Experimenty

Pracuji jako vedoucí v jednom podniku kam studenti z mé vysoké školy dochází na praxe. Obvykle se jedná jen o nějaké zametání, pletí před areálem, vytírání, no prostě věci, které nikdo nechce ze zaměstnanců v podniku dělat. Je však pár výjimek. Občas mi nějaký student nebo studentka opravdu sednou a těm pak nabídnu i lepší práci. Většinou se s takovými studenty dost sblížím a jsou z nás časem i fajn kamarádi. Rád bych zavzpomínal na Marušku. Byla to fajn holka, modrý oči, dlouhé vlasy a celkově měla opravdu příjemnou povahu. Hned první den jsem si jí vytipoval a vzal jí pod svou ochrannou ruku. Nemusela ani vytírat, ani plet. V podstatě její úkol byl mi dělat společnost při mé práci. Rád jsem o práci mluvil a ona se zájmem poslouchala, byl to príma týden.
Čas plynul dál, studenti přicházeli a odcházeli, já se s nimi kamarádil a některé jsem i opravdu neměl rád. Osud zasáhl při jednom z obědů. Jelikož náš podnik sídlí nedaleko univerzity, kam jsme jako zaměstnanci chodili do studentské menzy, kde to bylo levnější a porce byly dostačující. Když jsem na kase platil svůj vepřový plátek s mrkví a bramborem, uviděl jsem jak se na mě z vedlejší řady směje Mája. Pozdravil jsem jí, sedli jsme si spolu a celou hodinu jsme si povídali. Celý den jsem pak na ní musel myslet. Kdykoli jsem zavřel oči, tak jsem viděl ty její krásné, věčně rozcuchané vlasy a její svůdný úsměv. No rozhodl jsem se, že jí druhý den napíšu. Posbíral jsem veškerou odvahu a napsal jí velice nemotornou zprávu: „Ahoj, víš myslím na tebe od toho oběda a vlastně už od té praxe co jsi u nás byla. Víš, šla bys se mnou někdy ven?“ Klikl jsem na odeslat, srdce se mi rozbušilo a čekal jsem na odpověď.
Nějaký čas jsme se scházeli. Vyzvedl jsem jí vždy po škole, šli jsme na chvíli ke mně do kanclu, kde jsme se mazlili a milovali, a pak jsme vyrazili na procházku městem. Bylo to krásné období. Bohužel jsem v té době neměl na vlastní byt a ona bydlela doma a musela do školy dojíždět, tak se náš čas strávený spolu krátil, jak se Marušce krátil i vyměřený čas na studium. Po jejích promocích za mnou ještě naposledy zašla, políbila mě, usmála se a se slzou odešla. Já ještě nějaký čas pracoval ve stejné firmě, čas plynul a zahojil i tuto ránu.
Uplynul zhruba rok, změnil jsem práci, našel a znovu ztratil přítelkyni. No stalo se toho dost, dokonce jsem se i odstěhoval do většího bytu, který byl teď pro mě samotného až příliš velký. Když už se můj psychický stav z rozchodu zlepšil,
tak osud zasáhl znovu. Byl jsem pozván od kamarádů. Kteří mi po vysoké zůstali, abych s nimi vyrazil na jednu univerzitní akci. „Štěpáne,“ řekli „musíš konečně začít chodit mezi lidi, však jsi se rozešel už víc jak před dvěma měsíci! Pojď s námi na zahajování semestru. Trochu popijem a třeba si tam najdeš i nějakou slečnu, která si tě i třeba nakonec na noc ukradne pro sebe.“ Moc se mi nechtělo, avšak jsem souhlasil. Akce začala, panáky padali, hudba hrála, jak to na takových akcích bývá, až příliš nahlas, takže jsme si vlastně nemohli ani povídat. Nikdy jsem na balení holek v baru nebyl a vlastně jsem to ani moc neuměl. I dnes jakákoli snaha o seznámení ztroskotala již na možnosti klidného rozhovoru. Smířil jsem se se svým osudem alkoholika dnešního večera a své nově uvědomělé poslání jsem bral opravdu poctivě. Kopal jsem do sebe jednoho panáka za druhým, míchal pivo s medovinou, kolu s rumem a kdo víc co ještě. Kolem půlnoci jsem dosáhl svého stropu, nebo spíše dna, jelikož jsem musel rychle vyběhnout ven a vyprázdnit celý obsah svého žaludku. Co čert nechtěl všude byl jen beton a já byl uvědomělí alkoholik a nechtěl jsem, aby to po mě někdo musel z betonu uklízet. Nalezl jsem tedy jediné možné východisko a vše jsem si odplivl do nejbližší fontány. Po mém hrůzném a ostudy hodném skutku jsem se sesunul vedle fontány a snažil se vypadat, jen jako někdo kdo si potřebuje odpočinout po náročném sportovním výkonu. Po chvíli jsem usoudil, že by bylo lepší se zvednout a pokud možno nenápadně po anglicku zmizet. Zvedl jsem se, otřel si rukávem ústa, která měla na sobě stále stopy oné ostudy. Klopýtavě jsem vyrazil k nejbližší stěně, kde jsem se hodlal potichoučku ve tmě plížit, tak aby mě vidělo co možná nejmíň lidí. Plán to byl bravurní, však v mé opilosti mi nedošlo, že stěna je hned naproti tramvajové zastávky, a tudíž na mě všichni ty čekající lidé vidí. Tiché noční město spolu s podivně šklebícími lidmi sledovalo, jak se opilá osoba, břichem přimáčknutá ke stěně a jemně našlapující snaží zmizet z jejich zorného pole.
„Štěpáne? Co to děláš?“ Z davu za mými zády se ozval hlas, který jsem hned poznal. Rozbušelo se mi srdce a mé nutkání zmizet bylo hned větší. Zavřel jsem oči a doufal, že až je otevřu nebude tam stát ta, které ten hlas patří. „Jé, áhoj Maruškó. Já nó víš, já se tady snažím zmizet.“ Řekl jsem co nejvíce vážně, ale i mě to v tu chvíli přišlo k smíchu. Oba jsme se začali smát. Řekla, že mě vezme k sobě, abych se z toho vyspal. Šli jsme pěšky a povídali si. Koupila si byt a kočku a našla novou práci na jednom vládním projektu, jen že prý o tom nesmí mluvit. Já jí ve zkratce vypověděl o rozchodu a o mé práci, však onoho podzimního rána se mi vůbec nechtělo mluvit, chtěl jsem pouze poslouchat a pozorovat, jak si hraje se svými vlasy. Přišli jsme k ní domů, ona mi rozestlala gauč, ale spát jsme nešli. Noc byla příliš kouzelná, povídali jsme si dokud nezačalo svítat. „Jemine to je hodin,“ řekla. „Musím do práce, vyspi se a když tu budeš ještě až se vrátím, tak zajdem někam na jídlo.“ Spal jsem dlouho, a když jsem se probudil na posteli seděla Maruška. „Tak pojď, dej si sprchu a zajdem dolů na Čínu.“ Řekla a usmála se.
Po jídle jsme ještě dlouho povídali a slíbili si, že se zas brzy uvidíme. Začali jsme si zas psát a později i scházet. Občas jsem jí doprovodil do práce, však nikdy jsem nemohl dál než ke vrátnici. Vstup byl umožněn jen s prověrkou a patřičnou průkazkou. Občas, když jsme byly sami, tak se o práci rozmluvila. Říkala, že pracují na samých zvláštních věcech, které se občas nepovede včas zastavit, a to pak musí být dlouho v kanceláři a „papírovat“. Obvykle neřekla nic víc, ani když jsem zkoušel svůj svůdný pohled a laškovné oči. A když jsem opravdu naléhal, tak mi jen přislíbila, že mě tam jednou třeba vezme. Vybudovali jsme si hezký vztah, dost často jsem u ní přespával, však stále odmítala, když jsem nadhodil nit na sestěhování. Většinou říkala jen, že si ráda udržuje své soukromí, ale že je jí se mnou dobře, tak třeba časem.
Její odpověď jsem přijal a moc se na to už neptal, byl jsem vlastně spokojený s tím jak to bylo a nic jsem nechtěl pokazit.
Pamatuji si ráno v srpnu, byla tropická noc, já spal nahý jen lehce přikrytý slabou dekou. Maruška mě políbila na tvář a řekla mi: „Prosím vyzvedni mě dnes u vrátnice. Ukážu ti kde pracuju.“ Slyšel jsem jak se zaklaply dveře, protřel jsem si oči, nemohl jsem uvěřit, že přijdu na kloub jedné z jejích záhad. Po celý den jsem byl netrpělivý, stále jsem sledoval hodiny a doufal, že už bude půl páté. Celý den trval věčnost. Měl jsem volno v práci a snažil se zabavit cvičením, hraním videoher, jídlem, však u ničeho jsem déle než půl hodiny nevydržel. Konečně hodiny odbyly čtvrtou. Zabalil jsem si pár nejnutnějších věcí, víno a křupky a s nápadem, že po prohlídce vyrazíme na náplavku na rande, jsem vyrazil z bytu.
Mája na mě čekala u vrátnice, však dnes tam nebyl žádný vrátný. „To je v pořádku,“ řekla, když viděla můj tázavý pohled. Vešli jsme do budovy. Byla tam na bílo nabarvená, dlouhá chodba, na stropě byly zářivky, které vydávali tlumené zrnění. Nikde žádná okna, jen podél jedné stěny bylo asi deset dveří. Chodbou jsme šli dál a dál, až jsme dorazili ke mřížím. Zvláštní bylo, že jediné okno v budově bylo právě zde. „Za ty mříže prosím nikdy nechoď ano!“ řekla přísně.
Kývnul jsem a pokračovali jsme dál. Její kancelář byla kousek od křižovatky se mříží. Byla osvětlena bílím světlem, na stole se válelo spoustu papírů, byl na něm i mikroskop a dva monitory. V rohu místnosti stála o samotě vybělená, vytáhlá chudinka Dracena, kterou jsem jí dal, když chodila na praxe. „Měla bych na tebe takovou prosbu,“ řekla a dívala se při tom na zem. „Mohl by jsi mi dneska v noci tady pomoct. Máme totiž noční výzkum a já bych potřebovala pohlídat kancl.“ „Rád ti pomůžu,“ odpověděl jsem, však uvnitř sebe jsem se loučil smutně s lahví vína, křupkami a vidinou na romantický večer zakončený sexem. Usmála se a podala mi do ruky papír. „Tady jsou nějaká pravidla co jsem pro tebe sepsala, až tu budeš sám, ale neboj dlouho to trvat nebude a na jednom z pokojů co tu jsou bude dnes volno,“ zasmála se a rozepla si jeden knoflíček u halenky. Mé vnitřní zvíře zavylo radostí.
Pravidla byla vcelku normální, jakože nemam sahat na počítač, mám sledovat bezpečnostní kamery a nelézt do místností kde nemám co dělat. Však pak tu bylo posledních pět pravidel a ty mě trochu zarazily.
1. Všechny dveře musí být vždy zavřené
2. Nech si puštěný ventilátor před kanceláří
3. Nepronásleduj zvuky
4. Pokud uvidíš postavu bez tváře na bezpečnostní kameře, tak všude rozsviť
5. Pokud najdeš v kanceláři kus oděvu, který tobě nepatří, tak ho co nejrychleji vyhoď za ventilátor a modli se. Jde po tobě Jeff
Podíval jsem se na ní „To je nějaký vtip ten konec ?“ „Ne není, co ti není jasné?“ „Tak třeba jaký ventilátor a..a.. kdo je Jeff a co ta postava bez tváře?“ „Víš no jak jsem ti říkala občas se experiment nepovede, ale drž se pravidel a vše bude dobré.“ Políbila mě, ukázala mi jakým spínačem se nechají zapnout všechna světla, kde zapnu ventilátor, který zvláštně foukal od prahu dveří ke stropu a tvořil, tak vzduchovou bariéru a ještě mi zapnula kamery. „Tak vše jsem ti ukázala, pravidla máš, tak já musím jít, přijdu nějak kolem svítání a odvedu si tě na pokoj.“ Objala mě, dala mi pusu a kousla mě do rtu. Zamávala mi ve dveřích a já osiřel v kanclu.
Seděl jsem na židli a nudil se. Můj romantický večer byl ztracen, vůbec se mi nechtělo hlídat kancl, a proč bych tu měl sedět, však tu není ani co ukrást! Chvíli jsem se točil na otočné židli, chvíli jsem si hrál na telefonu a chvíli jsme listoval v brožurkách co leželi na stole. Genové inženýrství, nová éra lidstva, hlásala jedna, Vylepšete se a buďte lepším člověkem, hlásala druhá.
Letmo jsem je pročetl a zjistil, že se v této laboratoři testuje jak vylepšit lidi, aby nestárli a měli, dá se říct „super schopnosti.“ Pomyslel jsem si, že je to zajímavé, ale že bych o to ani moc nestál. Uběhlo pár hodin a já se příšerně nudil, tak jsem se rozhodl, že se projdu po chodbě. Pravidla sice říkala, že nemam lézt tam kam nemam, ale mluvila spíše o místnostech. Vyšel jsem na chodbu, kde stále zrnili zářivky. Chodba byla sterilně bílá a prázdná, mlčky jsem procházel kolem bílých dveří až jsem znovu dorazil ke mřížím. Z okna bylo vidět na tmavé parkoviště na východní straně budovy. Mříže byly lehce pootevřené. Rozhodl jsem se, že jen nahlédnu kousek do další chodby a hned se vrátím. Za mřížemi byla chodba temnější, již nebyla vymalovaná na bílo, ale měla takovou lehce žlutavou umaštěnou barvu. Nebylo tam ani tolik osvětlení a kousek dál od vchodu se po stěnách sem a tam táhly takové zvláštní pruhy hnědavé barvy. Možná to nebyly pruhy jako spíš stříkance. Zvědavost mě nutila jít dál a dál než jsem našel tělo. Byl to nejspíš nějaký doktor nebo laborant, jelikož měl na sobě bílí plášť. Ležel na břiše obličejem k zemi a pod ním byla rozlitá kaluž ve stejné barvě jako stříkance na zdech. Ztuhnul jsem, když mi došlo, že ty stříkance na zdech nebyly udělány barvou. Chtěl jsem zakřičet o pomoc, však v hrdle mi zcela vyschlo, chtěl jsem se rozběhnout zpět do bezpečí kanceláře, ale mé nohy přestali poslouchat. Pak jsem uslyšel, jak někdo volá, znělo to jako malá holčička: „P…Pr…Prosím pomožte, ztratila jsem se. Prosím slyší mě někdo.“ Nohy mi rozmrzly a já zbaběle utekl. Mříže jsem prolítl, ani jsem je nezkontroloval, jestli jsou zavřené. Vběhnu do kanceláře a na kameře vidím, jak postupně zhasínají světla, zhaslo se i v chodbě před kanceláří. Kamery byly vybaveny nočním viděním a já spatřil muže bez tváře. Byl alespoň dva metry dlouhý, na sobě měl obnošený kabát a klobouk. Bylo vidět jak mu na krku pulzují dva otvory. Zapnul jsem zvuk a uslyšel tu malou holčičku. „Prosím, je tu někdo?“ „Co to sakra je!“ zakřičel jsem. Muž to nejspíš zaslechl a zmizel z chodby. Pohyboval se takovou rychlostí, že jsem ho nestíhal na kamerách sledovat. Zastavil se u mříží, strčil do nich a mříže se otevřeli. „Štěpáne ty hlupáku,“ nadával jsem. Vzpomněl jsem si na tlačítko ke světlům. Rychle jsem ho zmáčkl a spatřil tu kreaturu jak stojí přede dveřmi. Jeho oční jamky na mě byly upřené, dva otvory na krku se mu chvěly jak dýchal. Všimnul jsem si, že kabát i klobouk je ušitý z kůže sešity dost hrubým stehem. Projel mnou mráz, když jsem spatřil první lidský obličej na části kabátu. Muž bez tváře tam jen tak stál, nevím jestli mě viděl nebo ne, ale pak prostě odešel. Zaslechl jsem, když odcházel, hlas holčičky „Přeju ti hodně štěstí, nováčku. Noc je ještě dlouhá.“
Sesunul jsem se do křesla, srdce mi bušilo. Zvedl jsem telefon a vytočil Marušku. „Ano Štěpáne, teď se to nehodí, mam moc práce.“ „Májo byl tady ten chlap. Chlap bez obličeje.“ „Zůstaň v kanclu, hned jsem u tebe.“ Zavěsila.
Čekal jsem v koutu kanceláře, schoulený. Sem tam jsem zaslechl smích holčičky, čvachtavé kroky, nebo „Nováčku vylez!“ Rozhodl jsem se nepohnout se z kanceláře ani na krok dokud nepřijde Mája a neodvede mě pryč. Mája přišla do půl hodiny od telefonátu. „Štěpáne jsi v pořádku?“ „Jo, ale co to prosím tě bylo? Ten chlap měl kabát z lidské kůže.“ Při těch slovech jsem se oklepal. „No řeknu ti pravdu, když už jsi to sám viděl. Víš dělají se tady různé experimenty a jak jsem říkala ne vždy to dopadne dobře. Pro mě to znamená sice hodně papírování, ale pro naší ochranku to znamená velice složitý úkol. Musí ty věci dostat za mříže. Spousty lidí při tom vždy umře a následně se ne všechny experimenty povede vymazat. Jedním z těchto experimentů je právě ten muž bez tváře. Chtěl být neviditelný, však pokus selhal a zmizel mu pouze obličej. Získal sice dobrý zrak ve tmě, ale na světle nevidí vůbec nic. Zhruba po měsíci se u něj projevila schizofrenie a úzkosti. V té době zabil prvního lékaře a stáhl mu obličej.
Jediná možnost, jak ho tedy zahnat je všude rozsvítit a pokud i světla selžou je třeba zapálit světlici, tolik náhle vzniklého světla by ho mělo zahnat dostatečně daleko.“ „Páni, tyjo, takže proč jsi mě tu nechala? A ještě ke všemu bez světlice!“ „Doufala jsem, že neodejdeš z kanclu a vše bude vpohodě. Zůstaň tedy tady a já musím ještě něco dopsat. Jo a na tady máš tu světlici.“ „Počkej, počkej a kdo je Jeff?“ Mája se zarazila. „Jeff, o něm ti snad nebudu muset vyprávět. Hlavně měj zapnutý ventilátor.“ Znovu jsem osiřel.
Pročetl jsem si znovu pravidla. Uběhla hodina a znovu jsem zaslechl hlas holčičky a znovu zhasli všechna světla. Hned jsem rozsvítil a kontroloval kamery. Stál kousek od kanceláře. „Už víme jak tě dostaneme.“ Následoval smích a ticho. Vykoukl jsem ze dveří a všiml jsem si, že jedny jsou drobet pootevřené. Nad nimi byl nápis „Technická místnost.“ Neodvažoval jsem se ani vyjít z kanceláře, tak jsem se rozhodl to ignorovat. Znovu zhasla světla, však tentokrát tlačítko nepomáhalo. „Oni vyhodili pojistky!“ zařval jsem. Vzal jsem do ruky světlici a vyčkával v absolutní tmě. Naslouchal jsem každému šumu. Vteřiny ubíhali, dech se mi zrychloval a já se snažil nezpanikařit, však marně. Odtrhl jsem horní díl světlice a rudá záře osvítila místnost. Přede mnou stál muž bez tváře. Natahoval ke mně ruce. Naštěstí ho světlo zahnalo pryč.
Sebral jsem veškerou odvahu a vyběhl na chodbu k těm dveřím od Technické místnosti a zabouchl je. Světlo už pomalu skomíralo a já tušil, že pokud se nestane zázrak, tak moc dlouho nevydržím. Zázrak se stal. Nahodil se záložní zdroj energie, který sice spoře, ale přece rozsvítil chodbu. Vletěl jsem do kanclu. Koukl jsem na kamery a spatřil muže jak běží chodbou za mřížemi. Hodiny na stěně ukazovali půl páté. Zhruba půl hodiny do svítání a mé záchrany. Letmo jsem prohlídl kancelář a spatřil sako, ledabyle položené pod stolem. Pravidlo 5. „Pokud najdeš v kanceláři kus oděvu, který tobě nepatří, tak ho co nejrychleji vyhoď za ventilátor a modli se. Jde po tobě Jeff.“ Rychle jsem sako sebral a vyhodil ho za dveře. Sako se začalo třást a přede mnou se začala formovat kouřová postava. Byla hubená a místo rukou měla pouze pahýly zakončené špičkou, tam kde by měl být obličej se nacházely pouze tři otvory. Dva temné kulaté průstřely zhruba v oblasti očí a pak jeden protáhlí úsměv. Jeff na sobě měl oděný pouze sako a kravatu, ač byl stvořen z kouře, tak každý jeho pohyb byl doprovázen křupnutím, jakoby mu praskali kosti. Co bylo však hlavní nedokázal projít skrze proud vzduchu, který produkoval ventilátor. „Půl hodina mi stačí, nováčku.“ Řekl chladným, zadýchaným hlasem. Přejel mi mráz po zádech a Jeff zmizel.
Netrpělivě jsem přecházel po kanceláři, stále jsme kontroloval kamery, znovu jsem prohlédl celou kancelář, jestli se tu ještě neukrývá nějaký kus oblečení a pořád jsem koutkem oka sledoval hodiny na stěně. „Ještě pět minut a budu z té noční můry venku.“ Hodiny ohlásili pátou ranní, já si oddechl, vypnul jsem ventilátor a vyrazil ke mřížím. Byl jsem nabitý nově získaným sebevědomím z vycházejícího slunce a rozhodl jsem se, že je zavřu a pak vyhledám Máju. Došel jsem na křižovatku chodeb, sahal jsem po kouli od mříží, abych je zavřel. Ozvalo se praskání a smích holčičky. „Jen se smějte, teď vás stihne den,“ zakřičel jsem odhodlaným hlasem do chodby. „Ale nestihne! Nováčku hloupá.“ Ozval se zadýchaný hlas. Znervózněl jsem, vyhlédl jsem z okna a tam byla stále tma. Roztřesenýma rukama jsem sáhl do kapsy a vytáhl telefon. Čas ukazoval teprve 4:00.
Probral jsem se a již mě netížilo smrtelné tělo. Mája se skláněla nad kusy mého znetvořeného těla co se povalovali po chodbě. „Ach, ty můj Štěpáne, tak tě tu vítám mezi přízraky co budou navždy obývat tyto chodby, mrzí mě to, ale měl jsi se držet pravidel.“ Se slzou se Mája otočila k ostatním vědcům: „Zbavte se ostatků, já jdu sepsat zprávu.“