Zdenička - Rybičky

Anotace: Taky se vám někdy přemnožily rybičky? Rozhodně je nenabízejte Zdeně...

Všechno to začalo tím, že jsme na kontejneru našli moc pěkné akvárium. Byli jsme sice přesvědčeni, že poteče a že do něj nasadíme kytičky, ale neteklo a tak jsme proprali písek, známí nám darovali rostlinky a druhý den jsme jeli nakoupit rybičky.
Lubošek vybral 4 neonky, Lucka 4 krásně vybarvená paví očka a zříceninu hradu – jako živou… Vše jsme šoupli do akvária a radovali jsme se z výsledného efektu.
Leč uběhlo pár měsíců a zatímco neonky byly spořádaně stále jen čtyři, pavích oček jsme napočítali 79 a jejich počet rostl geometrickou řadou.
Rybičky jsme rozdávali kde se dalo a tak nakonec došlo k tomu, že jsme se zeptali i Zdeny. Té se nápad evidentně nezamlouval, ale byli u toho i zdraví hoši a Ríša, kteří byli tou myšlenkou nadšení a ihned počali spřádat plány na zřízení akvária.
Zdena po krátkém hodnocení situace pochopila, že zákaz by z výchovného hlediska nebyl vhodný a proto se rozhodla vzít celou akci do svých rukou a vše zbudovat na vědeckých základech.
„Dobře,“ uzavřela rodinnou rozpravu, „zítra zakoupíme odbornou literaturu, vše nastudujeme, posléze vybereme vhodné akvárium s nejadekvátnějším kompletním vybavením a potom pojedeme pro ty rybičky!“
Asi po měsíci se Ríša skutečně ohlásil a sdělil mi, že tedy v sobotu přijedou… Protože vím, jaká traumata vždy Zdeně návštěva u nás způsobí, navrhla jsem, že jim je Honza přiveze, ale tento návrh neprošel, neboť hoši si rybičky musí vybrat sami, aby k nim nalezli hluboký citový vztah postavený na vědeckých zásadách správného chovatele… Co proti tomu chcete namítat!
Celé dopoledne jsme tedy uklízeli. Věděla jsem sice, že všechny strašlivé bakterie nepochytám, ale aspoň každou pátou!
Když ve dvě hodiny zazvonili příbuzní u branky, všechno se jen lesklo. Kocour sice stihl na poslední chvíli rozbít vázu, ale než je Honza přivedl, podařilo se mi i tento drobný nedostatek odstranit.
Zdena vstoupila první co bojový předvoj rodiny. V mírném podřepu, s nahrbenými zády a žárem v oku se rozhlédla po pokoji, žalostně povzdechla a poté učinila váhavý krok směrem ke mně. Ostatní ji obezřetně následovali.
Zdena se pomalu narovnala a mě zamrzelo, že neřekla něco jako: „Je to bezpečné“ nebo „Pravěreno, min nět!“, či podobně. Místo toho jen chabě pozdravila a opatrně usedla na samý rožek pohovky. Hošíci jí usedli – jak to měli zjevně nacvičeno - každý na jedno koleno. Všichni tři se semkli dohromady a jako jedna bytost se počali ostražitě rozhlížet po okolí. Připomínali trojhlavou saň připravenou k obraně před zákeřným nepřítelem. Zachvátila mě jakási nevysvětlitelná panika a také jsem se rozhlédla kolem sebe s nepříjemným pocitem, že za chvíli vypukne zemětřesení nebo se alespoň zřítí strop. Nic takového se však nestalo a tak jsem se zas uklidnila.
Ríša mezitím obřadně podal Luboškovi divně vyhlížející krabičku z průhledného plastu. Lubošek ji vzal do ruky, prohlédl ji a tázal se, co že to je.
„To je chovná stanice na mladé rybičky!“ překotně vyhrkl Theo a oba jeho rodiče se na sebe hrdě podívali.
„Živorodé rybičky, mezi něž paví očka patří,“ pokračoval koktavě vzdělaný mladý chovatel, „nemají-li akvárium vybavené touto stanicí, požírají své mladé krátce po narození a nedochází tak k požadovanému růstu počtu dospělých jedinců!“
Hošík pyšně pohlédl na Luboška, čekaje zjevně obdiv. Toho se však dočkal pouze ze strany svých rodičů, kteří na něj hleděli se zjevným zalíbením. Luboš na rozdíl od nich popatřil na bratrance pohledem tak pohrdavým, jak jen byl schopen a ukázal na naše akvárium.
„Seš si tím jistej?“ otázal se prostě. Theův pohled padl na vodní nádržku v níž se proháněla asi stovka dospělých či téměř dospělých jedinců živorodých rybek, z nichž žádná nejevila chuť sežrat svého potomka.
„Ale -- v mladém -- chovateli -- psali --…,“ zajíkal se pláčem Theo a zakoktal se tak, že víc už mu rozumět nebylo. Honza vzal rychle Luboškovi z ruky krabičku zjevně ve snaze tuto vědeckou rozpravu ukončit a strčil ji do skříňky, zatímco se Zdena s Ríšou pokoušeli synka utišit.
„Dáte si kafe nebo čaj?“ zeptala jsem se skutečně bez zlého úmyslu.
„Ne!“ vykřikla zděšeně matka rodu dusíce svá dítka na klíně v pevném objetí. Bylo vidět pouhým okem, jak u nás trpí…
Jejímu utrpení však zdaleka neměl být konec. Odmítavé Zdenino zaječení totiž vzbudilo kocoura Betmena, který do té doby klimbal nikým nepozorován na skříni. Betmen, vyděšen zvukem, který neznal a puzen pověstnou kočičí zvědavostí, seskočil ze skříně na rožek pohovky, jak byl zvyklý… Bohužel právě na onom rožku pohovky seděla zdravá trojhlavá saň. Kocour přistál na Antonínově hlavě a na zlomek sekundy stanul tváří v tvář Zdeně. Přestože šlo o velmi kraťoučký okamžik, musel to být pro to nebohé zvíře šok, protože za normálních okolností je to mírumilovné zvířátko. Když však spatřil obličej mé švagrové, změnil se v divokou šelmu, zasekl drápy do podložky - nejspíš kvůli ztrátě rovnováhy – strašlivě prskl, vyskočil kolmo nahoru, zahrabal nohama ve vzduchu jako v animáčích a urychleně se vzdálil ze scény.
Protože však podložkou, do níž drápky zasekl, byl Tonda, začalo být na zmíněné scéně docela živo. Vyděšený hoch ječel, Zdena jej překřikovala citacemi z díla jakéhosi doktora, který věnoval značnou část své kariéry útokům dravých šelem a likvidaci jejich následků. Ríša jako vždy zmateně pobíhal a Theo, zřejmě aby se nějak zapojil, začal teskně plakat.
Já jsem nesměle nabídla peroxid vodíku, ale neprorazila jsem, přestože oba asi tak osmimilimetrové škrábance ani nekrvácely.
Zdena rázně povstala, mě i peroxid odstrčila stranou a zavelela k odsunu do nemocnice. Ve dveřích však velitelka svou jednotku pokynem paže zarazila: „Zajedu tam s ním sama!“ pravila odevzdaně avšak rezolutně, „Buďte zde velice opatrní, vyberte ty ryby a až se vrátíme, či vrátím“ – s povzdechem pohlédla na raněné dítě – „ ihned pojedeme!“
Zřejmě jí došlo, že by sem museli ještě jednou…
Jakmile za Zdenou zacvakly dveře, vstoupila k nám pohoda – asi se spolu ve dveřích minuly… Honza nalil vínko, děti vybraly pár rybek a dokonce i Betmenovi otrnulo a přišel se dolů pomazlit.
Theo na něj sice nesáhl, ale když se mu otřel o nohu, nerozbrečel se, jen si běžel k otci vydezinfikovat nohavici.
Zdena s Tondou přijeli asi za dvě hodiny. Hošík měl obvázanou celou hlavu, jakoby mu na ni spadla cihla. Zdena již odmítla jít dál s chabou výmluvou, že doktor chlapci nařídil sterilní prostředí.
Ríša s Theem a rybkami bleskově naskákali do auta a ihned odjeli. Připomnělo mi to scénu z toho hororu, jak mořská nestvůra likviduje loď, zatímco zachránění námořníci – jeden s hlavou v obvazech – naskáčou do záchranného člunu a co nejrychleji mizí v slunce západu…