Žil byl za desatero horami - vrcholné dílo

Anotace: Tak, tohle považuji za své vrcholné dílo, tak doufám, že to někoho osloví :-D

Žil byl za desatero horami, desatero lesy a desatero řekami chlípný král Maximus X. a ten měl tuze krásnou dceru Pišišvornu a nespočet ostatních nemanželských potomků. Inu, žili si dobře. Země vzkvétala, lid byl svorný, čestný a to nejen díky králově politice biče a cukru. Avšak jednoho slunečného dne, při armádní přehlídce, které se zúčastnily téměř všechny ozbrojené složky, hned za popravištěm s příhodným názvem „Komu zvoní hrana“, se začalo něco dít. Nejdříve vyběhla místní divoženka, srandovně gestikulujíc rukama, nohy se jí podlomily a šlehla sebou na zem. Pak následoval opilec s hořící pleší, starostlivě třímající pálenku v ruce jedné a láhev vína v té zbylé. Chrlil oheň na všechny strany. Zrovna, když se král začal bavit výstupem a ptal se, kdo je ten tajemný ctitel, který komický výjev zinscenoval, tak v tom okamžiku zpoza hradeb něco prudce vylétlo do vzduchu a zastínilo slunce už tak zakryté náhlými bouřkovými mraky. Stejně tak, jako poddaným zmrzl i králi úsměv na rtech. Jediné co bylo slyšet, byl všudypřítomný duchem nepřítomný štamgast z podhradí, dodělávající opodál. Zvedl se vítr, to jak drak nasál nozdrami vzduch do plic. Nasál tak vydatně, že v jeho útrobách skončil i poblíž čerstvě zesnulý alkoholik, což draka vyvedlo z míry. Mohutné dračí dýchací ústrojí ze sebe v jednom okamžiku vydalo vše, o čem se drakovi zdálo jen v nejdivočejších snech. Drak tak neuvěřitelně, doslova brutálně kýchl, že ohodil hleny a následně sežehl purpurovými plameny zírající vojáky a náporem tlakové vlny rozbil hradby tyčící se nad nimi. Kdysi slavná armáda začala připomínat spíše právě dovařenou, ještě bublající ovesnou kašičku posypanou kakaem. Uvědomělý král a několik udatných rytířů lichoběžníkového stolu, kteří seděli stranou od promenády, již začali křičet první rozkazy jako:“Zachraň se, kdo můžeš!“ a „Všichni tu chcípnem!“. Drakovi v evidentní výhodě ale opilec moc nesedl a začal se cítit zbylými rytíři a balistami ve věžích ohrožen. Vzlétl a odletěl, odkud přiletěl.

Neuplynulo ani pár hodin a v ulicích už královským cechem propagandy pověření heroldi blahořečili králův taktický ústup a neochvějnou odvahu rytířů lichoběžníkového stolu, jež v tanečním rytmu vybojovali vítězství. Těch deset tisíc mrtvých elitních vojáků se zametlo pod královský peršan a těm pár pravým hrdinům, strážným u balist, kteří počali draka strašit svištícími balistickými střelami, nechal pro jistotu vypíchnout oči, vyříznout jazyk a useknout genitálie a ještě několik málo pikantností, které by stály za zmínku. Sice by stačilo vyříznout jazyk, ale v království byla umělá nulová nezaměstnanost a někdo všechny ty katy vytížit musel. Takže potažmo všichni nakonec byli šťastní, jelikož ti nešťastní už čuchali ke kytičkám zespodu.

Král navečer svolal velkou radu sestávající z rytířů lichoběžníkového stolu. Doufal, že společně najdou řešení oné dračí nepříjemnosti. Král se uzmul slova:“Mé chrabré rytířstvo. Měli jsme všechnu čest spatřit, jak taková létající bestie může pokazit den. A proto jsem dal svolat tuto výjimečnou poradu.“ „Nééé!“ „Lorde Romule, bohužel vás musím zklamat, ale nesouhlasím s vaším návrhem. To není náhoda, že sedíte v nejzazším rohu našeho lichoběžníkového stolu! Má snad někdo jiný nějaký nápad či se touží jinak projevit?“ Král osobně snad ani v žádný geniální plán nedoufal, protože do vyšších funkcí, které vznikly na popud lidu za účelem omezení moci panovníka, dopomohl pouze loutkám neschopným vlastního úsudku. A tak ho ani nepřekvapilo, že nikdo nepřišel s ničím chytřejším, než výše citovaný Lord Romulus. Král byl odkázán na svůj vlastní důvtip.

Nakonec vymyslel smělý plán, se kterým již měl v předchozí době bohaté zkušenosti. Hodí draka někomu na hřbet s příslibem dcery Pišišvorny a půlky harému, ba dokonce si dovolil výzvu okořenit prohlášením o princeznině panenské neposkvrněnosti. Realita samozřejmě končila u přeložení problému na cizí halenu a o harému nebo dokonce o samotné princezně Pišišvorně si mohl dotyčný nechat jenom zdát. O neposkvrněné princezně Pišišvorně dvojnásob. I tak bylo několik málo dnů po zveřejnění hlavní město doslova obleženo náruživými mladíky, chlípnými starci a v hojném počtu i všelijakými přivandrovanými hodnými strýčky. Shromáždění by se dalo definovat jako pouze velmi slabě vyzbrojený hlouček vybrané spodiny, ve které se našli i borci, kteří něco takového jako kopí znali pouze v přeneseném slangovém výrazu. I tak vážení, se našlo pár hrdinů své doby. Byli jimi Sir Brundibár, Lord Le Afrique a Sultán Saddám Obama Husajn – elita národa, praotci gymnaziálního studentstva, kavalíři, zachraňující panny před poskvrněním od někoho jiného a tak dále, zkrátka výčet se blíží k nekonečnu.

Při nepříliš krátkém pohovoru s králem osobně při popravě o páté, král dopodrobna vylíčil střet s drakem, přičemž se obzvlášť věnoval pasáži praskající v odstavcích jeho vlastními heroickými výkony. Hrdinové zprvu nechápali, proč prostě král svým mentálním skenerem draka nenajde a nezničí ho takzvanou „silou jednoho článku malíčku jedné ruky, konkrétně té levé“, tolikrát zmiňovanou v předchozím souhrnu událostí. Král se vymluvil tím, že střetem tak velkých sil by mohlo dojít ke zhroucení prostoru. První s nápadem přišel bystrý Sultán Saddám Obama Husajn, zatímco Sir Brundibár se viděl někde venku skotačící na louce, honíc brundibáry a vše napovídalo tomu, že vyvinutý Lord Le Afrique, má zřejmě dost dlouhé vedení. Sultána, praktika od pohledu, vycházejícího z vlastních zkušeností, napadlo, že by skupinku vilné lůsy, obchvacující město, mohli za permanentku do harému přetransformovat v první elitní sebevražedný pluk. Králi si v této myšlence v duchu zrovna neliboval, ba byl přímo pohoršen, ale na venek nedal nic znát a doufaje, že se nikdy nikdo nevrátí, nadšeně přikyvoval hlavou, div mu nespadla koruna a hltal každé Sultánovo slovo. Další vedené strategické rozhovory nakonec vyústili v lest skýtající v sobě geniální plán útoku začínajícího ztečí vedenou prvním elitním sebevražedným plukem, bez velení, v pravé poledne, využívající momentu překvapení, zatímco naši tři skromní kavalíři budou mít za úkol draka obklíčit a dojednat podmínky kapitulace. V případě, že by se drak vzpouzel, mu mají udělit ultimátum, přerušit veškeré diplomatické vztahy a pro výstrahu mu odebrat diplomatickou imunitu.

Vyzbrojení brilantním plánem si vykračovalo společenstvo harému lesem, kopí pěkně vztyčená, když v tom náhle spatří draka. Usídlil se v noře v hoře. Sluneční hodinky s obrázkem široce větvené Le Afriqueovy rodiny, ukazují za pět minut pravé poledne. Návrh Lorda Le Afriquea na seřízení hodinek vyznívá do ztracena a první elitní sebevražedný pluk vedený mrzkými pudy neboli vidinou permanentky do harému, leč netušící co to ta permanentka vlastně je, se rozebíhá šíleně řvoucí úpatím hory přímo do dračí nory. Naši tři hrdinové se vydávají hledat jiný vstup do nory a v tom zjišťují, že už jsou jenom dva. Chybí Sir Brundibár. Už z dálky vidí, jak si skotačí radostí po pastvině pod horou, dovádí s brundibáry a vůbec předvádí všemožné i nemožné kousky, ještě se naposledy zableskly na jeho tváři nyní viditelné kly a legenda o kaňourdlakovi je vysvětlena. Nesouc sebou výbavu a dále tíženi ztrátou přítele, postupují Lord Le Afrique a Sultán Saddám Obama Husajn k nenápadnému otvoru, ústícímu do jeskyně. Podle hrůzu nahánějícího zvuku trhajících se končetin a vůně spáleného masa si odvodí správnost objeveného vchodu. Drak se zrovna vyřádil na poslední sebevražedné skupince, když v tom Sultán začal s vyjednáváním, ale drak s vyjednáváním naopak zase skončil. Teď už byl jediný, kdo stál mezi drakem a nevinnými ženami po padlích vojácích, kráskami z harému a v neposlední řadě i rádoby panenskou princeznou Pišišvornou právě Lord Le Afrique. Ale ten se nezakecá, to je sekáč. Lord Le Afrique okamžitě tasí své kopí, největší kopí ze všech přítomných. Dokonce i drak se nad tím pozastavil a právě tohoto okamžiku nepozornosti Lord Le Afrique využívá. Vráží mu kopí mezi šupiny, drak řve jako tur, zmítá se, pak se ještě chvíli snaží udržet na nohou. Padá však k zemi, mrtev a už zde jen leží drak, jenž miloval lidský strach a pro teror jeho šel se bít. Dřív než mohl srdce k boji vytasit, zemřel, na draka mlád, dvě stě čtyřicet let.