Kořenové monstrum

Kořenové monstrum

Praskají větvičky a šustí suché listí. Stromy se kolem mě mihají a rozechvělý dech se mi tlačí z hrudi. V tichu vichr čechrá koruny stromů. Úzkostně se ohlížím a nepřestávám utíkat. Narůstající šero mi nahání hrůzu a vkládá mi do mysli chmurné obavy. Přeskočím padlý kmen a znovu se ohlédnu. Přibližuje se. Noha se mi propadne vzduchem. Přepadnu přes sebe a skutálím se do rokle. Seberu se ze země a levou paži schovám za záda. Obavy sevřou mé hrdlo a napětím přestanu i dýchat. Les umlkl a nevykazuje žádný pohyb. Vítr rozfouká listí. Kořeny v hlíně se začnou plazit jako hadi a vystoupají na povrch do podoby humanoidního těla. Nemá ústa, žádné uši a jeho hluboké temné důlky místo očí mámivě přitahují mou pozornost. Nedá se od něj odtrhnout, jakoby mě vtahoval do sebe. Kořeny se od země přetrhnou a chroupavé zvuky trouchnivějících kořenů rozpohybují kořenové monstrum. Ve strachu sevřu madlo mačety.
„Nemůžeš utéct. Není temný kout, do kterého bych se nedostal. Můžeš se jedině podvolit“ zaskočí mě myšlenky, které mi vložil do mysli. Čas zmizel a naše tváře dělí pár centimetrů. Ztrácím se v jeho hlubokém a nicotném pohledu. Mozek mi myšlenkami drtí srdce, ale to rozbouří odvahu. Jedním švihem přeseknu kořenové monstrům vejpůl a rozpadne se ve dví. Dám se na útěk a adrenalin mě žene do svahu. Podklouzne mi ruka i noha, ale vyškrábu se do běhu. Les zarputile mlčí a jeho pustost je nekonečná. Mám pocit, že mě pozoruje odevšad. Nohy mi slábnou a z čista jasna objevím tu stříšku. Jako maják volající mě do bezpečí.

Doběhnu k chatrči a dveře se v souznění vrzavého zvuku otevřou. Je opuštěná. Nezůstalo téměř nic, než dvě židle a stůl. Podívám se z okna a les mi nahání hrůzu. Po kotnících mě zašimrá hrubý dotyk, který se přemění v bolavé sevření. Kořeny se mi ovinou po celém těle a posadí mě do židle jako královnu na trůn. Kořeny se stáhnou z mého těla a připevní mi zápěstí a kotníky k židli. Oči mi ustrnou v hlubokých důlcích kořenového monstra. Nedýchá, nic jim neproudí, jakoby ani nebylo živé a přesto se hýbe.
„Vyzařuješ takovou temnotu“ pomyslím si, když vniká do mé mysli nicotný pocit. Nořím se do bláta, z kterého není úniku. Přítomnost se v jeho blízkosti proměňuje v žalostnou a šedivou věc. Strach se stane jedinou emocí obývající mou mysl a podmaňující si mé tělo.
„Co může být tak mocného? Jaká stvůra se skrývá za tou tváří. Co… jsi… vůbec… zač?“
„Jsem prastarý… prastarejší než prach rozpadlých hvězd. Čas je pro mě bezvýznamný. Nestárnu, neumírám… Jsem věčný. Dokážu stvořit život, stejně jako ho zahubit. Obdivuju mrtvé, přetvářím živé… Mohu proměnit tvé tělo podle tvých nejhlubších představ.“ Hrubá kořenná dlaň mě pohladí po tváři a přejede mi po vlasech. Zkoprním a nedokážu se pohnout. Mé světlé vlasy odrostou a vyrostou místo nich krásné havraní vlasy. Světlé vlasy nakonec odpadnou.
„Splním tvé nejhlubší touhy i ty které skrýváš sama před sebou. Podvolíš se a splním všechny tvé sny. Podvolíš se a zbavím tě nočních můr. Podvolíš se a nikdy neucítíš bolest. Podvolíš se a staneš se nesmrtelnou.“
„Nikdy se ti nepodvolím!“ Dalším pohlazením vyrostou vlasy do původní podoby.
„Jsi všemocný, na co mě potřebuješ? Proč nezastavíš to utrpení? Necháš chodit po zemi ty nelidské tvory. Kolik životů zahyne, pokud je osvobodí? Jsi stejně tak krutý a zlý? Proto to dopustíš?“
„Nejsem zlý, ani hodný. Obdivuju život pro smrtelnost. Roste do krásy, chátrá, hnije a nakonec zmizí.“ Zbytky své vůle zavřu oči a odtrhnu pohled. Pokouším se přetrhnout kořeny, ale ty se ještě zpevní.
„Podívej!, Podívej se mi do očí!“ Vyzývá chraplavý nelidský hlas, „Upři na ně svůj pohled.“ Neovládnu se a pohlédnu do černých prohlubní jeho tváře. Snažím se odporovat, ale tělo vzdoruje mé vůli. Neovládám ho.
„Cítím tvůj strach. Naslouchám tvým zmateným myšlenkám. Slábneš, prohráváš!“ přehlušuje mé myšlenky.
„Nikdy mě neovládneš!“ bráním se s vypětím.
„Dávno prohráváš, ztrácíš kontrolu. Přicházíš o rozum, o svoji svobodu a svůj život. Nevíš, co je skutečnost a co ne. Dávno jsem rozlezlý po tvé mysli.“ Propadám se do nicoty do bezedné jámy. Celý svět je přede mnou a já se mu vzdaluju. Kořenové monstrum se rozpadne uprostřed rokle a zbyde jen má postava.
Autor Prophylaxis, 10.09.2021
Přečteno 372x
Tipy 1
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Bála jsem se.Vystihl jsi dobře fantom strachu.

14.09.2021 03:01:49 | mkinka

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí