Telefonní budka

Anotace: O úskalích Facebooku ;)

Byl sobotní večer a ulicemi kráčeli lidé mířící za zábavou. Ať už do hospody, kasina či do kina, málokdo by v tuto dobu dělal něco jiného, než relaxoval. Jeden muž, možná spíš chlapec, šel pozvolným krokem, měl ještě spoustu času, dokonce se i zastavil, aby si prohlédl vylepený plakát na akci, jenž už stejně proběhla. Vytáhl cigaretu ze zbrusu nové krabičky, kterou koupil ve večerce před domem. Zapálil si a pokračoval dál v cestě. Pod paží nesl předmět neurčitého tvaru, zabalený do pestrobarevného balícího papíru, dárek pro jeho kamarádku, slavící ten den narozeniny.

Zazvonil telefon. Z telefonní budky.

Když zvoní telefon, většina lidi má potřebu ho zvednout. Jeho protivné rynčení se s hrozivou pravidelností zařezává do prostoru, dokud ho někdo nezvedne, nebo dokud ho volající zklamaně nepoloží. A on onu osobu, ať už to byl kdokoliv, nechtěl zklamat.

Ozval se nepřirozeně mužný hlas.
“Zdravím tě Michale“.
“Eh, prosím?“ nechápal, jak může vědět jeho jméno, vždyť volal telefonní budku.
"Určitě se ptáš, jak to, že znám tvoje jméno. Pozoruji tě už nějakou dobu, tvoje návyky, tvůj denní program, tvoje pohyby, všechno."
"Ohromující, není-liž pravda?" zeptal se hlas ze sluchátka, když se mu nedostávalo odpovědi.
"A-ale proč? O co vám jde?"
"Proč? Protože tě prostě žeru, ty moje prdelko" laškovně zaznělo ze sluchátka.
"Cože?!!"
"Dělám si kozy, nejsi ani moc hezkej a nemůžu vystát kuřáky."
"To se mi ulevilo, co po mne chceš? Spěchám, tak to vyklop, nebo zavěsím".
"Ou, ou, být tebou nezavěšuju".
"Proč jako?"
"Viděls film Telefonní budka?"
"Jo".
"Tak to už určitě tušíš, proč nesmíš zavěsit" s potměšile odvětil hlas.
"No jasně, jenže já nejsem Collin Farrell a ty nemáš snajperku namířenou na moji hlavu“ s úšklebkem řekl Michal a udělal pohyb, jako by chtěl zavěsit, ale nedokončil ho.
Ozvala se rána a asi metr od něj se rozletěla skleněná flaška od piva na kusy.
"Co to sakra bylo? Kdo jsi? Co po mně chceš?" vychrlil Michal a začal se povážlivě potit.
"Vše se dozvíš, ještě tento večer, pokud teda neuděláš nějakou blbost, a třeba nezavěsíš, ok?"
"Ok".
"Dobře, začněme třeba s prostřední otázkou. Kdo si myslíš, že jsem?"
"Psychicky narušenej maniak?"
"Hahaha, celkem vtipné, ale dost opovážlivé na týpka, jehož život závisí jen na tom, jestli stisknu spoušť nebo ne. No tak, kdo podle tebe jsem?".
"Já fakt nevím, nemám tušení" zoufale odpověděl Michal a rozepnul si nejvrchnější knoflík u košile.
"Tak přemýšlej, kdo všechno věděl, že jdeš na Dančinu oslavu narozenin?"
"Nevím, rodiče, Danča a pár kamarádů."
"Jenom oni?"
"Jo. No, možná ještě Dančiny kamarádky. A vlastně všichni moji přátelé na Facebooku. Napsal jsem si do statusu, že tam jdu."
"Na Facebooku, říkáš? Kolik to tak mohlo vidět lidí?"
"Netuším, mohlo by to být kolem čtyř set, možná spíš pět set".
"To je velká spousta lidí. Znáš je všechny?"
"Jasně že jo, jsou to moji přátelé."
"A znáš je všechny opravdu dobře? Jsou to opravdoví přátelé? Takoví, kteří by ti nemířili puškou na hlavu?"
"Ty svině, kdo jsi?" zasyčel Michal a vytáhl z kapsy mobil. Zapnul aplikaci Facebook na mobilu a začal projíždět seznam svých přátel.
"Doufám, že neděláš nějakou volovinu, jako třeba telefonát policii?" zajímalo hlas ze sluchátka.
"Ne, hledám tě v seznamu mých přátel".
"Aha, tak jen do toho, hodně štěstí".
"Hlupáku, do teď mě ani napadlo volat policii. Díky za radu".
"To není moudrej nápad."
"Proč ne?"
"Pominu-li to, že tě zastřelím dřív, než stihneš říct dispečinku „ahoj“, jak bys vysvětlil tu krabičku cigaret v kapse, když ti ještě není ani osmnáct a hlavně to kvantum trávy zabalené v tom papíře?"
"Jak? Jak to všechno víš?" sesunul se v bezmoci Michal na zem a povolil si další knoflík.
"Ale no tak, odpověď máš přece ve své ruce".

"Michal Konopásek vyrazí na Dančinu oslavu. Cestou si koupí cíga od té škaredé baby odnaproti. Tak se tu mějte a nesmrďte tu na Facebooku porad. P.S. Danče daruju POŘÁDNĚ velkou květinu. ;)" svítilo na něj na displeji jeho mobilu.

Byl to jeho vlastní status.

"Michale seš tam?"
"Jo" jen tiše hlesnul.
"Já si dělal kozy. Žádnou zbraň nemám".
"Co?"
"Tady David, chtěl jsem ti jen dát lekci. Říkám ti celou dobu, že si přidáváš i lidi, které neznáš a píšeš o každé kravině, kterou děláš."
"Ty debile, ja tě zabiju, víš jak sem se bál?!!"
"Haha, věřím, ta petarda ve flašce, slušná řacha, co?"