani já to nevím, vybral ho Thomas. Kdyby mne vyslýchal, nic se tak nedozví.“ odpověděla mu. Myslela opravdu na všechno, ale i tak se mu ani v nejmenším nechtělo odjíždět. Bylo to celkem ironické. Vedle něj stála sestra, pořád tak rozzlobená, mohl s ní odejít, a přesto se mu chtělo zůstat.

„Clarisse, pojď s námi, prosím tě.“ prosil ji, i když mu bylo jasné, že už nic nezmůže.

„Víš, že to nejde. Musíme oba doufat, že se nevidíme naposledy.“ Polibek, který si dali na rozloučenou, byl plný vášně a citu, že odejít bylo ještě obtížnější. Thomas přinesl odněkud poněkud objemný kufr. S tázavým pohledem se obrátil na Clarisse. Pouze nezbytné věci, jídlo a peníze, řekla mu. Jídlo tam skutečně bylo, dokázal ho cítit, tedy krev, která byla uvnitř. Dalším obsahem si nebyl jist, ale to nebylo důležité.

„Pojď.“ nakázal sestře. Ta ještě okamžik vzdorovitě stála na místě, nakonec však, s mírným povzdechnutím, přeci jen vykročila. Mycroft vzal své zavazadlo, udiven jeho lehkostí, a následoval sestru. Venku, v chladné noci, stál kočár, který měl ve spřežení dva překrásné bílé koně, které za svitu měsíce skoro zářili. Kočí nebyl nikdo jiný, než Thomas.

„Ty u ničeho nechybíš, viď?“ poznamenal, když jim otevíral dvířka. Nijak nereagoval, ba naopak, byl poněkud zatichlý, možná až příliš soustředěný. Měl nutkání optat se ho, zda mu snad nebude nakonec chybět, ale když prudce přibouchl dvířka, vypustil to z hlavy. Po chvíli se kočár rozjel, na cestu do neznáma.

      Jak cesta ubíhala, noc se chýlila ke svému konci a Mycroft začal přemýšlet nad tím, kde vlastně stráví noc, a co by se stalo, kdyby nespal v rakvi. Odpovědí mu bylo zastavení kočáru.

„Jsme na místě, pane.“ Ozvalo se z venku a okamžik na to jim Thomas otevřel dvířka od kočáru. Podal Marian ruku a pomohl jí tak vystoupit. Mycroftovi poté vzal jeho zavazadlo a vedl je k ne příliš velké zděné budově. Byly jen kousek za městem, takže nebylo těžké přijít na to, kde zastavili. Vlaková zastávka za Teighmounthem nebyla zrovna často živá, přesto zde stála parní lokomotiva se třemi vagony. Nejspíš noční spoj, pomyslel si. Pomohl sestře nastoupit do poslední vagonu, v kterém se jako jediném svítilo.

„Pro vás je ten hned za lokomotivou, pane.“ řekl Mycroftovi, když mu podával jeho kufr.

„Takže tady se rozloučíme?“ optal se ho, když už se měl na odchodu. Neměl Thomase v lásce, avšak i přesto mu bude chybět.

„Tuším, že ano, strojvůdce vám předá další informace, a nebojte se, dobře je obeznámen s vaší situací.“

„Tak tedy na viděnou, příteli.“ dodal na rozloučenou, a nabídl sluhovi ruku. Ten nejdříve váhal, což bylo víc než divné, jelikož se snažil být vždy společenský a zdvořilý, po chvíli však přeci jen ruku stiskl, na jeho postavu poněkud příliš silně. Mycroftovi se náhle do jeho myšlenek připletla jedna cizí, Thomasova. Pán bude rád, až zjistí, jak jsem se o vše postaral. Už jen pár dní … tady myšlenka však končila. Myslel si, že měl jen o něho starost, tudíž tomu nevěnoval pozornost, pousmál se a vstoupil do vagonu. Lokomotiva zapískala, vypustila oblak páry a pomalu se dala do pohybu.

„Teď je tedy čas, kdy bych ti mohl vše vysvětlit, že?“ optal se sestry, a aniž by čekal na její odpověď, začal vyprávět svou verzi příběhu, kdy od sebe byly odloučeni.