Osud černých vran

Anotace: Jen taková krátká povídka podle jednoho mého snu. Jak poznáte kde končí fantazie, a začíná realita?

Pozvedla jsem hlavu. Sníh se něžně snášel z bílého nebe jako vata. Prosvítající nebe mezi holými stromy tvořilo nad tou scénou dole překrásný baldachýn. Jakoby se ta krása všude kolem vysmívala. Stačilo by jen hledět nahoru a zapomenout. Naslouchat neslyšným dopadům vloček do sněhu a občasnému zasvištění větru. To bylo ale jen přání, a přání jsou tu proto, abychom si je přáli…..ne aby se někdy splnily. S touto myšlenkou jsem se vrátila zpět do reality, a pohlédla do tváře své noční můře. Vítr se mi jako na zavolanou opřel lehce do zad, a zvedl do výše několik pramenů mých hustých, krvavě rudých vlasů, dokonalým protějškem tohoto panenského lesa. Byli všude. Vydala jsem se kolem nich za zvuku praskajícího sněhu, a snažila se svůj modrý pohled upřít na něco jiného, než byli oni. I přesto jsem věděla, že mě všichni pozorují s vyčítavými pohledy. Ale já nemohla jinak. Neměla jsem na vybranou. Zaslechla jsem kroky. Jak jsem čekala, byla to ona. Šla mým směrem, a za sebou táhla tělo dalšího dítěte. Tváře mělo ještě růžové, ale já věděla, že nebude trvat dlouho, a bude z něho ledová socha stejně jako z ostatních. Má ,,přítelkyně" ho položila nedaleko. Stejně jako dětem kolem jí mohlo být nanejvýš sedm nebo osm let. I přes řezavou zimu byla úplně nahá, a tak jsem mohla vidět do krve rozdrbaná místa po celém jejím těle. Přesto to ale nevypadalo, že by okolní teplotu nějak pociťovala. Měly jsme společné stejně rudé vlasy, světlou pleť i modré oči. Byla tu pro mě odjakživa. Nikdy jsem se neptala, odkud je ani proč. Prostě tu byla, stejně jako tu pro mě byly mé ruce. Pokynula mi rukou. Pozvedla jsem koutky a zadívala se na malé, třesoucí se tělíčko blonďaté holčičky celé ve sněhu. Vedle mě zazněl šťastný dětský smích.
,,Co na ně říkáš? Nejsou naprosto úžasný. Už to nebude trvat dlouho. Už nikdy nebudu sama. Nemůžu se dočkat, až si s nimi začneme hrát." A radostí zatleskala, div že nezačala poskakovat. Sehnula jsem se, a pohladila děvčátko po hlavičce. Náhle otevřela oči, a upřela na mě nepřítomný ledový pohled. Vyděšeně jsem odskočila. ,,Přítelkyně" jí naštvaně kopla do hlavy, až zase ztratila vědomí.
,,Musíš spát! Ještě není čas!" zakřičela na ní. Začala jsem couvat. Co tu vlastně dělám? Musím domů. Otočila jsem se a rozeběhla se skrze les kolem zmrzlých těl.

,,Slunce už zapadlo děti šly spát,
musíš se k nim přidat neb umřeš sám.
Noc tě obklopuje ze všech stran,
vzpomeň na má slova, až zazní zpěv vran."

Zněl mi v zádech její zpěvavý hlásek. Přitiskla jsem si dlaně k uším a snažila se jí vytěsnit z hlavy. Náhle se zatmělo nebe. Zvedla jsem pohled zrovna ve chvíli, kdy den prořízl pronikavé krákání. Vykřikla jsem, když z oblohy začaly k zemi padat černá těla a dopadat mi na hlavu. Rozeběhla jsem se ještě víc, ale brzy jsme přes černé peří neviděla vůbec nic. Sesunula jsem se k zemi, zakryla si tvář a vyčkala, až dopady ustanou. Pomalu jsme otevřela oči. Všude kolem mezi dětskými mrtvolami ležely mrtvé vrány. Jakoby někdo chtěl tohle místo označit. Chtěla jsem odsud být co nejdřív, když se můj pohled na jednom z těch dětí zastavil. Mohla jsem se na něj ztuhle dívat minutu i hodinu, v té chvíli jakoby se čas kolem zastavil. Vše co bylo, byl jen……děs. Prudce jsem po něm chmátla, a vytáhla ho z toho sněhového hrobu. Vzala jsem si ho do náručí. Ne prosím ne. To nemůže být pravda to ne. Skryla jsem slzy do ramínka mého mladšího bratra.
,,Chtěla jsem aby si s námi hrál. Nemůžeš nás mít oba."

Nevím, jak dlouho jsem sledovala protější kamennou zeď. Kolena jsem měla přitažené k tělu, jako bych chtěla sama sebe přesvědčit, že existuju. Že nejsem jen jedna z iluzí. Přimkla jsem víčka k sobě, a opakovala si stále dokola jednu z manter, kterou mi každičký den vtloukávaly do hlavy. I přes tato sezení jsem nikdy neopustila tuto samotku. Místnost věčné noci, tak bych to nazvala. Nebyl tu žádný zdroj světla. Žádné okno, natožpak elektrické světlo. I přesto to tu ale bylo bezpečnější než venku. Pro mě i pro lidi kolem. Nevím, jak dlouho uběhlo od smrti bratra. Někdy mi to přijdou jako dny a někdy zase jako měsíce. Nic se nezměnilo. Stále vidím jeho prázdný pohled. To já jsem ho zabila. To já jsem zabila všechny ty děti. Žádná moje přítelkyně neexistuje. To byl jen zlomek z toho, co mi lidé všude kolem stále snažili říct. Ale pro mě to bylo k neuvěření. Jak bych ho jen mohla zabít? Jak bych mohla zabít kohokoliv z nich. Do očí mi opět vhrkly slzy. Znala jsem každičký její detail. Musela být skutečná. Zavrzaly dvířka ve dveřích, a na vteřinu podlahu cely pohladil paprsek světla. Než jsem ale stihla se ho vůbec pokusit zachytit, zmizel. Jediný co tu zůstalo, jako připomínka že tu někdy něco jako světlo bylo, byl tác s nějakou blemcavou kaší. Chtěla jsem už po jídle sáhnout, když něco v protějším rohu jako by žuchlo na podlahu. Přimhouřila jsem oči, seskočila z ocelové postele, a pomalu se k rohu přiblížila. Zaostřila jsem do stínu a potlačila výkřik. V rohu místnosti ležela mrtvá vrána. Černé peří měla slepené tmavou krví, a hlavu otočenou v podivném úhlu. Po zádech mě pohladil ledový vzduch, až jsem z něj dostala husí kůži. Počkat, jak se sem dostal ledový vzduch?

,,Jdeme si hrát?"