Když hvězdy padají

Anotace: Padat toho může více.

Bylo mi tak osm. V televizi běžel nějakej šílenej trhák o neviditelným chlápkovi a mě se to hrozně líbilo. "Páni, ten se má. Prošel kolem tý paní a ona ho vůbec neviděla. To je paráda." Moje maminka to nadšení nesdílela a ihned po skončení filmu mě vyhnala do postele. "No jo, dospělí."
O pár dnů později proletěla tiskem zpráva o tom, že mají padat hvězdy. "Tati, tati, prosím, můžeme se dívat?" Tatínek byl hodný a dovolil nám to. Stáli jsme na balkóně. Já, tatínek a bratr. Byla už tma a hvězdičky na nebi vytvářely ty nádherné obrazce, které tolik miluju. Začala jsem se s bratrem předhánět kolik kdo rozezná souhvězdí. Tatínek občas zakročil, se ví, dospělák.
Náhle jsem ji viděla. "Padá! Tati, padá!" "No tak vidíte, rychle si něco přejte, splní se vám to."
Já, oči do široka rozevřené, ručkama pevně svírajíc zábradlí, přála si jediné. "Prosím ať jsem neviditelná!" Co si přál bratr netuším. Nejspíš nějakou pitomost, prostě byl ještě prťavej. A táta? Copak si tak mohl přát dospělák? Nejspíš taky nějakou pitomost.
"Tati a fakt se to splní?" "Pokud to nebyla nějaká družice nebo letadlo, tak ano."

S odstupem času vím, byla to hvězda. Bratr si přál auto na dálkové ovládání. Tatínek nejspíš novou sekačku na trávu. A já? Já si přála naprostou pitomost.