Být vidličkou není jednoduché :o)

Anotace: Tato bajka vznikla před 7i, 8i lety, tak to prosím berte s rezervou, ale přijde mi vtipná :-)

Byla jsem tenkrát hodně malá. Měla jsem tři ruce a nic mi z nich nevypadlo. Propíchnula jsem každé maso raz dva a všechny kolegyně z příborníku mě zbožňovaly. Stalo se ale něco, co navždy poznamenalo můj život ...

Než Vám o tom budu vyprávět, ráda Vám představím moji rodinu. Já a můj otec nůž se máme moc rádi. Maminka mi zemřela na rezovou nemoc, když mi byl rok. Tenkrát jsem nevěděla, co to je, ale dnes, když jsem větší, chápu, že tato nemoc jednou potká i mě. Mám staršího bráchu, který je ostrý a proto se vytahuje, ale to já nesnáším, a tak sem tam dojde i ke rvačce. Já ho bodnu a je pokoj.

Áááá, abych nezapomněla. Ta věc, co poznamenala můj život. Lidé mě jednou vzali a já netušila, co se mnou chtějí udělat. Naposledy jsem zamávala rodině a přátelům.

Rána. Všude tma. Žádné zvuky. Tu jsem se probudila. Okolí jsem nikdy v životě neviděla. "Kde je tatínek? A bráška? Kam se všichni poděli?", ptám se. Chci zpátky domů!

Nikdy jsem nepomyslela na to, že by mě někdo mohl jen tak vzít a odhodit někam úplně jinam. Je to jen sen? Co se to tady děje? Všechno mě bolelo. Ležela jsem na zemi a nemohla se hýbat. Najednou mě někdo jemně vzal kamsi do výšky, opláchl mě teplou vodou a dal na místo, které již znám. Vidím moji rodinu. Jsem šťastná.

Když si na to teď vzpomenu, nechci, ale bohužel je tato vzpomínka vyryta do mojí mysli navždy. Teď už nejsem tak mladá jako dřív. Otec již rezne a bráška také není z nejostřejších. Lidé mě nyní moc nepoužívají, ale hlavně že mám domov.