Zakletá panna z Hradní studny

V čase, kdy jaro ještě váhá a břehy Svitavy jsou zahaleny v oparu, mívá noc jinou chuť. U Obřan, kde stával hrad dávno pohlcený lesem a staletími zapomnění, je místo, kde se říká, že měsíc někdy svítí podivně stříbřitě - a voda šeptá jména, která nemá nikdo znát.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Eva se vydala na výlet. Po rozpadu svého vztahu a těžkém období ji příroda kolem Obřan a Bílovic pipadala jako jediné místo, kde mohla zase dýchat. Ale nebylo to jen o přírodě - v hlavě jí zněla slova staré knihy, kterou náhodou našla v antikvariátu:

"Na místě tichém, kde studna mlčí, srdce zakleté čeká."

A právě proto stála teď na okraji lesa, tam, kde se podle mapy z knihy měl skrývat zbytek srudny Obřanského hradu.§

"Tady jsi...," zašeptala.

Dotkla se mechem porostlého kamene a náhle se ji zatočila hlava. Padla na kolena. Vzduch zhoustl. A z hlubin lesa se ozval jemný hlas.

"Pomůžeš mi?"

Eva se rozhlédla. Nikdo. Jen stromy, vítr, šum řeky.

"Halo? Kdo to mluví?"

"Vidíš studnu, ale nevidíš mne. Cítíš tíhu, ale nevíš odkud. Jsem... ta, která čeká."

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Rok 1349, hrad Obřany.

Johana, dcera pána hradu, měla být provdána za uherského šlechtice, aby spojení rodin zachránilo pevnost před bankrotem. Ale její srdce patřilo jinému - mladému panoši Matějovi, který byl jen synem prostého mlynáře.

"Utéct? Vážně chceš utéct?" šeptal Matěj, když se sešli jako vždy u studny hradu v noci.

"Nemohu žít jako cizí žena. Raději navždy zůstanu tady, než být provdána za klid otcových dluhů."

Ale v tu noc někdo jejich plán zaslechl. Zrada přišla náhle a rychle. A pán hradu - rozzuřený, zrazený, zoufalý - nechal svou dceru podle legend zaklít do vody, aby se její duše nikdy nevzdálila hradním zdem. A Matěje... nikdo už nikdy neviděl.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Eva se dotkla okraje studny. Studený kámen ji zabolel v prstech. Znovu ten hlas:

"Nemohla jsem odejít. Ale tys přišla - s otevřeným srdcem, ne s klíčem. To stačí."

Nad studnou se zvedla mlha. A v ní - obrys dívky. Krásné, bledé, v šatech, které nepamatovaly čas.

"Proč právě já?" vydechla Eva.

"Protože v tobě dýchá láska, která nic nežádá. A odvaha položit otázku, i když odpověď bolí."

"Co chceš, abych udělala?"

"Dotkni se vody. A nezavírej oči."

Eva poslechla. Voda byla ledová. Ale v momentě, kdy se jí dotkla, zahlédla obrazy - Johanu plačící u Matějova těla. Pak její otec, zlomený a plný lítosti, hází prsten do studny, jeho slova zní skrze čas:

"Ať jen ta, která miluje stejně, přinese ti klid, má dcero."

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Eva vytáhla ruku. V dlani držela starý stříbrný prsten.

Johana se usmála. A pomalu zmizela do mlhy.

Zůstalo ticho.

Ale hradní vrch najednou působil jinak. Neopřený o bolest. Jako by konečně někdo zavřel dveře, které zůstaly po staletí pootevřené.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Když Eva později vyprávěla svůj příběh, jen málokdo ji uvěřil. Akle ona se často vracela na Obřanský hrad. Položila prsten na kámen u studny. A vždycky, když se mlha snesla, měla pocit, že slyší v dálce tichý smích. Smích dívky, která konečně mohla odejít.