Chůze ve spánku

Zdálo se jí o ohni. Oheň a kočičí srdceryvné naříkání…
Otevřela oči. Najednou. Spala a ve vteřině byla bdělá. Jako když luskneš prsty. Chvíli civěla na strop, pak se donutila vnímat. Nejdříve postel. Měkkou deku, polštář. Pak se donutila vnímat okolí. Ucítila silný zápach. Nejdříve nebyla schopna ho zařadit. Pak si uvědomila…jako když se škvaří vlasy a ještě … něco?
Odhodila deku a postavila se. Od postele ke dveřím se táhly mokré stopy kočičích pacek, tam a zpět, v podivných výkyvech. Dveře ložnice byly dokořán. Pelíšek jejího kocoura byl prázdný, stopy se leskle táhly přes celou chodbu do koupelny. Ve vzduchu byla cítit spálenina, tak odporná, že se jí zvedal žaludek. Chvěla se ošklivostí a strachem, toužila se zavrtat zpátky do postele, donutila se však jít dál. Po záhadných kočičích stopách, rovnou k pootevřeným dveřím koupelny.
Třesoucí se rukou strčila do dveří. Ty se otevřely…podlaha byla zacákaná vodou, všude zvířecí chlupy, ve vaně napůl plné vody plavaly seškvařené chuchvalce kočičích chlupů, někde je držela slabounká vrstva spálené kůže. Kocour nikde.
Zvedl se jí žaludek, odvrávorala do kuchyně, ve dřezu si opláchla obličej studenou vodou.
Pár kapek jí steklo na předloktí, kde jí cosi zaštípalo. Podívala se na ruce. Prsty měla samý puchýř, od zápěstí k pažím se táhly hluboké krvavé kočičí škrábance. Oči se jí zalily slzami, rychle je zavřela. I přes závoj amnezie jí pocit viny sevřel hruď.
ANO.
Zapomněla zamknout ložnici, zapomněla si vzít svoje léky. Je to její vina. Krk jí zaplavily pocity na zvracení. Rychle se vrátila zpět do ložnice, zalezla pod deku. Chvěla se jako v zimnici.
Najednou uslyšela zpod postele kočičí zakňourání.
Ne! Nemohla se tam podívat. Teď ne. Ještě ne. Zavřela oči a snažila se myslet na rozkvetlou jarní louku s hejny barevných motýlů…….