KROKY

Anotace: Taková jednohubka. Těším se na komentáře.

KROKY

Jsem tu sám. Jsem tu sám. Jsem tu sám. Šeptal si pod nos Cole. Ležel na posteli a přikrývku měl vytaženou až těsně pod bradu. Nikdo jiný tu není. Jsem tu sám. Sám. Odříkával jako modlitbu. Odříkával si ji nahlas, aby přehlušil kroky ozývající se s přízemí jeho domu. Tiché šoupání nohama jako když si člověk obuje příliš velké bačkory a má je hluboce naražené na špičkách prstů, aby se nevyzuly.
Tohle se dělo každý večer. Už se pořádně nevyspal několik týdnů. Pokaždé, když sebral odvahu sejít schody a podívat se dolů, tak byl dům prázdný. Několikrát již volal policii, ale ta jej po třetím zavolání během jednoho večera odkazovala pouze na psychiatrickou léčebnu.
Dříve byly kroky slyšet spíše ze sklepa, ale každou noc je slyší blíž a blíž. Byla to pomalá chůze za to však s přesným tempem. Krok každé dvě vteřiny. Jako by tam chodil nemocný člověk. Starý, shrbený člověk. Cole si představoval malomocného, který tam chodí a čas od času z něj odpadne kus masa a kůže.
Nikdo tu není. Nikdo to není. Ale dnes bylo něco jinak. Dnes slyšel i chrčivé dýchání. Znělo to jako sýpání astmatika, jemuž dochází uklidňující léky. A pořád se to přibližovalo. Jako by tomu dole došla trpělivost a pomalu si to šlo pro Colea.
Všechno se mi to jenom zdá. Nic z toho se opravdu neděje. Ráno se nechám zavřít někam na léčení. Ale v tu chvíli mu problikla hlavou myšlenka. Co když už je pozdě? Snažil se tu myšlenku zahnat jako toulavého psa, ale pořád mu zněla v hlavě. Už je pozdě. Příliš pozdě. Nějaké zlo obsadilo tvůj dům a ty jsi jen nečině ležel v posteli a čekal až to přestane. Už je pozdě, příliš pozdě. Dnes se staneš obětí. Dnes zemřeš. Pomalu tě to roztrhá a bude tě to jíst. Sní tě to.
„ZAVŘI HUBU! SKLAPNI!“ zařval, aby utišil ty hlasy jež se zdáli pouhými myšlenkami. A všude bylo ticho. Žádné kroky. Jen ticho. Tikání hodin v kuchyni se ozývalo po domě a to bylo vše.
Cole chvíli zadržoval dech, aby se ujistil, že opravdu neslyší žádné kroky, žádné hlasy a opravdu nic neslyšel. Jen splašilý tlukot jeho srdce a tikot hodin. Po pár vteřinách vydechl. Vydechl úlevou. V životě nebyl šťastnější. Jeho tělo bylo naplněno čistou euforií. Úlevou.
V té chvíli se mu začaly zavírat oči. Víčka mu ztěžkla a on začal padat do náruče spánku.
Když už skoro spal, kroky se znovu ozvaly, ale byly mnohem hlasitější a rychlejší. To co pochodovalo jeho domem teď zběsile dupalo. Cole byl znovu celý probuzený a čůrky potu mu stékaly po spáncích.
Uslyšel ránu. Hlasitou a následné zavrzání mu přesně osvětlilo co se stalo. Ta věc se snaží dostat po schodech nahoru a upadla na ně. A teď tam vztekle prská.
Další rána. Už blíž.
Do prdele. Kurva. Akorát jsem to nasral. Možná to ani nevědělo, že jsem nahoře. Teď už to ví a jde to po mě. Jen se mi to zdá, jen se mi to zdá jen se mi to zdá jen se mi to zdá.
Další rána a vyprsknutí bolestí. Slyšel jak se nějaká tekutina rozprskla na dřevěné schody. Bylo to skoro za dveřmi. Dveře byly zamknuté, ale Cole v ně neměl důvěru. Celé jeho tělo ovládal strach. Strach se za poslední týdny stal jeho nejbližším přítelem.
Chrčení za dveřmi bylo velmi hlasité. Už neslyšel kroky. Stálo to za dveřmi a čekalo to až to bude vpuštěno dovnitř.
BUCH. BUCH. BUCH. BUCH. A tak pořád dokola. Bušilo to hlavou do dveří a zlostně vrčelo.
„Běž pryč! ODEJDI! NECH MĚ BÝT!“ Rány ovšem jen zrychlovaly. Cole se rychle vyhrabal z postele a do ruky vzal těžítko ležící na stole a schoval se do skříně. Jen v trenkách. Chlupy se mu lepily na zpocené tělo a ruce se mu třásly. Dveře začaly povolovat a uprostřed se tvořila velká prasklina ještě pár ran a bude to uvnitř. Cole se třásl strachy, ale na druhou stranu byl rád, že se to děje. Nevydržel by takhle žít dál. Smrt se zdála vysvobozením, ale on se nechtěl dát jen tak zadarmo. Něco v něm se zlomilo. Něco v něm chtělo žit dál.
Prásk. Ve dveřích se objevila vylomená díra a to se začalo soukat dovnitř. Cole To viděl pootevřenou škvírou ve dvířkách skříně a odvaha ho rychle opouštěla. Skrz díru ve dveřích prolézalo něco nelidského. První se objevila ruka. Prsty na ruce byly polámané a nehty na prstech roztřepené a přerostlé. Slyšel praskání kostí a kloubů, jak se celé torzo snažilo protlačit do místnosti. Pořád To hlasitě dýchalo a vrčelo. Pak se se objevila hlava. Byla to hlava pokrytá jen malým prořídlým chomáčkem hnědých vlasů. Oči jako by už skoro nebyly. Jen černé seschlé perličky houpající se v důlcích. Uviděl zuby. Všechny byly daleko od sebe a zbývaly z nich jen černé pahýly. Nos už neexistoval. Jen nekonečná prázdnota končící lebeční kostí toho tvora. Kůži měl na místech odpadlou a zašedlou.
Půl těla už to mělo vevnitř. Kosti si to lámalo podle potřeby a vysazovalo to klouby podle toho jak to potřebovalo. Polorozpadlé tělo dopadlo na podlahu a začalo se zvedat na nohy.
Stálo To uprostřed místnosti a neexistujícím nosem zkoušelo čichem najít Cola.
S tvorem přišel do místnosti mrtvolný chlad.
Už to Colea našlo. Nevěděl jak, ale cítilo ho to.
Šouravým krokem to šlo ke skříni.
Cole držel pevně těžítko a byl připravený se bránit.
Tvor začal bouchat hlavou do skříně.
A Cole…