1.Kapitola - úvod

Anotace: Jsem Clary Chestrová. Patnáct let, základní škola. Jediný příbuzný: máma - nebo aspoň to jsem si myslela... Moje úplně první "upíří" povídka. Prosím o komentáře.

Jsem Clary Chestrová. Patnáct let, základní škola. Jediný příbuzný: máma - nebo aspoň to jsem si myslela...

...CRRRR!!!!!... Se zalepenýma očima jsem se pomalu koukla na budík. ,,Hmm 6:00...to už je ráno?" Rychle jsem vypnula budík - nesnáším to zvonění, bolí z toho uši. Ještě nachvíly zavřu oči. Hlavně nesmim usn... ,,Hááá." Zívla jsem na celé kolo a podívala jsem se na budík - ,,Jé sedm hodin...POČKAT?! SEDM HODIN???" Bleskově jsem na sebe hodila nějaké oblečení, naoko se učesala, rychle si vezpěchu dala aspoň lesk na rty a řasenku, zařvala na mámu od vchodu ahoj a už jsem letěla na autobus. Na zastávku jsem doběhla za deset minut. Autobusák mě naštěstí znal a počkal. ,,Do...dobrý...den." Udýchaně jsem pozdravila a začala hledat čistější sedadlo. Když jsem se usadila na jedno méně nechutné s trochu vyklající se opěrkou začal mě otravovat řidič: ,,Jak se máš? Zase si zaspala? Ta dnešní mládež..." Přestala jsem poslouchat. Nemám tohohle řidiče ráda. Vždy vyzvídá a ptá se na osobní otázky a pak to vykecá celému sídlišti. Zadívala jsem se na pole a sledovala stromy míhající se jako stíny. Totiž, i když bydlím ve městě, ve městské škole měli plno a tak chodím do školy ve vesnici. Jedu asi čtvrt hodiny přes různý zapadákovy a pak jdu ještě půl kilometru pěšky. Eště aby jsem potkala nějakýho úchyla... Začalo pršet. Kapky vody dopadaly na sklo autobusu, kde jako perly stékaly dolů. Bezva, prší. To mi ještě chybělo. Nemám deštník a zrovna jsem si nevzala bundu. Když jsem dojela na zastávku, pršelo jako z konve. Celých půl kilometru jsem běžela - díky bohu že jsem po škole začala chodit na fotbal a mám dobrou kondici. Doufám, že nebudu mít horečku. Ikdyž ulejt se ze školy neni tak špatněj nápad. Zpocená a udýchaná jsem doběhla k bráně školy. Eště abych kvůly blbej škole dostala zápal plic! Krokem jsem vykročila ke vstupu do budovy školy s oloupanou omítkou a s obavami jsem se prohlížela v odrazu prosklených dveří - mokré vlasy rozcuchané, nevoděodolná řasenka rozmazaná a nejenom mokré oblečení, ale taky zmuchlané-asi jsem ráno při oblékání moc nepřemýšlela. Zase se mi budou smát a ještě k tomu jdu pozdě.- Ono totiž první den školy jsem byla doma, kvůly zvracení a když jsem druhý den přišla, každý už měl svou partu a já zůstala sama. Nikdo se semnou nebaví celé tři roky co jsme se přistěhovaly. Vešla jsem do šatny, rychle jsem se přezula a běžela do třídy. Během běhu jsem se podívala na chodbě na hodiny. Sakra za minutu zvoní. Doběhla jsem akorát. Když jsem vstoupila, celá třída se ode mě odvrátila a cestou do lavice jsem slyšela jak si o mě šeptají-,,Zase pozdě." -,,To se ta holka nestydí takhle přijít do školy?!" Sakra já se tak stydím! Já chci pryč, chci někam kde budu sama! Usadila jsem se do lavice a připravila sem se na hodinu. Najednou třída utichla a vešla učitelka. Hned na úvod začala s proslovem o přesličkách, který jak znám učitelku, bude tak na čtvrt hodiny. Bože biologie. Jak jí nesnášim. Začala jsem přemýšlet, co budu dělat odpoledne, když mě najednou vytrhla z přemýšlení ta věta! Ta hrozná věta: ,,Clarysa Chestrová, rozdej testy. Testy si podepište. Máte na to čtvrt hodiny." Sakra! Zapomněla jsem na test! Nepřítomně jsem rozdala testy a sedla si do lavice. Sakra! Jsem totálně vygumovaná. Když už jsem se chystala odevzdat prázdný papír, rozletěly se dveře a dovnitř vběhla udýchaná zástupkyně. Všichni vzhlédly- Není normální aby sem zástupkyně vešla bez zaklepání a už vůbec ne v době testu. ,,Clarysa Chestrová, sbal si věci a pojď se mnou do ředitelny." Jsem zachráněna! Ale musela jsem provézt něco závažného. SAKRA! Šla jsem ke dveřím a celou dobu jsem je slyšela -ty hlasy. Zase si ze mě dělají srandu.-,,Že by jí konečně vyrazily?" -,,Doufám že jo!" Sakra zmlkněte! Došla jsem k zástupkyni, ta rázným krokem vyrazila k ředitelně. Šla tak rychle, že jsem ji ani nestíhala. Konečně jsme došli před ty dveře. Kromě vybledlé žluté - dříve asi zlaté cedulky s nápisem ŘEDITELNA, nebyly nijak zvláštní. Zástupkyně zaklepala a vešla. ,,Dobrý den. Sedni si" Řekl mi ředitel vážným tónem. Sakra musí to být vážné, když i ředitel má kamenou tvář. Narozdíl totiž od zástupkině je ředitel věčinou velmi milý. ,,Nebudu chodit kolem horké kaše." Řekl ředitel a postavil se. ,,Volala nám policie. Tvůj dům začal hořet a tvou matku odvezly se smrtelnými popáleninami do nemocnice. Nejspíš to nepřežije..."  POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.