Panenka

Je podzim a začíná mé nejmíň oblíbené období v roce. Je šero, brzy tma, plískanice a zima. Ještě ke všemu, nám to teď příliš neklape s přítelkyní. Zjistil jsem, že mi je nevěrná a ten zdrcující pocit zlomeného srdce je opravdu zničující. Mám pocit, jako bych už nikdy neuměl být šťastný a mám v sobě tolik nenávisti, že pohledem probodávám každého koho vidím v její blízkosti. Snažím se na vše zapomenout, však pokaždé když zavřu oči, vidím, jak na ní sahá někdo cizí, je mi z toho na zvracení. Mám dojem, že v této době se mi zdál poprvé sen o panence. Myslím si, že má zkroušená mysl přitáhla nějaké zlo co číhá v temnotě a čeká právě na nějakou oslabenou mysl, kterou by mohlo trápit.
Sny začali zcela nevině. Z počátku se mi sem tam do snu přimíchala roztomilá panenka, nebylo to nějak rušivé a rychle jsem si zvykl na její přítomnost. Nejdříve do snů nezasahovala vůbec, ale postupem času se víc a víc vkrádala do dění snu, až ho ovládla úplně. Sny se mi začali zdát pouze a jen o panence, v některých jen seděla na židli a zírala na mě, v některých jsem pozoroval, jak se plazí pod postel a v jiných zas, jak si brouká nějakou melodii.
Přítelkyni jsem to neřekl, jelikož by tomu nedávala žádnou váhu a jen by to přisoudila ke stresu, který jsem právě prožíval. Rozhodl jsem se, že to v sobě budu dusit a ono to přejde samo, jsou to přeci jen sny. Však ony sny začali býti spíše nočními běsy, panenka se stala mou mučitelkou. Začala být neskutečně brutální k živým tvorům. V jednom ze snů začala trhat před mýma očima nějaké lidské tělo. V jiném snu vtahovala děti pod postel, kde je požírala a stále si jen a jen broukala tu otravnou melodii. Zlom přišel, když jsem se jednou v noci probudil po hrůzostrašném běsnění panenky a spatřil jsem jí, jak mi sedí u nohou na posteli. Mlčky s tím jejím výrazem bez emocí na mě hledí. Okamžitě jsem rozsvítil a ona tam nebyla. Přítelkyně jen naštvaně něco mumlala, ať jdu spát a nebudím jí, že zítra musí vstávat do práce. Nechal jsem to být a znovu usnul.
Od té noci byl chvíli klid, sny se mi přestali zdát a s přítelkyní nám to znovu začínalo klapat. Nastal čas Vánoc a každoroční shon kolem dárků mi pomohl na panenku postupně zapomenout. Vše se vrátilo do stejné koleje jako před tím a já byl za to moc rád. Však teď už vím, že zlo jen vyčkávalo na vhodnou příležitost. Po Vánocích, když odezněla všechna vánoční nálada, jsme se znovu s přítelkyní odcizili. Ona chtěla jít na rozlučkovou párty s jejími kolegyněmi a já byl proti, a tak jsem se pohádali.
V oné bezesné osiřelé noci se znovu objevila, však ne ve snu, ale v rohu ložnice, tam kam ani pouliční lampa nedosvítila. Jen seděla, koukala jak se převaluji a snažím nalézt svůj klidný spánek. Po raním příchodu přítelkyně jsem jí vypověděl co jsem v noci zahlédl v koutu, ale ona oponovala, že to byl zajisté jen nějaký stín, zívla si a šla se vyspat z kocoviny. Druhou noc přišla zas a další znovu a znovu. Pokaždé jen seděla na tom samém místě. Znovu jsem začínal mít noční můry, které mě vždy ze spánku vytrhly přesně o půlnoci, abych se podíval jak tam panenka sedí. Jednou o půlnoci, když jsem se opět opocený probudil, však neseděla v koutě, slyšel jsem jak něco zašustělo vedle mě. Otočil jsem hlavu a spatřil jak sedí mé spící přítelkyni na hrudníku, pomalu na mě otáčí hlavou a z její bezemoční tváře vyzařovala krutá radost. Zaslechl jsem jak si začala broukat a pak natáhla ruku. Konec ruky vypadal spíš jako pařát, kterým se přibližovala ke krku mé přítelkyně. Zakřičel jsem „NE!“ a vrhl se po ní, ona začala se zuřivostí přítelkyni škrábat po tváři, já jí popadl a začal škrtit, jenže mě něco udeřilo mezi nohy a já zaúpěl a spadl zpět na svou stranu postele. Rozsvítilo se světlo. Viděl jsem přítelkyni, jak s poškrabaným obličejem na mě zírá a popadá dech. „Co to bylo?!“ zeptala se. „Byla to ta panenka,“ odpověděl jsem. „Jaká zas panenka, proč jsi mě škrtil a škrábal?“„Já? To, to ne, já přeci škrtil tu panenku. Tys jí neviděla?“ „Ne to tedy neviděla!“ Zněla naštvaně, vstala a zabalila si kufr s věcmi. „Hale já chápu, že jsem ti ublížila, ale tohle je moc, odjedu k našim, až se uklidníš, tak se třeba vrátím.“ „Né počkej, já jsem v klidu, však jsem tě chtěl jen ochránit před tou věcí.“ Řekl jsem jí. Na to už nic neřekla a odešla. Té noci jsem už nešel spát.
Nevrátila se, ani když jsem jí prosil přede dveřmi jejích rodičů. Stále jsem jí opakoval, že jsem to neudělal. Celý den jsem se coural smutně po městě. Co však bylo nejhorší, už jsem tu panenku viděl všude i během dne, kdykoli jsem se zadíval do nějakého temného koutu, tak tam byla. V noci jsem moc nemohl spát a často mě probouzela tíha na nohou, a když jsem se probral viděl jsem jí jak mi na nich sedí a usmívá se. Pak přišla noc, kdy se rozhodla se mnou promluvit. Uběhli možná dva týdny po odchodu mé přítelkyně, nevím to jistě jelikož mám svět v mlze.
Onu osudnou noc mě probudila ta její písnička, ale nikde jsem jí neviděl. Něco mě koplo zpod matrace. Došlo mi, že je pod postelí. Po chvilce promluvila „Jak se ti líbí moje písnička? Té holky jsem se hezky zbavila, teď už budeme sami, stejně si tě nezasloužila, když pro ní tak hezky trpíš.“ Zasmála se. Rychle jsem rozsvítil, kouknul pod postel, ale nebyla tam.
Od této noci jsem začal spát s rozsvícenými světly. Vypozoroval jsem, že na světlo nemůže, a tak to byl vždy před spaním závod, jestli zvládnu dříve rozsvítit v další místnosti než mě polapí. Poslední místnosti byla vždy oříšek, zhasl jsem, skočil jsem do postele, rozsvítil lampičku a doufal, že uvidím jak se zarazí na prahu ložnice. Pokaždé se to zatím povedlo a ona jen pootočila hlavou, usmála se a zmizela. Nějakou dobu to fungovalo, však pak jí došla asi trpělivost. Při jednom našem závodu, využila příležitosti, než jsem doběhl do ložnice a skryla se ve stínu pod postelí. Já jsem jako vždy skočil do postele a rozsvítil lampičku. Pak jsem zjistil, že je něco špatně, něco mě tlačilo zespodu do matrace. V panice jsem udělal jedinou věc co mi říkalo podvědomí….schoval jsem se pod peřinu. Tlak přestal, ale měl jsem dost zvláštní pocit. Přišlo mi, že stojí u postele, ale to je blbost, bylo přeci rozsvíceno. Pomalu jsem odkryl deku. Stála u lampičky s vypínačem v ruce. Vítězoslavně se smála, v obličeji měla znovu tu krutou radost. Na světle měl její obličej úplně jiný vzhled. Tvář měla zjizvenou plnou mokvavých puchýřů, ostré, žluté, oslizlé zuby a mastné vypelichané vlasy. „Cvak.“ Pokojem se rozlila dusivá tma.