Krev není voda

Anotace: „Nechoď do lesa po setmění. Žijí tam zrůdy…“

Zab nebo bude zabit.

Vtloukali jim to do hlavy od chvíle, co se narodili. Zrodili.

A oni zabíjeli. Rádi. Při každé příležitosti. Krutě. Nemilosrdně. S rozkoší. Pro některé to bylo Prokletí. Pro jiné Dar.

Stejně tak se společnost rozdělila na ty, co v nich viděli Bestie, a ty, pro které byli rodinou.

Lovili, a proto byli loveni. A hlazeni a hlazeni a hlazeni až do úplného vyhlazení. Tedy. Skoro. Vždy se přeci najdou ti, kteří dokáží přežít. Přizpůsobit se, ohnout záda a zamknout šelmu ve svém nitru… Dokud nenadejde čas. A krev zase poteče proudem…

I.

„Nechoď do lesa po setmění. Žijí tam zrůdy…“

* * *

Cítila jsem smrt. Krev. Hodně krve. Ten sytý železitý odér se nesl mezi stromy. Dráždil mé smysly. Mě. Tu… Druhou část mě. Divokou. Dychtící. Hladovou. V ústech se mi tvořily sliny. Srdce prudce bušilo. Krev tepala ve spáncích. Ve slabinách… A zpívala. Šeptala.

Tak. Pojď. Běž. Hned! Tr-hej! Drá-sej! Pij…

A já šla.

Běžela.

Utíkala bezhlavě vpřed. Před očima rudý opar. Krev. Ta krev… Přeměna přišla náhle. Rychle. Nekontrolovatelně. Vzduchem proletěly pruhy oblečení. Kůže. Barvy se ztlumily. Vystoupla černá. Šedá. Bílá. Rudá. Mezi stromy tančily smítka prachu, pylu… Do provlhlé země se zaryly drápy. Tlapy s dusotem dopadaly, lámaly stébla trávy, větvičky, metaly jehličí a hlínu bokem… Znovu. A znovu.

Pach sílil. Už nezpíval. Nešeptal. Ale křičel. Řval.

V uších mi hučelo.

Zrychlila jsem.

* * *

Na stéblech trávy se srážela ranní rosa, zatímco paprsky slunce se nejistě plížily po korunách stromů. V lese stále panovalo šero, mezi kmeny se vznášela řídká mlha obklopující nevelkou mýtinu. Bílé cáry se líně převalovaly po zemi. A milosrdně zahalovaly to, co ve svém středu ukrývala.

Na první pohled to vypadalo jako… Hromada. Změť čehosi válejícího se na zemi. Stačilo udělat pár kroků blíže. Přimhouřit oči a zaostřit. Zaměřit se na drobné mušky rojící se kolem.

Nebylo to zetlelé listí. Dřevo. Kameny. Ale těla. Lidí. Zvířat. Naházených na sobě jako odpad. Těla tří mužů, dvou žen, mladého srnce a popelavě šedého zajíce byla naskládaná jedno přes druhé. V propletenci údů, pokrytí stružkami krve, která se už ani nevsakovala do mokré země. Mrtví tak leželi v rudých kalužích, zčeřených topícími se mouchami.

Společné měli jen jedno. Kůži měli posetou řeznými ránami, šrámy přetínajícími všechny důležité tepny. Žíly.

Zespod hromady se ozvalo zasténání. Bledá útlá ruka se pohnula, prsty se zaťaly do hlíny, svaly se napjaly. Jedna z žen přerývaně dýchala. A na hranici nevědomí se snažila… Pohnout. Osvobodit se. Něco… Něco udělat. Cokoliv. Nechtěla zemřít… Ne…

Jedno přitáhnutí. Druhé. Hlava jí na chvíli klesla. Potřásla jí. Pokusila se zapřít nohama. Posunout se. Už jen… Už jen kousek a…

Ztuhla.

Mýtinou se rozlehlo zavrčení. Temné. Hrdelní. Vibrující v hlavě ještě chvíli poté, co utichlo.

Zatěkala očima po mýtině. Zarazila se. „Ale ne…“ zachraptěla. A pak jí hlas odumřel v hrdle. Dříve, než stačila zaječet.

Na okraji mýtiny přešlapovalo… To.

Šelma o velikosti medvěda. Ale ne jeho konstituce. Tělo, tělo vypadalo jako vlčí. Silné, pružné, s provazci svalů rýsujícími se pod kůží. Pokryté hrubými delšími ryšavými chlupy, které křižovaly tmavé pruhy podobné tygrování. Ovšem tohle nebyl tygr. Masivní čelisti, ovšem protáhlý, svým způsobem elegantní čumák, zakulacené uši. A ty oči… Ty žhnoucí oči lačnící po krvi. Levé sytě žluté, u svislé zornice přecházející v jantarovou. A pravé, pravé mechově zelené, přidávající tomu stvoření na ještě větší bizarnosti.

Jako by jí šelma četla myšlenky, vycenila zuby. Lesknoucí se tesáky, ze kterých skapávaly na zem čůrky slin. Líně se přikrčila.

Bez varování se odrazila.

A vrhla se vpřed.

* * *

Něco, něco bylo špatně… Nevěděla jsem co. Jak. Proč. Zkrátka… Něco, jak neustále pištěl ten teninký hlásek v pozadí. Ale i ten záhy utichl. Sotva jsem spatřila tu hostinu. Řež. Tu dívku…

Živá. Mladá. Zraněná. Slabá… Kořist. Zabít.

To byla poslední myšlenka, co mi projela hlavou.

Periferním viděním jsem zachytila rychlý pohyb. Trhla jsem sebou. Stočila se ve vzduchu, abych dopadla stranou. Nad hřbetem mi něco prolétlo. Pročíslo to chlupy. Lízlo kůži. Šíp. Šipka. Koutkem oka jsem zahlédla další. Větší. Stín, co se rychle blížil. Ale pozdě. Příliš pozdě…

Tlapy se ani nestačily dotknout země. A mě to trefilo do hlavy. Zaslechla jsem křupnutí. Cvaknutí. Pád vlastního těla. Příliš těžkého, neohrabaného těla…

Svět se záhy ponořil do tmy tak rychle, že jsem ani nevěděla, jak…

* * *

Hrdlo se jí sevřelo úzkostí tak, že nemohla ani dýchat. Jen silou vůle se donutila nezavřít oči. Sledovat, jak se šelma blíží. Jak se jí chystá rozervat krk.

V tu chvíli se ale stalo hned několik věcí.

Vzduchem proletěl šíp.

Párkrát zamrkala, když se ten kolos ve vzduchu přetočil s ladností srny, a vzápětí se složil k zemi, když jej s mlasknutím zasáhl do hlavy kámen velký jako její pěst. Kolem se začaly rojit postavy vyskakující ze stínů.

Zahalení od hlavy až k patě v zeleno-hnědých mundůrech, s luky i kušemi na zádech, s noži v rukách. Jako ve snách sledovala, jak se shlukují kolem bezvládného tvora. Poznala je. Poznala jejich oblečení. Značky vyryté na elegantních křivkách zbraní. Mandlovité uhrančivé oči. Způsob, jakým se pohybovali. I jejich mluva, tichá, vzletná, zpěvavá, jí neušla…

Elfové.

„T-ta… Tady…“ zasípala. Zkusila na ně mávnout rukou. Srdce se jí rozbušilo, když jeden z nich náhle pohlédl jejím směrem. Do očí se vedraly slzy. Slzy štěstí. Elf něco prohodil ke svým druhům. Vykročil k ní.

„P-p-pros-sím… Pom-moc…“ vydolovala ze sebe pracně. Natáhla k němu ruku.

Elf si za chůze stáhl roušku. Byl pohledný. Ne v tom klasickém slova smyslu. Byla to ta… Zvláštní krása. Jiná. Krutá, propůjčující jeho tváři nelítostný výraz, i když se usmíval. Taková, která se nezapomíná.

A ona nezapomněla.

Polil ji studený pot. Protože náhle všechno pochopila… Pochopila, co se stalo. Děje. Stane…

Ovšem stejně jako mladá teriantropka… Příliš, příliš pozdě…

* * *

„Je mi to líto,“ sklonil se k ní. Prsty přejel dívce po krví zbrocené tváři a uchopil slepený pramínek vlasů, aby ho vzápětí něžně zastrčil za ucho. Druhou rukou z pouzdra na kříži pomalu vytáhl dlouhý zahnutý nůž.

Chvíli nehnutě ležela. Zírala do těch chladných modrozelených očí. Syčivě se nadechla. Polkla.

„Ne, není.“

Elfovy rty se zkroutily do krutého úšklebku. Ostří nože přiložil k jejímu hrdlu.

„Pravda,“ odtušil. Naposledy se pousmál. „Není.“

A trhl.