Čistič

Čistič

Anotace: Po své prababičce Matildě měl také jeden „dar“. Vídával duchy mrtvých obětí a mohl s nimi duchaplně rozprávět.

   

   Byl krásný letní den. Slunce pálilo, vánek lehce ševelil, ptáci v korunách si štěbetavě předávali nějakou zprávu a psi se radostně honili za svými ocasy.
   Měl chvíli po obědě a v bílém overalu za sebou táhl velký úklidový vozík s roztodivnými roztoky, s ještě podivnějším složením. Už z dálky ho vítala třepotavá žlutá šustící páska. Jmenoval se Valentin a byl čistič.
   Vždy, když vysvětloval, čím se živí, vzpomněl si každý na Viktora „čističe“ z filmu Brutální Nikita, jehož úkolem bylo odklízení mrtvol a likvidace důkazů. Valentin odklízel už jen ty pozůstatky a stál na té správné straně zákona.

*
   Původně se chtěl stát doktorem a také na něj studoval. Bohužel se dostal do situace, která mu další studium znemožňovala a tak toho nechal. K profesi čističe ho dostal Tony, který vedl svou firmu už několik let. Vzal to.
   Z pitevny byl zvyklý na ledacos a krev mu nevadila. Ostatně samotné čištění nebylo nijak nebezpečné. Pachatelé zločinů byli již dávno pryč nebo byli mrtví. Před svou první zakázkou dostal několik zásadních rad.
   „Moc kolem sebe, prosím tě, nekoukej a hlavně u toho vůbec ne-pře-mej-šlej! Nemysli na to, co se odehrálo, ani na to, co oběť všechno musela protrpět, než vydechla naposledy. Bafni prostě mop, kýble s chemií a mechanicky makej. Ber to tak, že je to vlastně jenom nepořádek a ty jsi tady od toho, abys ho uklidil. Hotovo!“
   Přikývl. 
   Na prvním místě dvojnásobné vraždy na to ale zapomněl. 
   Pozvracel se. 
   Dvakrát.
*
   Po své prababičce Matildě měl také jeden „dar“. Vídával duchy mrtvých obětí a mohl s nimi duchaplně rozprávět. Neděsilo ho to. Necítil z jejich strany žádné nebezpečí a spoustu se od nich dozvěděl. Matilda se rozhovory s mrtvými kdysi živila jako médium a prováděla rozsáhlé seance. Byla jimi dokonce vyhlášená a komunitou spiritistů uznávaná. Poprvé se s dušemi mrtvých setkal při svém studiu právě na pitevně. Obyčejně tam jen tak postávali a čekali na nějaký portál či něco takového, kudy budou moci přejít na druhou stranu nebo kam to vlastně potom šli.
   Nemluvil o tom. Stejně by mu nikdo nevěřil.
  Zrovna nedávno se setkal s jedním týpkem, který si po spolykání několika medikamentů uřízl v obýváku hlavu řetězovou pilou. Pochodoval tam po pokoji a ještě měl tu drzost mu radit, jak má poklidit ten „nepořádek“, aby nebylo nic poznat, až sem přijede jeho dcera. Na Valentinovu výtku, že na to měl myslet dřív, než si pilu přiložil ke krku, nereagoval. Nepřestal kafrat, ani když mu vynadal, že to mohl udělat třeba na zahradě. Mlel si pořád svou a nemínil přestat. Asi to byl pěkný pedant na pořádek, říkal si v duchu Valentin. Pak se sebevrah na chvíli odmlčel a řekl, že už musí jít a zmizel.
*
  Podlezl pásku, pozdravil se s detektivem Mühlerem, všiml si nádherně střiženého trávníku, krásných pěstěných záhonů s růžemi a vstoupil do domu. Hned na konci chodbičky spatřil první cákance. Na podlaze za dveřmi se táhla široká krvavá šmouha přes celý pokoj. Tudy se oběť asi plazila ve snaze vrahovi uniknout. Krvavé otisky dlaní byly po celé její délce. Byly i na křesle, na konferenčním stolku, a nejvíc na zdi u okna. Tam byla rudá spoušť vůbec největší. Tady to všechno skončilo. Zřejmě se statečně bránila a myslela si, že oknem někdo něco spatří a přijde jí na pomoc. Marně.
   Povzdechl si.
   Otevřel okno a začal se svou naučenou rutinou.
   Byla tam a on ji cítil. Nikde ji neviděl, ale někde tam byla.
  „Dobrý den,“ ozvalo se nesměle, když zrovna otíral radiátor. Otočil se. Drobná, asi padesátiletá žena vykukovala z koupelny. 
   „To všechno je moje,“ konstatovala skromně a pomalu se přišourala k němu.
   „To asi ano,“ přitakal. Mlčela.
   Stoupla si k oknu a celá tím zprůsvitněla. Pozorovala okolí domu a nechala ho dělat v poklidu jeho práci. Pod křeslem objevil zlatou náušnici.
   „Ta bude asi vaše,“ ukázal jí třpytivý kousek.
  „Ano. Ta jediná mi zbyla,“ kývla smutně, „to ostatní sebral. Bylo toho asi za stopadesát tisíc. Tamhle, v toaletním stolku. V utajené přihrádce.“
   „Moc utajená asi nebyla,“ řekl jen tak mimochodem a smutně se usmál. Úsměv mu opětovala.
   „Pozoroval mě nějaký čas oknem. Vysledoval si to. Měl na to dost času.“
    Zpozorněl.
   „Vy víte, kdo to byl?“ zeptal se váhavě.
   „Jistě. Zahradník.“
   „Všiml jsem si, že máte krásný trávník okolo domu a přepychové růže.“
  „Ano, to on uměl. Škoda. Je mi ho opravdu líto. Měl pro zahradu cit. Proto jsem si ho najala. Nevěděla jsem, že je to protřelý kriminálník. Choval se tak mile a mnohokrát mi pomohl i v domě. Párkrát jsem ho pozvala k sobě na čaj. Jasmínový. Miluji jasmín.“
   A zase ticho.
  „Proč to, proboha, udělal?“ zajímal se, když dočišťoval podlahu dezinfekčním prostředkem.
  „Víte, nasekal si dluhy a šli po něm lichváři. Překvapil mě zezadu, když jsem mu chtěla natočit trochu vody. Řval na mě, že jsem prachatá svině a ať mu navalím všechny šperky. Asi nebyl úplně při smyslech. Když jsem razantně odmítla, tak už jen bodal a bodal. Viděla jsem všude stříkat svou vlastní krev. Bylo to strašné, co vám budu povídat.“
   „Jste ženatý?“ zeptala najednou.
   „Ne, ale mám jisté děvče.“
   „Tak jí nějaké růže ustřihněte, až budete odcházet. Určitě jí udělají radost. Nůžky jsou pověšené v komoře.“
   Poděkoval.
   Dal si ruce v bok a pozorně si ještě prohlížel celou místnost.
   „No já končím, paní...“
   „Marta.“
   „...paní Marto. Musíme se rozloučit.“
   „Však já už taky budu muset jít. Smím vás ještě o něco poprosit?“ upřela na něj své modré oči, „můžete těm chytrákům venku říct, že mě zabil zahradník? Ať zbytečně neztrácí čas.“
   „Což o to, to můžu,“odpověděl smutně s beznadějí v hlase, ale už si nebyl jistý, zda ho slyšela. Byla pryč.
*
   Nůžky našel tam, kde měly být, a cestou k dodávce si ustřihl pět krásných karmínových růží. Když míjel detektiva Mühlera a jeho nohsleda, mladého Kauta, přitočil se k nim a oznámil jejich překvapeným pohledům, že vrahem je zahradník. Mühler mu na rozloučenou podal svou chlupatou tlapu, poděkoval a popřál mu ironicky také pěkný den.
   „Vrahem je zahradník,“ odplivl si do precizně střiženého pažitu Kaut a zakroutil hlavou, „takovej votřepanej fór.“

Autor Koblížek, 14.02.2018
Přečteno 581x
Tipy 14
Poslední tipující: danaska, te.re., Jort, Petrlesna, Fany, Amonasr, Iva Husárková, Anděl
ikonkaKomentáře (19)
ikonkaKomentujících (6)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Koblížku, je to skvěle napsané, miluji černý humor a povídka je supertipová.

20.04.2019 18:35:49 | danaska

Milá Danasko, napsal jsem tě s velkým D, snad ti to nevadí. :o) Jsem rád, že ses stavila na návštěvu a chvíli setrvala při čtení. Moc mne to těší. Také miluji černý humor, i když ten můj bývá často ještě černější. Za tvé ohodnocení děkuji a přeji hezký večer a krásné nastávající Velikonoce. K.

20.04.2019 19:12:58 | Koblížek

...báječné...

16.02.2018 14:54:16 | Jort

Tímto jsem polichocen a šťastný.

16.02.2018 17:44:26 | Koblížek

Moc mě potěšilo jak jsi spojil svůj romantický styl s tímhle žánrem. Horor to však nebyl ani náhodou a ta spousta krve byla jen doplněk k vytvoření tajemna. Myslím, že bych tě poprosil o dobrou detektivku. Ale ne jen povídku, minimálně tak dlouhé jako strýček Věrek! Dnes to už neexistuje, i ten krásný a klasický Shelock Holmes se zbrutalizoval. Spojit zlo, zločin, romantiku a inteligenci v celek, který se čte jedním dechem. Zvaž to Koblížku, zvaž...

15.02.2018 19:17:39 | Petrlesna

Ahoj Petře. Jsem rád, že jsi mne opět navštívil a měl z povídání potěšení. Máš pravdu, že horor to není a krev to jen „něžně“ rámuje. Jelikož v tom je ale mírné tajemno, je to zařazeno do hororového oddílu. Je to všechno samozřejmě nadsázka a černý humor, ale takový oddíl zde neexistuje a tak je zařazení vskutku trochu zavádějící. Hezký den ti přeji.

16.02.2018 06:24:15 | Koblížek

Tak mě nějak napadlo, že čím hůře je dílo "zašuplíkovatelné", tím víc má v sobě něco, co nás nutí přemýšlet nad tím co to sakra je, že si ten odstavec čtu znovu a vždycky mě to zamrazí, rozslzí, rozesměje, nebo zahřeje u srdce. To pak jdu třeba z kina a nikdo ze mě nevydoluje ani slovo. A jaký to byl žánr? To fakt nevím, protože to není podstatné.

16.02.2018 19:01:22 | Petrlesna

:-) jo, a ještě Brutální Nikitu jsem viděla a Viktora jsem zbožňovala, i když byl čistič :-))!

15.02.2018 03:39:51 | Fany

Já ho taky „miloval“. A to hlavně proto, že ho hrál můj oblíbenec Jean Reno. A to jsem fakt normální chlap… :o))) Nekecááám.

15.02.2018 07:24:39 | Koblížek

:-( hm, tak v této věci jsme se kupodivu nesetkali :-(, ten, kterého já milovala, samozřejmě méně než mého životního partnera, se jistě takto nejmenuje, páč jde o ten seriál :-), ale jinak Ti tu normálnost stejně nevěřím, páč v našem světě už nikdo normální není :-))!

15.02.2018 09:42:57 | Fany

Hezký. Zasela jsi do mne semínko pochybnosti... Saprlot.

15.02.2018 10:21:31 | Koblížek

:-)) vo to mi přece vždycky šlo :-))!

15.02.2018 18:46:36 | Fany

:-) tak Koblížku milý, skvělý, skvělý! Lehké, zábavné, vtipné, s černým humorem, kromě toho mám ráda psaní v hovorovém tónu, takže za mě určitě STé dvakrát podtržené :-)). Co bude dál? Vrah bude komorník :-))?!

15.02.2018 03:33:31 | Fany

No v každém případě to zahradníci mají jednodušší. Vzhledem k toliko profláknuté větě, získávají značný náskok, zatímco zpuchřelá policejní mašinerie hledá nějakého „řezníka“. Jsem rád, že jsem ti padl do noty a budu se dál rád vyhřívat ve stínu tvé přízně. :-)))

15.02.2018 07:22:29 | Koblížek

:-) skvělá dedukce, Koblížku, jen co je pravda, zdá se, že v tom zahradničení umíš docela dobře chodit, kdoví, zda-li sám nejsi majitelem nějaké té zahrádky :-)), to si piš, že máš moji přízeň, a když budu mít žízeň, tak zase k Tobě zaběhnu pro nějakou tu doušku :-), teda jestli smím? :-)!

15.02.2018 09:40:45 | Fany

:o) Rád ti naleju.

15.02.2018 10:18:14 | Koblížek

:-) tak jo, domluveno :-))!

15.02.2018 18:46:11 | Fany

:) moc hezky se mi četlo...*ST*

14.02.2018 08:21:48 | Anděl

Děkuji ti, Andělíčku milý. Kdo jiný by měl mít k tématu bližší vztah, když ne anděl. :o)) Hezký den.

14.02.2018 08:53:52 | Koblížek

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter