Bludička

Pach rybiny mi snad nebyl nikdy blíž. Stál jsem ve svých zašlých gumových botách a špinavém kabátu na kraji rybníka a koukal jsem do dáli. Nic než voda ztrácející se v mlze kam dohlédnu. Mé oči sjely dolů k rukám a smrad mě zasáhl ještě více. Ležel v nich obří sumec, mírně se ještě klepal, to asi jak mu studený vítr proudil mezi ploutvemi. Pozoroval jsem jeho oči, jak se z nich pomalu vytrácel život. Pociťoval jsem vinu. Ano, tento obrovský kousek mi sice vystačil na několik dní, přesto jsem se nemohl ubránit pocitu, že ukončení života tohoto podřadného živočicha je špatné.

Oheň v jeho očích dále pohasínal, a přesto pocit viny přebil ještě jiný, mnohem záludnější pocit. Jeho tělo pokrýval odporný sliz, jeho vousy ve větru vlály jako jakási organická vlajka. Nebylo to důstojné zvíře. Jakoby se bůh potřeboval rozesmát, a tak stvořil tuto karikaturu krásy. Vítr zaduněl, jakoby se pán nebes smál té ohavnosti v mých rukou a čekal, než ukončím jeho trápení. Směšné mu zejména muselo připadat, jak jsem mohl soucítit s takovým monstrem. Neměl jsem tedy jinou možnost. Zhlédl jsem před sebe a pouze na krátkou chvíli mou tvář skrze husté mléko osvítil paprsek světla.

Sumec sebou v pudu sebezáchovy ještě jednou silně mrštil, marně. Možná je to smutné, ale jsem rád, že je mrtev. Takto hnusné stvoření si nezaslouží ani ten bídný život v podobě soukání se bahnem na dně rybníku. Ještě navíc, když teď několik dní budu mít plný žaludek.

Ušel jsem pár kroků a se skřípáním otevřel dveře od malého dřevěného rybářského domku poblíž rybníku. Vzala jsem kotel a začal s vařením své rybí polévky. Pod náporem větru se to plesnivé staré dřevo ohýbalo a praskalo. Když jsem tam poprvé vkročil, muselo být stavení už pár let opuštěno.

Rychle se setmělo a v chatrči již nastala téměř úplná tma. Když žijete v civilizaci, někde ve městě nebo i menší vesnici, stále i uprostřed noci slýcháte hluk projíždějících aut, či štamgastů vracejících se z hospody. Znám to moc dobře, byl jsem sám jedním z nich. Ach ano, to byly časy - hospoda, pivo a hezké mladé servírky. Co víc si člověk může přát?

Co bych teď dal i za ten půlnoční náklaďák, co vás vytrhne ze světa snů. Tohle ticho oproti němu byla noční můra. Myšlenky v takovém prostředí byly téměř ohlušující.

Koukal jsem z okna, jako bych v té tmě měl cosi uvidět. Něco hrozivého, až se mi z toho dělala husí kůže. V tomto podivném transu na mě opět dopadl pocit viny. Přemítal se mi před očima odchod té zrůdy ze světa. Koukala na mě téměř lidsky, snažila se mě přesvědčil, že za tou její napohled odpuzující stránkou je něco víc. Říkal jsem si, že taková nehezkost stejně není přirozená, není normální, není… krásná. Nicméně ten zžíravý pocit se dral z mého nitra dál. Šplhal po mých orgánech směrem od mého srdce.

Vítr narazil do dřevěných stěn. Ozvalo se zaskřípání a já to pocítil. Už to nebylo pouze něco abstraktního v mém nitru. Něco bylo špatně. Konkrétnost a přítomnost se prořezávaly mým pohublým tělem.

V tu chvíli jsem to spatřil. Bylo to nepatrné, běžným lidským okem navyklým na pouliční lampy a světlo světa skoro nespatřitelné, avšak já to zahlédl. Mlha, jakoby mírně vlivem větru prořídla a já jsem krátce spatřil druhý břeh. Ani bych si toho nevšiml, nebýt té věci. Naproti mě se nacházelo malé kulaté světlo. Nehýbalo se, pouze stálo na místě a z dálky mě pozorovalo. Odráželo se skrze vlnky na hladině zakalené vody. Jeho záměr mi nebyl jasný, ale cítil jsem, že mě probodává pohledem s určitou pohrdavostí.

Zíral jsem na to celé hodiny. Kdykoliv jsem se na něj zaměřil, pocit viny se mi do duše zarazil, jako kudla do zad. Kolem půlnoci jsem už nedohlédl druhého břehu, přesto na mě stále koukala ta zářící koule.

Tu noc jsem nespal dobře. Trpěl jsem nočními můrami o dávných pověstech a legendách. Chlapi v hospodě, kam jsem chodíval a potkal zde i svoji mladou nádhernou ženu, mi vyprávěli různé báchorky. Nikdy jsem jim nevěnoval větší pozornost, jelikož se jednalo o starousedlíky vychované na polednicích a vodnících. Po několika pivech se však zamotaným jazykem vyděšeně zmiňovali o jiných… stvořeních. O světlech bloudících v lese obklopujícím rybníky - o zářících duších vedoucích chodce do neznámých cest.

Zdálo se mi o tom, jak bloudím v místním háji u rybníka. Nebylo ani stopy po větru a já pobíhal sem a tam nepoznávajíc jediný strom. Těsně před probuzením jsem zaslechl zvuk, po jehož poslechu nadále nelituji tichého rybníku. Z dálky se ozýval jakýsi dětský pláč. Probudil jsem se.

Bolest. To byla první věc, kterou jsem ucítil pro probuzení. Bolest, nikoliv fyzická, nýbrž psychická. Cítil jsem takovou lítost ke všem žijícím věcem a vinu nad jejich popíráním. Musel jsem jít ale znovu rybařit, jelikož takový zázrak, jako včera, se mi povedl pouze zřídka. Většinou jsem chytil pár plotic, přinejlepším kapra.

Nahodil jsem tedy prut a pohlédl na prázdnou scenérii mizící v mlze. Uprostřed bahnité vody se vznášel můj improvizovaný splávek, jenž nenaznačoval jakýkoliv prudký pohyb. V té agónii jsem nemohl zůstat v klidu sedět. Pořád jsem se převracel na staré rybářské židli. Každý kus mého těla, každý orgán v břiše se smršťovaly.

Ztuhl jsem. Nedokážu to vysvětlit, ale sotva pár desítek, maximálně stovek metrů přede mnou jsem to opět viděl. Kulaté světlo probodávajíc mě svou září. Tentokrát mi však byl odhalen, nebo minimálně naznačen jeho záměr. Přibližoval se. Trpělivě, pomalu, jako lovec čekající na svou oběť, aby mohl ve chvíli nepozornosti zaútočit.

A jak se tak bludné světlo plížilo, můj pocit viny vzrůstal. I vítr pomalu ustával. Za hodinu už bylo pouze dvacet metrů ode mě. Jeho velikost se těžko odhadovala, ale nemohlo to být o moc větší než tenisový míč. Vznášelo se nad zemí a v plynulém pohybu se stále přibližovalo.

Nezbývá mi moc času. Světlo je patnáct metrů ode mě. Z ničeho nic se splávek začal pohupovat a nakonec zajíždí pod vodu. Ani bych si toho nevšiml, nebýt toho neuvěřitelného náporu na silon. Něco se chytilo na háček a musí to být sakra velké, jelikož mi to trhá s celým prutem. Ten skličující pocit pořád narůstá, já jej však ignoruji. Trhám s prutem. Silon se namotává.

U hladiny se mrská něco velkého. Z jedné strany to přitahuji, z druhé se blíží světlo. Konečně se mi to povedlo přitáhnout až ke hladině, beru síť a podebírám toho macka. Nevěřím vlastním očím. Přede mnou se nachází sumec, tentokrát ale ještě větší a ohavnější než předtím. A světlo? To se nachází pár metrů ode mě.
Rychle vytahuji síť i se sumcem z vody. Díky rychlého pohybu zakopnu, padám na zem a sumec vyklouzne ze zajetí. Už to slyším! To světlo vydává jakýsi podivný zvuk. Je na dotek ruky. Sumec sebou mrská, dostává se k hladině. Stále na zemi popadám nejbližší kámen. Rukou chytám to slizké monstrum za zadní ploutev a napřáhnu ruku s kamenem.

Nevím, jestli to je vina, empatie nebo prostá lidskost, ale já prostě nemůžu. Vždyť to je čiperná věc, leč nehezká, plná života a energie. Zvedá se vítr. To se mi bůh opět vysmívá. A v tu chvíli mi to dochází. To on poslal to světlo. Byla to zpráva, dohled, ujištění se, že konečně dospěji. Znovu se napřáhnu a plnou rychlostí udeřím sumce přímo do hlavy, pak znovu a znovu. Už se nehýbe, ale já stále pokračuji, jeho krev mi třísní obličej a stéká po kamenech do rybníku.

Konečně odhazuji kámen od krve, podívám se na oblohu a zařvu z plných plic. Otočím se a po světlu ani památky. Pouze na zemi zbývá odporná rybinou zapáchající a bahnem pokrytá směs masa. Konečně pociťuji úlevu.

Noc začala dobře. Snil jsem o své rodné vesnici, o mé krásné ženě s kaštanovými vlasy a výrazným obočím. Ona byla krásnou vílou a já jejím obdivovatelem. Všichni štamgasti z vesnice ji obdivovali a záviděli mi. Jak jen se mi ve světě holek s šíleně barevnými vlasy a hereček připomínajících spíše nějaké pokřivené exotické zvíře než jakoukoliv formu krásy, povedlo najít něco tak překrásného?

Všechny ty filmy a seriály plné různobarevných degenerovaných šered a prohnilé korumpované soutěže krásy, z toho se mi dělalo špatně. Copak se svět už úplně zbláznil? Opravdu tohle někomu přijde normální?

Snil jsem, jak mi poprvé oznámila, že budeme mít miminko a já se nemohl dočkat radosti a nádhery z dětství. Pozoroval jsem ji, svoji milou, když tu najednou jsem dostal sužující pocit. Usmála se a zeptala se, co se děje. Z ničeho nic se ozvalo jakési hluboké hučení. Přišel jsem blíž. Udělalo se mi špatně při pomyšlení, že vycházelo z jejího břicha. Najednou její břicho začalo svítit, jakoby se pod ním nacházela jakási lampa. Brzy jsem byl světlem zahlcen. V panice jsem začal křičet. Probudil jsem se.

Den začal, vítr stále mírně narážel do dřevěných stěn, které pod jeho náporem stále mírně praskaly. Posadil jsem se na zašlou postel a promnul si oči. Vzpomněl jsem si na události předchozího dne.

Vstal jsem a vyběhl z toho dřevěného stavení. Rozhlédl jsem se okolo sebe, avšak kromě břehu, rybníku a mlhavých hradeb jsem nespatřil vůbec nic. Po světle ani památky. Když jsem se konečně uklidnil a napil se čerstvě uvařeného čaje, vydal jsem se směrem ke břehu.

Odložil jsem si vedle své rybářské židle prut a síť. To, co jsem udělal, považuji za osudovou chybu. Než jsem si stačil sednout a uvelebit se u obzvláště klidné hladiny rybníka, pohlédl jsem do vody. Nejprve jsem spatřil pouze svůj odraz, najednou jsem ale ucítil na tváři něco teplého. Mému odrazu začala z čela vytékat krev. Chtěl jsem křičet, utíkat, odtrhnout oči od té hrůzy, ale nemohl jsem. V tu chvíli se můj obličej začal měnit do šílených tvarů. Mé rty se spojily a líce se začaly nepřirozeně protahovat. Mé obočí začalo zarůstat a nos se zploštil. Z nosu mi začaly bolestně vyrůstat jakési dva šlahouny.
Pokusil bych se popsat, co jsem viděl, ale obávám se, že pro popsání toho, v co se měnil můj obličej neexistují slova. Když mé pomyslné zamrznutí konečně povolilo, spadl jsem na zem a nohama se odsunul dále od břehu. Chvíli jsem pouze ztěžka dýchal. Bahno a špinavá voda mě pálily v ranách způsobených pádem, na tom však nezáleželo.

Důležité bylo, že se hladina začala vlnit a mé uši zachytily hluboké dunění. Mé tělo bylo slabé, a tak jsem pouze ležel a čekal, co se bude dít. Zanedlouho zhruba dvacet metrů ode mě z hladiny vyletěla ta světelná koule, tentokrát však větší a roztěkanější. Vydávala jakýsi neznámý zvuk přirovnatelný možná k houkání. Vznášela se nad hladinou, zatímco já ležel před ní, jako ohavný malý brouk. Světlo vyletělo kousek nad hladinu, pak se již pouze vznášelo na místě. Opět se do mě zaryl pocit viny, tentokrát ještě intenzivnější, než kdy předtím.

Vím, že mé následující rozhodnutí bude znít pro spoustu lidí šíleně, avšak má mysl se v zoufalosti vyhýbala jakékoliv racionalitě. Postavil jsem se a začal pomalu kráčet k tomu světlu. Chtěl jsem své trápení ukončit. Brzy jsem cítil vodu, jak proniká do mých gumových bot a zanedlouho mě pálila v ranách na stehnech. Zvuk jsem slyšel stále zřetelněji, jak jsem se ke kouli přibližoval. Až když jsem byl pouze pár metrů od ní, má hlava zajela pod vodu.

Došel jsem ještě kousek a se zadrženým dechem pohlédl nad sebe. Skrze kalnou vodu na mě prosvítalo světlo. Zavřel jsem oči a přemýšlel nad štamgasty a jejich báchorky. Přemítal jsem nad bájným světlem, které poutníky svede do neznámého světa, o ztracené duši zabitého.

Ticho. To bylo to další, co jsem vnímal. Také jsem cítil, že ze mě opadl tlak vody. Necítil jsem již ani její chlad, dokonce jsem se mohl nadechnout. Otevřel jsem oči. Byla noc, stál jsem u kamenitého břehu, ale něco bylo jinak. Neviděl jsem žádnou mlhu, nýbrž oblohu plnou hvězd a cestu končící v háji přede mnou. Kdesi v dáli svítila světla mé rodné vesnice.

Podíval jsem se vedle sebe a nespatřil žádné světlo, ani dřevěné stavení. Můj pohled spadl na jinou věc, ležící kousek ode mě. Na zemi ležel ten zakrvavený kámen, okolo něho zatékala mezi kameny čerstvá krev vedoucí ke mně.

Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že v rukou něco držím. Bylo to těžké, těžší než ten největší sumec, kterého jsem kdy vytáhl z vody. Podíval jsem se tedy na věc v mé náruči. Přeji si, abych to nikdy neudělal. Tohle nebyla noční můra, ani vymyšlený bezpečný svět za hradbami mlhy. Rázem jsem si na vše vzpomněl.

Moje žena byla těhotná, avšak měla komplikace. Doktoři nám řekli, že šance je malá, přesto se naše nejhorší myšlenky naplnily. Naše dcera se narodila se zdeformovanou polovinou obličeje. Má žena celé noci brečela, sousedi nás už nikdy nepozvali na žádnou z těch jejich přiblblých grilovaček, štamgasti si odsedávali a kolemjdoucí od nás vždy odvraceli oči.

Jak mohlo vzniknout něco tak zrůdného a nelidského? říkal jsem si. A tak jsem se jedné noci vplížil do dětského pokoje, vzat tu odpornou věc a vydal se směrem k rybníku. Emoce se ve mě vířily a já to opravdu hodlal udělat. Než jsem však stačil ponořit ji navždy pod hladinu, zakopl jsem a ona se vzbudila. Křičela. Naříkala. Přilákala by pozornost, nahmatal jsem tedy nejbližší kámen.

A tak v mé náruči ležela, naprosto nehybná. V tu chvíli mi pronikla do hlavy myšlenka. Nikdy to nebylo o kráse, ale o strachu a nejistotě. Chtěl jsem mít tu nejkrásnější ženu, nadával jsem na herečky, bezdomovce a feťáky. To je jsem označoval za šeredy - holky s piercingy, modelky s tetováním a mladé s postižením na reklamních letácích. Všechno to pro mě byla monstra.

Opět jsem uslyšel ten zvuk, tentokrát mi byl známý. Houkání policejní sirény se linulo celou krajinou. Blikající modrá a červená světla se mi odrážela od mojí krví potřísněné tváře.

Jen při probuzení se ze světa nočních můr mi došlo, že to největší monstrum, se skrývá ve mně.