Promile=kocovina

Anotace: povídku jsem spracoval na námět mé kamarádky.

Sbírka: Jak nezhnít nudou aneb návod co dělat když se nudíte

Byl krásný letní den a já lenošil pod jabloní na zahradě.Stín stromu mě chránil před hřejivým sluncem a deka mě chránila před všudy přítomným hmyzem. Náhle mě do čela udeřilo jablko takovou rychlostí že jsem asi na 5 minut upadl do bezvědomí. Probrala mě až vůně pálenky. Tvář jsem již dobře poznával, byl to totiž můj nejlepší kámoš Bedřich Tupý. Bedřich prospíval ve škole jen steží a jen s mou pomocí prolezl do dalšího ročníku. ,,Jdem se ožrat.“ Řekl hlasem v němž byl cítit zápach cigaretového kouře. ,,Jo jdeme.“ Řekl jsem bez rozvah a dal se cestou směrem k opuštěnému statku. Ke statku jsme došli asi za 20 minut. Posadili se na starý gauč a začali popíjet zásoby které tady byly naschromažděné. Časem přibývali promile. Ve stavu opilosti začali jsem dělat takové kraviny které pak měli neblahé účinky.Jako příklad beru to když jsem se rozeběhl a v rychlosti prorazil hlavou zeď. Bedřich s toho měl srandu a tak se taky rozeběhl, ale nestrefil se do zdi nýbrž do otevřených dveří a zastavil se až o tyč kovové pumpy.Začal jsem pumpou pumpovat.Voda, jeden z podmětů všeho živého, probrala kamaráda z blouznění.Dále jsem sešli do sklepa kde jsem objevili láhev vodky. Po dopití i této lahve jsme začali proskakovat dírou ve stropě do obýváku. Takle to šlo asi do deseti večer kdy nás dorazil mocný duch alkoholu. Probral jsem se s lahví vodky v jedné a s pivem v druhé ruce. Nocleh mi poskytnul starý chlívek pro prase. S bolehlavem jsem se dobelhal ke dveřím. Ze dveří mé kroky vedly ven na dvorek ke kurníku.Cítil jsem potřebu malé potřeby a tak jsem jak se říká lidově začal ,,chcát“na kurník.Z kurníku náhle vylezl Bedřich a nadávajemi co jsem to vyvedl. Čuměli jsme na sebe a asi po 3 vteřinách jsem se začal smát s Bedřichem.Bolest hlav a nohou nás nutila si odpočinout. Leželi jsme na gauči a foukali do prachu. Obvázal jsem si hlavu mokrým hadrem a snažil se vzpomenout na to,co se včera dělo.K večeru kolem páté hodiny jsme se spakovali a vyšli vstříc našim rodičům. Pravda cesta netrval 20 minut ale hodinu a 20 minut. Přestávky na cestě domů byly přece jen trochu pomocné. ,,Nikdy se už nebudu kamarádit s promilí!“řekl jsem Bedřichovi a on v mráčku kouře řekl :,,Říkáš teď. Počkej tejden a uvidí se!“ V tomto směru neměl Bedřich pravdu. Netrvalo to týden , ale 7 let když jsem začal pracovat jako sládek v Popovických pivovarech.