Taxík - Stuart a delirium tremens...

Anotace: Jsou chvíle v životě lidském, kdy nevíte, jestli se máte smát, nebo brečet…

Ta rodinka žila - byla v Dejvicích. Potřebovali odvézt na letiště, neb se chystali odletět někam do tepla na dovolenou.

Máma, táta, synek a dcerka. Právě ta holčička se postarala o srandu a navíc možná dokázala napravit jednu hříšnou duši.

Když jsem je vezl na Ruzyňské letiště, Lucinka (tak se ta asi pětiletá holčička jmenovala) začala najednou úpět, že -,,Stualt je plyč, Stualt je plyč!!“

,,Nech toho Luci“, obrátila se k ní její máma -,, O Stuarta se postará babička, bude ho chodit krmit každej den. Tak přestaň trojčit, za týden jsme zpátky a zase se se Stuartem pomazlíte…“

,,Stuart je její bílá myška víte. Pojmenoval jí po tom myšákovi z toho filmu. Má jí moc ráda a je celá mimo, že jí musela nechat doma…“ obrátila se maminka (krásná blondýna…) na mě, jako by bylo důležitý mně cokoliv vysvětlovat.

No, docela bylo, ale to jsem zjistil až mnohem později…

Když jsem je vysazoval na letišti, tak ta malá málem dostal ,,psotník“. Řvala jako protržená, nechtěla se hnout a pořád volala svého ,,Stualta“. Docela násilím byla odvlečená do odletové haly a já odfrčel.

Ta dáma, co jsem jí vezl hned potom, byla taky zvláštní. Jela na nějakou výstavu koček a jednu chlupatou potvoru – kočku, lépe řečeno kocoura, měla v takové té plastové přepravní kleci. Držela jí na klíně a celou cestu až do Holešovic nezavřela hubu. Nějak jsem nepochopil, jestli mluví ke mně, nebo k tomu svýmu kocourovi. Její monolog tak nějak splýval. V jednu chvíli žvatlala něco jako -,, ťo výš ze jo ty moje kulicko chlupatá. Tomu sycákovi z Ostlavy dneska natlhneme pldýlku. Minule mu to vyšlo, ale dnes je cena naše…! A hned povídá něco jako -,, to je hrozný dneska ty ceny, víte co chtějí ti zloději za kvalitní granule? To neprojíte ani vy, takovej majlant…“

Vůbec jsem jí nevnímal, ať si bába kecá co chce že jo… Jenže pak přišlo něco, co se přeslechnout nedalo.

,,Ježíšííí to snad nééé?! Okamžitě zastavte! To jsem…no to snad nééé!!!“

Nějak jsem nechápal proč zastavovat uprostřed magistrály a co znamená to -,,no to snad nééé…“ A do toho ten příšernej jekot a prskání nezdravě nasraného (nebo vystrašeného – co já vím) kocoura. Ta bestie řvala, jako by jí někdo trhal jeden dráp po druhém a prskal tak, že jsem měl málem mokro za krkem. K tomu mně ta semetrika začala bušit zezadu do opěrky hlavy. A to jsem se už nasral taky. Jak to jen šlo, sjel jsem z magistrály a babu jsem i s kocourem v bedně vytáhl ven. Nechal jsem je stát na chodníku a tak jsem se bál sám sebe, co bych taky mohl udělat, že jsem raději skočil do auta a odjel. Ani jsem se nezeptal, o co vlastně šlo. Byl jsem opravdu vytočenej a říkal jsem si, že má vlastně baba kliku, že ,,poskočila“ alespoň o kousek blíž k Holešovicím a ani nemusela platit…

Ještě mně drnčela hlava z toho řevu a pak mně došlo, že bych se měl podívat, jestli se třeba ten její chlupatej zmetek nějak nedokázal vyčůrat ven z té klece a třeba bábě do klína. Proto třeba tak řvala…? Ještě aby mně tak zasvinil potahy na sedadlech! Zajel jsem ke kraji a prohlédl zadní sedačku.

Nic…

Měl jsem hlad, tak jsem to pustil z hlavy (hlavně že nemám žádnou škodu na sedadlech…) a zajel jsem se nadlábnout. Potom bylo pár normálních kunčaftů a celkem se dařilo. K večeru jsem zajel domů dát si na chvíli ,,oraz“ a do víru velkoměsta jsem se vydal až něco po desátý večer.

Naložil jsem ho někde pod Vyšehradem. Byl slušně nalitej, ale nevypadalo to, že by blinkal a navíc jsem mu zahlídl na košili kněžskej kolárek. Hned jsem si vzpomněl na feldkuráta ze Švejka, jak měl taky rád chlast a holky a bylo mně hned líp. Jen byl problém z něj dostat, kam že to chce zavést. Vylezlo z něj něco jako -,, K clavovi“. Z toho jsem usoudil, že chce ke svatému Václavovi a dovezl jsem ho na Václavák. Tam z něj vylezlo že chce -,,na osek“ . Po chvíli jsem z něj konečně dostal, že chce někam na Prosek a došlo mně, že tam je vlastně kostel sv. Václava.

,,No, to bude zítra ta mše vypadat“, říkal jsem si a představil jsem si se smíchem, jak bude druhej den na to stádečko nebohejch stařenek v kostele pan farář chrlit síru pekelnou z kocoviny…

A pak to přišlo!

,,Odstup Satane! Hřešil jsem! Ó Bože slituj se nad služebníkem božím! Dej synovi svému nehodnému, aby došel k prozření a vrátil se na tvou cestu. Už se toho nedotknu! Pane, odpusť mně můj hřích, pochopil jsem tvoje znamení a vezmi si prosím zpátky to znamení, jenž ke mně v mém deliriu přichází od tebe. Vím že mně chceš říct, že je nejvyšší čas…“

Vůbec jsem nechápal, co se děje. Ten kořala mluvil najednou úplně srozumitelně, jen podle mě plácal úplný hovadiny. Začal sebou vzadu házet a já musel zastavit.

,,Co blbneš ty magore“, řval jsem na něj – kolárek, nekolárek. To mně chceš zničit auťák?! To jste se dnes všichni zbláznili nebo co?! Koukej vypadnout a mazej si na Prosek po svých…!“

A tak jsem ten den vyhodil z auta už druhého pasažéra. Měl jsem toho nějak už dost, taky jsem měl chuť na panáka a tak jsem si řekl, že na to kálím a pojedu domů. Doma jsem si toho panáka nalil a jak jsem ho upíjel, začalo se mně všechno v hlavě srovnávat.

Malá Lucinka, co volá svého bílého myšáka Stuarta…

Stará bába co zničehonic šílí a kocour, co se může posrat kvůli něčemu – neznámo čemu…

Ožralej kněz , co si myslí, že se ocitl v deliriu tremens…

Dopil jsem a šel jsem se pořádně mrknout do auta…

Druhý den mně volal chlápek z dispečinku, že má na mojí registraci stížnost. Že jsem se prý choval hrubě k pasažérce, vysadil jsem jí jinde, než chtěla a dokonce prý mám v autě myši…?

,,Blbost“! povídám. ,,Ta bába měla kočku v bedně. Víš, že bych jí ani nemusel s tím zvířetem vzít kdybych chtěl. Já byl ale hodnej a vzal jsem jí. Jenže ta kočka se v tý bedně podělala a strašně to v autě smrdělo. No přeci uznáš, že jsem jí musel vysadit né…“

,,A co ty myši, k těm mně nic nepovíš?“ ptal se chlápek z dispečinku.

,,Ty věříš bábě, co říká kočce Viliame?“

,,Ona říkala tý kočce VILIAME?!“

,,Jo, to si piš, byla prostě cáklá, ta musí vidět myši i v lednici…“

,,No, asi máš pravdu, tak to jsem rád, že se to vysvětlilo…“

Taky jsem byl rád. Pospíchal jsem totiž do zverimexu, abych tam koupil nějaký krmení pro Stuarta, kterého propašovala Lucinka asi v kapse do auta a on jí tam zdrhnul. Teď si hověl v prázdném kýblu v natrhaných papírech. No, musím se o něj postarat, než se rodinka z Dejvic vrátí a já jim ho odvezu zpátky.

Co bych neudělal pro němou tvář že jo…