Pošťáci na řece

Anotace: Vzhůru na šlapadlo o))

Jan Mráček a Jiří Kovář seděli v dodávce a hleděli na nedalekou řeku, na niž se pohybovalo velké množství šlapadel a lodiček.
„Hele, co kdybychom si vyšlápli na šlapadlo? Skončili jsme brzo a kdybychom přijeli teď na poštu, tak by nám dali ještě nějakou práci,“ řekl Mráček.
„To je fakt. Máš dobrej nápad! Jdeme si zašlapat na vodu!“ vyhrkl Kovář a zanedlouho oba kráčeli k půjčovně šlapadel.
„He, he. Ty vesty na naších uniformách vypadaj dost divně,“ zkonstatoval Mráček poté, co si na sebe navlékli žluté záchranné vesty.
„To byl teda pitomej nápad si je vzít,“ mínil Kovář.
„Tak si jí sundej. A nebo neumíš plavat?“
„Umím. Ale proč jí máš teda ty? Ty neumíš?“
„To víš, že umím!“
„Když teda umíme, tak proč je máme na sobě?“
„Tak si je sundáme, ne.“
„To je fakt.“
Oba si tedy začali záchranné vesty sundávat, přičemž stáli na okraji mola. Ve stejný okamžik k nim však přiběhl velký pes a začal na ně skákat. Mráček se lekl, rozhodil rukama a těmi zasáhl Kováře. Oba ztratili rovnováhu a to mělo za následek jejich pád do vody.
„Ty blbče!“ vykřikl Kovář.
„Za to může ten pes!“ vyhrkl Mráček.
„Kdyby si do mě nestrčil, tak se tohle nestalo!“
Oba poté vylezli z vody před zraky mnoha pobavených lidí, načež nasedli na šlapadlo a rychlým šlapáním se vzdálili od břehu.
„Ježišmarja, proč tak zuřivě šlapeš? Přeci nejsme na závodech šlapadel!“ vyhrkl Mráček.
„Já zkouším, jak se dá nejvíc tohle šlapadlo rozšlapat!“ řekl Kovář.
„Vždyť na nás koukaj všichni jako na blázny.“
„Musíme uschnout, ne.“
„Takhle zase spadneme do vody!“
„Neboj se a zaber chodidlama do těch šlapek!“ vykřikl Kovář a Mráček také začal šlapat. Šlapadlo se po hladině opravdu pohybovalo velmi rychle a zanedlouho se dostali do blízkosti parníku. Ten za sebou zanechával velké vlny, na nichž vzápětí šlapadlo klesalo a stoupalo. Následkem toho se rozkývalo a poté se dvě modře oblečené postavy za výkřiku ocitly ve vodě.
Někdy tou dobou vedoucí pošty Robert Stehlík jel v dodávce. Nejel však služebně, jak oznámil na poště, ale mířil k řece, kde si chtěl zalyžovat na vodních lyžích za motorovým člunem.
Netrvalo to dlouho a dojel k přístavišti. Zanedlouho už stál na lyžích a v rukách svíral držadlo od provazu, co vedlo k zádi člunu. Rozjezd člunu se díky jeho opakovaným pádům musel opakovat. Teprve po nějaké době s vytřeštěnýma očima sotva udržoval rovnováhu na lyžích.
„Halóóóó! Zastavtéé! Mě už to stačí! Já už dlouho na nich nestál!“ vykřikl. Ale ten, co řídil motorový člun, se jen usmíval a zamával mu.
„Jéééé! Já už se neudržím!“ rozkřičel se vedoucí, jenže přes hluk motoru ho nebylo slyšet. O chvíli později vytřeštil oči, když zahlédl před člunem skokanský můstek pro vodní lyžaře.
„Jéééé..já nechcííííí!“ křičel, ale vzápětí lyžemi najel na můstek. Pak se za táhlého výkřiku pustil provazu a poté zažil let nad hladinou. A ke svému zděšení uviděl před sebou šlapadlo, na němž seděli dva užasle se tvářící pošťáci, jenž díky jeho dopadu záhy už neseděli.
„Dobrý den pane vedoucí,“ vyhrkl překvapeně Kovář.
„Co tady děláte!?“ vykřikl Stehlík
„My jsme měli zásilku pro vodníka,“ pokusil se o vtip Mráček.
„Já vás roztrhnu jako hady!“ rozkřikl se vedoucí.
„Pozor! Táhne nás to k jezu!“ řekl varovně Kovář.
„Jez néééé!“ zařval Stehlík, ale brzo se trojice mužů dostala přímo k nevelkému jezu. A vzápětí se za výkřiků ocitli pod ním.
„Já zapomněl plavat! Pomóóóóc!“ křičel vedoucí a Mráček s Kovářem ho hned uchopili. Po chvíli k nim velkou rychlostí plul policejní člun, na němž byl přítomen televizní štáb. A tak diváci jisté televize viděli ve zprávách rozkřičeného muže s lyžemi na nohách a dva vyděšené pošťáky.