ŘEDITEL ZKOUŠENÍ

Anotace: Povídka z knihy Alma matěra, nakladatelství Ryšavý- Brno 2006. Studium v letech 1956-60 na železiční průmyslovce byla samá legrace.

Ředitel zkoušení
Profesor Vlastimil Hurt přednášel nezáživné předměty organizaci a ekonomiku a politickou ekonomii. Hledejte alespoň trochu vzruchu v hodině, kde poletují pojmy jako inflace, deflace a devalvace. Také se smíchem nepotrháte při řečech o nadhodnotě a vášnivé obhajobě plánovaného hospodářství. Profesor Hurt ovšem proměnil každou vyučovací hodinu v přednášku. Nebral vůbec na zřetel, že v lavicích nesedí vysokoškoláci, ale vyjukaní patnáctiletí výrostci. Hurt si hrál na vysokoškolského učitele a ti vyplašení tvorové tvořili stafáž jeho úsilí. Snad ani nebyl profesorem. Soudruhu profesore se ale muselo říkat každému vyučujícímu, byť by to byl vysloužilý cifršpion odněkud z hlavní pokladny!
,, Žáci, to je sako!“ vyštěkl pedagog a vytahal za klopy žáčka v první lavici.
,,To sako někdo musel ušít a to je práce!“zvolal přednášející a pustil uchopeného zpět do lavice. Poletoval po třídě, dělal hluboké pomlky a trhavými pohyby předestíral celou hloubku problémů. Nezkoušel. Klidně se u něj dala přečíst pod lavicí detektivka. On žil mezi semestry a žáky zkoušel ve zkušebním období.
,, Žáci, příští období zkouším! Nastávají černé dny. Normy jsou těžké, normy jsou krvavé!“ Mučilo ho jen, že nemůže zkoušet v místnosti, jak to dělají ,,kolegové“ na vysoké škole. Popravy se konaly veřejně, před celou třídou. K jeho cti budiž řečeno, že při zkoušení seděl pohodlně za stolem se zavřenýma očima a dalo se věci okecávat. Propadal málokdo, propadl -li vůbec někdo. Byl značně pohodlný. Ondryše Kadulu jmenoval ředitelem zkoušení! Snad proto, že ten seděl v první lavici, přímo pod vyvýšenou katedrou. Tato nevýhodná pozice ovšem nebránila Kájovi Kotounovi, sousedovi Ondryše, aby v jeho hodinách soustavně nespal. Legrace kantor mnoho nenadělal. Choval se důstojně, jak konečně patřilo k jeho postavení.
Stejně nezáživný předmět, účetnictví, ,,přednášel“ profesor Hřivnáč. Ten si na nic nehrál. O přestávkách chodil na kávičku do hospůdky za tratí, zvané DCV. Při jeho hodinách se nevzrušoval nikdo. Kantor dobře věděl, že téma - uzávěrka osobní pokladny, nelze vyprávět s humorným nadhledem. Dal by se jistě podat celý problém jako příběh, při kterém hrdina nejprve opíše z ternionu čísla lepenkových jízdenek, vyzná lásku kolegyni a pak spočítají ruku v ruce drobné. Odečtou směnné. Případný přebytek pak jdou utratit za nocleh v laciném hotelu. Hřivnáčovi chyběla fantazie. A tak huhlal za katedrou něco o přiúčtovacích kartách a problematice vracení přeplatků, pomocí Kontroly přepravních tržeb v Olomouci. O tomto způsobu výuky řekl jednou Jaroslav Hašek, když hodnotil vyprávěčské schopnosti kamaráda Zdeňka Matěje Kuděje. Tento tramp, světoběžník a kumpán toho hodně prožil. Když ovšem své zážitky vyprávěl ve společnosti, tu Hašek pravil : ,,Pane Kuděj, voni nás nuděj. Až se vykecaj, tak nás zbuděj!“ Hřivnáč učil jako melouch také němčinu. Průběh výuky byl stejný jako v účetnictví. Frantík Menclů dal jednou kantorovi přeložit dopis z ciziny. Hřivnáč se konce nedobral a nerozluštěný dopis se smutným gestem vrátil. Bylo to nad jeho síly. Marně luštil německý dialekt ve vlámsky psaném dopise z Antverp!

Profesor Alois Hřivnáč měl jako přidruženou výrobu provozní praxi. Každý čtvrtek se vyjíždělo ven do provozu. O tom, kam ten který žák pojede, dověděl se, jakmile obdržel vložku do modré cestovní knížky. Knížka byla na jméno, cíl cesty určovala bílá maršrůta. Na místě samém bylo nutno nechat bílou vložku orazítkovat razítkem navštívené stanice. Vložka se pak vrátila příslušnému kantorovi.
S bílými vložkami se už od prvého ročníku dělaly velkolepé podvody.
Jeníček Malina, alias Honza Zmatek, jezdil vždy do Brna a Franta Mikšaník do Otrokovic. Vyměňovali si bílou vložku za účelem návštěvy rodičů. Šulda Hirš jezdil do Zaječí, neboť bydlel v sousední vesnici. Guma s Mandarínem jezdívali spolu do Brna. U pokladního okénka si nechali vložku orazítkovat a pak odcházeli do kina Čas před brněnským nádražím. Béďa Hošek jel někdy s nimi, protože do Hradce Králové se na praxi nejezdilo.
Jednou oba kumpáni vystoupili se Šuldou v Zaječí. Oba šli na stavědlo, kde objevili mladého signalistu. Hráli pak spolu o přebor stavědla ve hře zvané šprtec. V zápalu boje jim zcela unikl mezinárodní rychlík, stojící jejich vinou pět minut u vjezdového návěstidla!
Jednou se na bílé vložce obou kamarádů objevil název stanice Čejč. I vydali se tím směrem. Shledali místo velmi nezáživným, nechali si vložky orazítkovat staničním razítkem u pokladny a usedli do osobního vlaku směr Zaječí a Brno hlavní nádraží. Účel jednoznačný. Vymění nezáživnou nákladní pokladnu za program kina Čas!
Profesor Hřivnáč, učitel provozní praxe, vydal se na kontrolní jízdu. Bydlel v Hodoníně, tak se podíval na rozpis a vybral si cestu nejmenšího odporu. Jezdil nerad, ale občas musel letět na operační let nad Německo i štábní důstojník! Čejč je jen několik kilometrů od Hodonína, tak vzhůru za revizí.
Marně však hledal pedagog žáky Mencla a Menouška v místní nákladní pokladně! Zatím, co se kontrolní orgán rozčiloval v Čejči, ti dva pojídali ,,různé saláty“ v bufetu Petrov. Revizor se patřičně rozčílil. Oba ignoranty příkladně potrestá.
,,K tabuli půjdou Menoušek a jeho komplic Mencl!“ ozvalo se v hodině účetnictví.
,, Jakto, že jste nebyli v Čejči? Vypadal jsem jako blbec, když jsem se po vás ptal v nákladní pokladně .“
Ve ztichlé třídě by zarachotil upadnutý špendlík.
,,Soudruhu profesore, kamarádovi Menclovi se udělalo špatně. Chtěli jsme původně navštívit místní zdravotní středisko. Pak jsme ale usedli do přítomného osobního vlaku a odjeli vyhledat zdravotnickou pomoc do Hodonína!“
Očekávaný průšvih byl totiž avizován daleko dopředu a na výmluvě pracoval celý tým poradců.
,,A vyhledali jste tu ,,vaši“ první pomoc?“ zajímal se kantor. ,,Ne, zdravotní stav kamaráda se zlepšil a tak stačila jenom tabletka Sedoloru z místní lékárny. Čas ale pokročil a tak jsme odjeli z Hodonína přímo do Valtic. Razítko jsme si nechali natisknout hned při příchodu do nákladní pokladny!“
,, Něco lepšího hoši, něco lepšího!“ ukončil kantor celou záležitost.
Celý průšvih se ale nějakým způsobem provalil. Kantoři se rozdělili na dvě skupiny. Jedni prohlásili systém provozní praxe za nedokonalý, jiní ocenili starost kamaráda o chorého spolužáka. Výsledkem byly zostřené kontroly. Na revize vyrazili i vychovatelé a kantoři, nemající s provozní praxí nic společného. Byla to však jen poprůšvihová křeč, netrvající dlouho. Když se na stavědle v Podivíně objevil i vychovatel Kucan, lid obecný pochopil, že už to musí být s ,,Rakouskem“ velmi nahnuté. Ondryš Kadula byl na pravém místě v pravý čas a pak vyprávěl :
,, Čumím do blba, odpočítávám minuty a najednou stojí mezi dveřmi Kucan! Byl zjevně rád, že na stavědle je ten, koho má napsaného na papírku. Signalistovi zasalutoval, protože ten měl vyšší šarži . Kucan byl jen ,,technik“ a šedivý signalista byl ,, starší technik!“
,,Kdě je tuná sůdruh Kadula prestavník a ako sa číslujů kolaje?“ začal se kontrolní orgán vyptávat studenta. Očkem přitom pozoroval reakce přítomného zaměstnance. Ondryš zarytě mlčel a díval se oknem na zasněženou krajinu. Signalista se zájmem sledoval buzeraci.
,, Prestavník je vonku vo výhybke a kolaje sú párne a nepárne!“ vítězně zvolal Kucan.
To bylo vše, co věděl o železničním provozu! Pak začal vyprávět o bojoch robotnické triedy a repliku ukončil slovy : ,,Volakedy bolo, že něbolo!“
Nakonec požádal Ondryše, aby skočil signalistovi pro pivo. Mrkal přitom na zaměstnance, jako že toho kluka zkouší. Ondryš odmítl a Kucan spokojeně ukončil kontrolní činnost.
Nechutnost k revizním cestám přiměla ředitele Vozataje k razantní akci. Každý student obdrží sešit, do kterého podrobně popíše průběh celého dne, vyhmátne poučení a přínos celé akce pro svůj profesní růst. Povoleny jsou i ilustrace!
S vložkami se kšeftuje i nadále. Akorát každý musí napsat svůj zážitek z toho místa, které navštívil a vložku vrátit i s komentářem. Protože každý navštíví stanici několikrát, může psát zprávu třeba dopředu. Frantík Menclů má vynikající sloh a tak má šablonu na stanice i profese. Stačí jen do vzorové reportáže dopsat čas!
Z nudy pak na jednom stavědle nakreslí student Mencl celý stavědlový přístroj typu RANK, se všemi pákami, tlačítky a návěstními vložkami. K přístroji přimaluje i signalistu. Od té chvíle má z provozní praxe výbornou. Iniciativa má jen jedinou vadu.
Studenta si zavolá bokem profesor Vlastimil Hurt.
,, Žáku Mencle! Slyšel jsem, že dobře kreslíte. Hodlám vydat svou vědeckou publikaci o bezpečnosti práce. Nakreslíte mi do mé práce hodnotné ilustrace!“
,,Spolehněte se, soudruhu profesore, vystřihnu vám pracující v přilbách a umím také namalovat všechny pracovní nástroje!“
Nutno dodat, že Frantík Menclů měl pak z Hurtových předmětů výborné známky. Nemusel hnout prstem. Životní dílo profesora Hurta nebylo nikdy napsáno a jak známo, ilustrace se dodávají až na hotový text.
Zatím se při zkoušení v hodinách politické ekonomie a organizace odehrávaly dramatické scény. V béčku jedna žákyně lapala nápovědu.
,,Překážky při dodání?“ vystřelil kantor. Dívka lovila v mysli i ve třídě.
,, Oheň ! Oheň !“ ozývalo se šeptem z prvních lavic.
Zkoušená nápovědu zachytila a na zkoprnělého Hurta zvolala ,, Oukej!“
Šulda Hirš se před zkoušením namočil v umyvadle, bohatě ovlažil i podpaždí. Na stupni se začal třepat.,, Máš strach žáku? Nebudu tě trápit -sednout!“

Trauma, černé dny profesora Hurta, vyřešil na věčné časy Ředitel zkoušení.
Ondryš Kadula v záchvatu geniality vymyslel velkolepý podvod.
Ve ,,zkouškovém období“ navršil na pokyn zkoušejícího otázky do tří hromádek. Otázky ovšem vyhotovil dvakrát. Jedny ležely na hromádkách před kantorem, druhé rozdělil kamarádům. Dotyčný zkoušený se perfektně naučil pouze tři otázky, dalších tři sta otázek ignoroval. Celý vtip spočíval v tom, že do jedné kapsy si student uložil ,,své“ otázky. Vytažené papírky z hromady uložil do jedné kapsy a vytáhl své, naučené. Podřimující kantor odběr nekontroloval. A tak génius Ondryše, ředitele zkoušení, změnil hodiny profesora Hurta ve školní družinu a ,,černé dny“ degradoval na záležitost běžnou a docela příjemnou!