Býti hlídačem, nemusí být med

Anotace: +++

Tak jsem zase změnil zaměstnání. Je to letos teprve poprvé, ale jinak se mně to občas stává, za posledních 20 roků to bylo dvaadvacetkrát. Mám prostě pech, jako třeba ten minulý job. Ze začátku se to zdálo jako slušná práce, dokonce jsem si říkal, že bych tam mohl vydržet až do důchodu, ale nakonec bylo vše jinak.
Byla to firma hlídající velké podniky před různými nenechavci a jinými nekalými živly. Nastoupil jsem jako hlídač u zadních požárních dveří s platem 43,50kč/hod. Samozřejmě to nebyla celá mzda. Jednou za tři roky nám měly být vypláceny prémie ve výši až 1,5% průměrného měsíčního platu. No jak říkám, byl jsem celkem spokojený. Podnik měl i propracovaný karierní řád, a tak jsem pracoval s vyhlídkou na pěkný postup. Pokud by šlo vše jak jsem očekával, tak už po pěti letech jsem mohl povýšit na nižšího referenta a mohl jsem se přestěhovat od zadního vchodu k bočnímu. Plat by mně tam zůstal sice stejný, ale nebyla to ani tak otázka peněz, ale spíš prestiže. Hledám si totiž nějaké slušné děvče a je jistě rozdíl říkat " hlídám tam u těch zadních dveří, tam co jsou ty popelnice" nebo moci hrdě prohlásit " sedím u těch dveří z parkoviště".
Vše by bylo jistě v pořádku, nebýt některých mých kolegů. Nerad to říkám, ale nesešel se tam zrovna nejlepší kolektiv. Navíc tam vládla velká nevraživost, kterou přiživovala jedna zaměstnankyně firmy,sousedící s naší a kterou jsme také hlídali, tedy myslím tu firmu. Hlavním problémem ale byli dva naši kmenoví zaměstnanci. Ti kudy chodili, tudy pomlouvali. Jeden se jmenoval Šimon a ten druhý Peter, a pocházel někde z východního Slovenska. Slušnost byla pro ně neznámý pojem a ve spojení s již zmíněnou dámou tvořili nebezpečný tým. Vždy jsem se řídil podle hesla " podle sebe, soudím tebe" a to je asi moje chyba. Předpokládám, že jsou všichni lidé slušní, milí, pracovití, pravdomluvní a vůbec charakterní a často jsem pak překvapen,když je to jinak.
Postupem času jsem čím dál víc zjišťoval, že práce tam je pro mě nemožná, pokud tam budou i ta tři individua. Pravidelně jsem tedy o jejich prohřešcích informoval naše vedení v Bukurešti a doufal, že s nimi zatočí. K mé velké smůle má udání končila asi v odpadkovém koši, protože se nic nedělo. Začínal jsem mít pocit , že nad nimi někdo musí držet ochranou ruku a věděl jsem možná i proč. Šimon,který patřil ke třem nejhorším z celé této skupiny, měl totiž kontakty v jižním Maďarsku a ty mu dovolovaly vozit odtud pravidelně zboží,které bylo nejspíš kradené a tím uplácet všechny mé kolegy i nadřízené.
Situace se dále vyhrocovala, až se stala neudržitelnou. Poznal jsem, že zde nemohu dále setrvat a dal výpověď. Protože jsem byl ještě ve zkušební době, nebyl to problém a mohl jsem okamžitě odejít. Obdržel jsem celou svoji mzdu, kterou mě podnik dlužil, což bylo po srážkách za ukradené zboží asi 1200kč, a po dlouhých dvou týdnech jsem se cítil opět volný. Dnes pracuji úplně v jiném odvětví a o svého starého zaměstnavatele se nezajímám, přesto jsem někde zaslechl,že ti dva už sedí u hlavního vchodu. No ti to tam vedou!!!