Křik ve tmě

“Takže malý podpis tady dole a vše je hotovo.” Ďáblův prst ukazuje na tečky na spodní části pergamenu. Manius znovu lámaně přečetl podmínky smlouvy. Bude schopen držet v rukou svého potomka. Nic jiného od života nechtěl. Dal by za ten pocit všechno na světě. Výměnou za část jeho mysli. Jak řekl. Dal by za svého potomka cokoliv, jestli se má vzdát kousku sama sebe výměnou za své dítě? To je cena, kterou s radostí přijme. Vzal brk a roztřeseným písmem napsal svoje jméno na čáru na konci dokumentu. “Tím je vše vyřešeno. Nemusíš se bát, tvá žena brzy otěhotní s tvým dítětem Manie.” Při vyslovení jeho jména se ďábel usmál, dávající na odiv své špičaté zuby. Pak s mrknutím oka jak se objevil tak také zmizel a nechal druhého muže stát v místnosti samotného.

Jeho kroky následně vedly zpět do jejich chalupy uprostřed lesa. Než stihl plně otevřít dveře do světnice okolo krku se mu obtočila jeho žena a se slzami v očích ho líbala na tvář. “Stal se zázrak miláčku. Nechtěla jsem ti to říkat, dokud nebudu mít jistotu, ale už mám měsíc zpoždění se svým cyklem.” Pustila ho ze svého objetí a položila mu jeho ruku na své břicho. “Čekáme dítě, manželi.” Manie se zarazil, jak mohl ďábel pracovat tak rychle? Jeho krev na pergamenu sotva stihla zaschnout a jeho žena už byla těhotná? “Nemáš z toho snad radost?” Její hlas byl nyní pln starostí, nejspíše si všimla jeho podivného výrazu ve tváři. Uvědomil si svou chybu a okamžitě na obličej nasadil radostný úsměv. “Ach Isobel, jsem nadšený, omlouvám se, jen jsem tomu nemohl uvěřit.” Zvedne svou ženu do náruče a radostně ji roztoči ve vzduchu. Její nohy dopadnou zpět na podlahu a vrhnou se do společného objetí.

Následující měsíce byly pro manželé nejšťastnější v jejich životě. Postupně začali připravovat vybavení pro nově se chystajícího člena rodiny. Manie chodil do lesa za prací vždy s úsměvem na tváři a se stejným výrazem se vracel zpátky domů. Během tohoto období mu nic nemohlo způsobit byť jen náznak smutku v jeho mysli. Konečně bude mít dítě. S Isobel se již mnoho let snažili počít dítě, ale marně. A teď se konečně dočkali. Konečně bude moct předat své znalosti, doufejme jeho synovi. Samozřejmě by byl stejně nadšený i z dcery, ale v syna doufal více. Pokaždé když zvedl sekeru aby zpracoval dřevo se v jeho mysli plodila představa. Představa o ne tak vzdálené budoucnosti. Malý kluk, který má jeho rysy bere menší verzi jeho sekery a následuje pokyny svého otce. Hned za tím se mu vynoří další myšlenka na společné večeře u stolu při svíčkách, jejichž světlo prochází noční tmou. Nemohl se svého dítěte dočkat. Už aby se to malé narodilo. V noci mu ale přeci jen něco nedopřálo spánku. Přísahal by, že v temnotě noci, krom občasného houkání sov a zavytí vlka slyšel i něco dalšího. Jemný, docela vzdálený, ale přesto pevný smích. Ďábel svou část dohody plnil, a Manie se začal obávat co si od něj vezme.

Na odpověď nemusel čekat dlouho. Jako každý večer se vracel do jejich domova. Už při cestě domů tušil, že dnes bude něco jinak. Vítr jako by se ho snažil otočit a přimět ho k opačnému směru chůze. Dříve živý a hlasitý les byl tichý. Žádný zpěv ptáků, žádný zvuk korun stromů, ohýbající se pod nápory větru. Jako by celý les zmlkl a předpovídal tak následující události. Přišlo mu to podivné, ale domu se vrátit musel. Neopustí přeci svou těhotnou ženu a přicházející dítě jen kvůli divnému počasí. Už když zahlédl střechu své chalupy uslyšel to. Nepřirozený křik jeho ženy. Sekera a pila, kterou potřeboval na práci v lese zůstala za ním na cestě. Nezajímalo ho to. Jediné co ho zajímalo bylo dostat se k jeho ženě. K lásce jeho života. K ženě, která nyní potřebovala jeho po svém boku.

Už s druhým krokem se křik odmlčel. Opět bylo hlasitější ticho lesa okolo jeho domu. To Mania donutilo zrychlit své kroky, aby se ke své ženě dostal rychleji. Nechtěl si představovat co se mohlo stát, že křik utichl. Rozřazení dveří a rychlé vyběhnutí schodů do jejich ložnice bylo pro Mania jako v mlze. Jednal automaticky. Ztuhl až v moment kdy uviděl svou ženu na posteli, orosenou od potu. Tvář zakřivenou bolestí. Dítě se rozhodlo, že přišel čas. Manie nečekal ani chvíli a šel své ženě pomoci. “Jsem tu zlato, neboj se. Všechno bude v pořádku.” Chytil svou ženu za ruku. Síla, kterou mu ruku zmáčkla s dalším výkřikem byla neskutečná. Poté co mu ruku pustila se Manie přesunul k jejím nohám a pomohl jí s porodem jejich dítěte. Po čase, která se pro Mania jevila jako několik vteřin konečně držel v náručí jejich dítě. Dceru. Malou holčičku, která dávala najevo svůj příchod ukázkou síly jejích plic. Místo křiku jeho manželky se domem rozhostil křik jeho malé dcerky. Manie měl úsměv od ucha k uchu. Hleděl na svou dokonalou dcerku. Myšlenky na syna se rázem vypařily. Stačil jediný pohled do těch nádherných modrých očích tak podobným jeho ženě, že na vše okolo zapomněl. Úsměv mu zmizel v okamžik kdy odtrhl zrak od dcery aby se podíval na ženu, která tento zázrak umožnila. Nebyla tam. Postel byla prázdná. Důkazem její existence byla jen skvrna krve na posteli a propocené ložní prádlo. Ona tam nebyla. Než se přemluvil k nějakému konání všiml si, že už nechová svou dceru v náručí, jeho náruč byla prázdná. Ale okolo něj proběhla malá holčička se smíchem. Mohlo jí být tak pět let. Dokonalý odraz své matky. Zaběhla za roh. Než stihl doběhnout to malé tělíčko uviděl u stolu sedět dvacetiletou kopii své ženy. Rozdíl byl v úsměvu. Ten byl jeho. Přišel k ní, jen aby dívka u stolu zmizela a najednou ležela v posteli stařena. Kašlala a snažila se rukou si zakrýt ústa. S posledním pohledem na svého otce se usmála a najednou z ní odešel i poslední výdech.

Manie zavřel oči. Otevřel je až v moment kdy uslyšel křik jeho ženy z horní části jejich domu. Rozhlédl se jen aby si uvědomil, že stojí u vchodových dveří. Vyběhl nahoru a viděl jeho ženu na posteli jak právě začala rodit jejich dceru. Od prvního nádechu jejich dcery až k tomu poslednímu to nyní trvalo jen poloviční dobu. Manie nedokázal ničemu z toho zabránit. Jen ztuhle sledoval dění před sebou, dokud se opět neobjevil u vchodových dveří. Opětovný křik jeho ženy ho vyhnal po schodech opět nahoru, snažil se udělat všechno jinak. Snažil se odvrátit scénář, který už viděl, ale marně. Každý opětovaný koloběh jen působil k urychlení celého scénáře.

Nepočítal, kolikrát už viděl se svou dceru poprvé i naposledy vydechnout. Už se ani nedokázal podívat na svou živou ženu. Nedokázal už ani slyšet její prosebný křik o pomoc. Občas ho i volala jménem. Už na to nereagoval. Nevěděl kolikrát to ještě bude moci vidět. Vždycky křik nakonec ustal, jen aby se za několik málo okamžiků opět objevil. Pokusil se i vyběhnout ven ze dveří, jen aby vběhl zpět do světnice. Teď už jen leží na zemi před vchodovými dveřmi a svým křikem se snaží vše přehlušit. Ruce má pevně přitisknuté ke svým uším. Oči tak prolité slzami, že nevidí schody do jejich ložnice. Takže je má pevně zavřené. Nechává slzy stékat na dřevěnou rozpraskanou podlahu a křičí. Křičí tak silně, že ho bolí hlasivky, křičí tak silně, že cítí jak se mu krk trhá a svaly vzdávají svůj boj. Nepřestává křičet. Bolí ho to, ale nemůže si pomoci. Nedokáže je už slyšet. Nemůže je slyšet. Jeho křik je uvězněn někde mimo čas, mezi nebem a peklem. Uvězněn k tomu, aby až do konce existence všeho křičel, protože to jediné mu dává smysl. Jeho křik v průběhu let slábne, ale přesto zůstává stálý. Stává se, že lidé, co jsou citlivější na poryvy mimo fyzickou sféru uslyší ozvěnu jeho utrpení. V moment kdy poprvé uslyší jeho volání o pomoc se přidají k jeho zoufalství. Na počátku slyší jeho křik jako jemné šeptání, možná jako ozvěnu větru v listí, ale časem křik sílí a postupně přehluší všechny jejich myšlenky. Nakonec to skončí vždy stejně. Přesně jako on se snaží svým hlasem přehlušit tento křik ve tmě.