Tma

Anotace: Zoufalství duše v komatu a tma tmoucí vám nedovolí zachovat si zdravý rozum. I kdyby, stejně by to nebylo nic platné. (Název povídky je pracovní. Přijímám návrhy!)

Co se stalo s mým zrakem? Šmátrám kolem sebe rukama a zběsile mrkám. Pomalu se otáčim. Tma. Tma. Tma. Ha! Okno! Takže jsem v nějaký místnosti. V níž se ovšem příliš netopí. Spíš vůbec. Je tu zima jako na Sibiři. Přejiždim si dlaněma po holejch pažích. Sakra, neměl jsem předtím svetr? Nevim. Nemám ponětí, co se s nim stalo. A co se stalo se mnou? Jak jsem se sem vlastně dostal? Masíruju si spánky, abych si vzpomněl. Nic. Kdyby mi aspoň nebyla taková zima. Kurnik, mám já vůbec něco na sobě? Ani ne. Vlastně vůbec ne.

 

DO PRDELE!, zařvu. Kde mám hadry? Ale jebat hadry! Kde mám peněženku? Doklady? Mobil? Možná někde na zemi. Lezu po čtyřech v neprostupný tmě jako šílenec. Marně. Stoupám si k onu a čumim ven skrz mříže. A pak mi to dojde. Neni tu žádný sklo.

 

HALÓ! POMOZTE MI NĚKDO! KDE TO, DO PRDELE, JSEM!

 

Nic.

 

Prostrčim ruku skrz mříže. Jako by za mříží bylo větší teplo než tady uvnitř. Nedává to smysl. Nenávidim, když věci nedávají smysl. Nenávidim. Nenávidim. Nenávidim.

 

Venku choděj lidi. Celý davy. Jaktože mě nikdo neslyší? Vždyť mě musej i vidět! Kreténi. Určitě mě schválně ignorujou. Lidstvo stojí fakt za hovno. Lomcuju s mřížema a řvu. Nic konkrétního, žádný slova nebo slabiky. Prostě jen řvu, abych upoutal pozornost. Nahej chlap v temnotě. Zmrzlej jako preclik. Zpanikařim a kontroluju, jestli jsem pořád ještě chlap.

 

Je to dobrý, všechno je na svým místě. Aspoň něco.

 

Každá místnost musí mít dveře. Přece mě tady nepohodili a nepostavili kolem mě zdi a strop, ne? Jsem fakt kus vola, že mě to nenapadlo dřív. Asi mi už omrzá mozek. Za jak dlouho asi tak umřu na podchlazení? Nebo možná hladem. Nebo žížní. Ale hovno, neumřu. Najdu ty dveře a všechno bude v cajku. Najdu zeď a ohmatávám stěny. Nic. Jen vlhká omítka. Takže tady můžu taky zplesnivět. Bezva. Zasmál jsem se nahlas vlastnímu vtipu pronesenýmu v duchu.

 

Hahaha. Hahaha. Řehtám se, až mi slzí oči. Nemůžu přestat. Smíchem se určitě zahřeju!, snažím se uvažovat a dostávám další psychotickej záchvat smíchu.

 

Už mě vážně bolí břicho. Musim přestat. Nejde to. Fakt to bolí. Smích plynule přechází do úpění. Dostal jsem křeč do břišních svalů. Dosud jsem nevěděl, že to jde. Schoulenej do klubíčka tady sténám a tentokrát mi tečou slzy bolestí. Jsem jak malý děcko. Mimino, který má prdíky. Jenom tu ležim a vydávám nějaký skřeky. Podlaha je studená. Je mi ještě  větší zima. Jenže já se nemůžu pohnout. Prostě to nejde.

 

Zapomínám na všechnu bolest a křeč. Zmocňuje se mě panika. Nemůžu se hejbat! Jsem ochrnutej! Zkoušim pohnout čimkoliv, ale nejde to. Mý tělo mě neposlouchá. Chce se mi strašně řvát, ale ani to nejde. Já bych nadával, až bych brečel! Jenže hlasivky mám asi taky ochrnutý. Melu hubou o stošest a hovno z toho. Na pár vteřin mám radost, že mě nikdo nevidí. Takhle prostě nechceš, aby tě někdo viděl.

 

No skvělý, už mluvim sám k sobě. Co nevidět budu mít imagirnáního kamaráda. Nebo kamarádku. Kamarádku s výhodama. Velkejma výhodama.

 

Myšlenky se mi náhle obrací úplně jinam. Probírám se archivem tváří. Vzpomínám na všechny baby, co jsem kdy potkal. Fantazie mi jede na plný obrátky, ale nějak to pořád neni vono. Jaký jsem naposled viděl porno? Cejtim tlak a pulzování. Kurva, teď bych se tak potřeboval pohnout! Mrznu tady ve tmě a ani si ho nemůžu vyhonit. Umřu jako nadrženej šílenec. Bezvadný.

 

Asi jsem usnul. Skrz mříže vidim světlo. Sem ale nepronikne ani paprsek. Venku to šajní jako o život, ale tady neni vidět ani hovno. Pořád se nemůžu hejbat. Překvapuje mě, že nemám hlad. Ani žízeň. Možná jsem zdrogovanej. Nebo jsem v komatu a moje mysl je uvězněná tady. Ležim někde v nemocnici na hadičkách, u postele mi brečí máma a taky moje bejvalá. Rozešli jsme se před měsícem. Zahnul jsem jí. Byl jsem totálně na sračky, ten sex jsem si ani nepamatoval. Ale ta holka si to pamatovala. Shodou okolností kámoška tý mojí. Teď už nejsou kámošky.

 

To snad ani nebyla nevěra. Vždyť jsem vůbec nevěděl, co dělám. Když se ale člověk ráno vzbudí nahej v objetí nahý holky, tak se těžko hledá nějaký jiný vysvětlení. Nejspíš ani žádný jiný neni. Ta její kámoška se mi vždycky líbila. Bože, já jsem ale čurák. Chudák Aneta.

 

Takže tady čekám, až zhebnu. Kdybych aspoň věděl, co se mi stalo.

 

Motá se mi hlava. Strašně to tu smrdí. Asi jsem se posral, ale nevim to jistě. Necejtil jsem to. Vlastně už mi ani neni zima. Jenže teplo taky ne. Asi mi ochrnuly nějaký ty kožní receptory či co. Biologie mi nikdy nešla. Ne, že by snad jakýkoliv znalosti, kterýma disponuju, mohly nějak pomoct. Vim, kolik má kilometr metrů a jaký je hlavní město Zimbabwe. To mi fakt pomůže. Mám strašnou potřebu do něčeho třísknout, ale nemám na to sílu.

 

Podívám se k oknu. Kam zmizelo všechno to světlo? U okna stojí holka. Vidim jenom siluetu. Občas ji ale ozáří nějaký světlo. Divný nepříjemný světlo. Je to blondýna a valí vyděšený oči dovnitř do mý tmy. Vidí mě? Nevypadá to tak.

 

Prosím!, zaškemrám v duchu. Tak moc si přeju, aby mě viděla. Otáčí se. Neviděla mě. Nebo jo? Třeba mě viděla a byla natolik vyděšená, že nic neudělala. Divim se, že necítila ten smrad. Třeba nemá čich. Blbost. Blondýno, vrať se!, snažim se křičet, ale moje rty se ani nepohnou.

 

Zase! Zase sem čumí! Prostě mě musí vidět! Ale nevidí. Teď vypadá zamyšleně. Určitě přemejšlí, co je to za smrad. Kurva nečum a zavolej záchranku a policii, ty náno!

Pořád nemůžu mluvit. Venku hraje nějaká elektronická hudba. Šel bych tancovat. Smůla. Jsem strašně unavenej. Násilím se snažim udržet oči dokořán, ale nejde to. Blondýna se znovu otáčí zády a tentokrát odchází. Pomalu se vzdaluje. Všechno se mi rozmazává. Vidim nějakou šmouhu, jak se hejbe za mřížema.  A pak mi klesnou víčka. Mám pocit, že váží snad tunu. Prosím, šmouho, pomoz mi. Šmouha mě neslyší.

 

Promiň, Aneto. Vim, že mě neslyší. Že už to nenapravim. Zbývají vteřiny.