Bakterienec

Anotace: Blbůstka, kterou jsem stvořila na hodinu tvůrčího psaní

Věci se dějí a dalo by se říci, že se dějí dost pochybným způsobem. Vezměme si úplně obyčejný den. Přesně pět dní před Štědrým dnem, v 10 hodin a pět minut, se otevřely dveře obyčejného panelákového bytu, ze kterých vyšla velmi obyčejná žena. S viditelnou nechutí vložila do igelitové tašky peněženku a s vědomím, že hned po návratu musí uklidit celý byt se vydala pro vánočního kapra, kterého stejně neměla ráda.
Přesně v tu samou chvíli si malý nárůdek bakterií v týdny nemytém sprchovém koutu, vyměňoval ranní zdvořilosti. Bakterie si všeobecně potrpěly na pozdravy, mírné zdvořilé úklony a usměvavém smekání pomyslného klobouku.
Dalo by se bez rozpaků říci, že tyto bakterie si dávaly záležet na dobrém chování a zatím v celé historii tohoto početného národa nebyl zaznamenán ani jeden případ bezprostředního násilí. Tu a tam se sice některé a velice nerozumné mladé bakterie popraly, ale brzy jim došlo, jak hrubé a násilné myšlenky se v nich rodí a raději si šly vměstnat do hlavy něco mnohem užitečnějšího. Pokud by jim snad někdo chtěl vysvětlit co je to válka, vražda nebo cizoložství, jisto jistě by si významně zaťukaly na čelo a šly si vyměnit úsměv a uctivý pozdrav, aby se zbavily nepříjemného dojmu, že něco takového vůbec může někoho napadnout.
Přesně ve chvíli, kdy se zabouchly dveře za již zmíněnou „velice obyčejnou ženou“ rázovala si to většina bakterií po Spárové ulici a přes všeobecné uctivosti nebylo v konečném důsledku slyšet téměř nic. Jen jedna jediná bakterie nebyla šťastná, uctivá a pozdravů schopná. Všeobecně jí začaly říkat Bakterciál, nebo Bakterienec, protože říkat o někom na celou pusu, že je asociál a šílenec se všem velmi příčilo. Je ovšem pravda, že Bakterienec se za své chování v hloubi duše nenáviděl. Bylo mu jasné už od začátku, že by se měl chovat jako každá slušná bakterie, ale nedokázal si pomoct. Každý den se proto s utrápeným výrazem postavil do prostřed Spárové ulice a začal vykřikovat, co mu jen hrdlo dovolilo, o konci světa. Ono všeobecně, když někdo začne vyprávět o smrti a konci světa, který brzy přijde, moc popularity mu to nepřidá. Bakterienec byl proto na samém dně popularity a v konečném důsledku ho to velice zarmucovalo. Navíc práce proroka mu moc nevynášela a musel žít z toho, co kde našel. S povzdechem si na hrudi urovnal lepkavou ceduli s nezřetelným názvem „Je to blízko“ a chvilku se bezradně díval na ostatní bakterie, které mu vždy věnovaly soucitnou úklonu. Zhluboka se nadechl a začal křičet jako každého dne. Dnes ho ovšem napadlo, že by se mohl jít podívat k jámě nebeské, proto se přidal do davu a s apokalyptickými pokřiky se vydal k zatáčce. Nad propastí stála partička mladých bakterií a uchváceně zírala do černo černé propasti, která byla zamřížovaná silnou kovovou konstrukcí. Nevěděl přesně, kdo na to přišel, ale všechny staré bakterie tvrdily, že tam dole je pravý ráj. Proto velmi staré bakterie skákaly dolů, aby si užily zaslouženou odměnu za jejich bezúhonný život. Bakterienec si povzdechl. Byl si jistý, že jemu zakážou skočit do jámy nebeské, protože řeči o konci světa nepasují do obrázku o bezúhonnosti.
„Uctivý dobrý den pane Bakterienče přeji. Dneska máme pěkné počasí nemyslíte? Ten včerejší déšť byl příšerný, jako by nebral konce.“
Bakterienec ta slova přes své vykřikování zaslechl jen náhodou, ale byl rád, že alespoň na chvilku uleví svým namáhaným hlasivkám a zmlkl.
„Ano…dlouhý déšť,“ zaskřehotal a tupě pokýval hlavou. Před ním stál pan Bakterizident, což byla neváženější a nejrespektovanější bakterie celého národa.
„Poslyšte, já Vám nechci sahat do svědomý můj drahý příteli, ale proč říkáte takové věci? Proč jen kazíte lidem den?“
Bakterienec se zamyslel. Tuto otázku mu kladli každý den a on se rozhodl, že každý den si vymyslí jiné a zcela logické vysvětlení. Byl přesvědčený, že pokud nashromáždí dost argumentů, uvěří mu a on už nebude muset tuto nevděčnou práci dělat.
„Víte, jsem přesvědčen o tom, že mluvím pravdu,“ nespokojeně se ošil, protože si byl naprosto jistý, že tohle vysvětlení už určitě jednou někomu říkal a rozhodl se povídat dál. „Nechci, aby náš národ vymřel, proto by bylo správné mi uvěřit a utéct, dokud je čas.“ S tímto vysvětlením už byl mnohem spokojenější, proto se tázavě zadíval na Bakterizidenta, který nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„Měl byste se vzchopit a chovat se, jako každá slušná bakterie. Vždyť ani nezdravíte, jen vykřikujete ty vaše…“ Bakterizident se odmlčel. Slovo hlouposti mu přišlo nestoudné a byl si jistý, že by toho nebohého chudáka svým přirovnáním hluboce ranil.
„Slova,“ vydechl s uspokojením.
Bakterienec pokrčil rameny a rozhodl se vydat zpátky na své místo ve Spárové ulici. Dokonce ho přešla chuť na křičení. Jen se pomalu ploužil ulicí a tiše si pobrukoval písničku, která občas zněla za velkého deště. Nechápal význam, ale slovíčka I'm on the highway to hell ho prapodivným způsobem uspokojovala.
„Velice obyčejná žena“ se doploužila domu a nákup hodila na kuchyňskou linku. Měla tak akorát chuť lehnout si k televizi ke své oblíbené telenovele a ignorovat své myšlenky víc než obvykle. Jenže večer měla přijít návštěva a to ženu donutila převléknout se a otevřít skříň, ve které to vonělo po dezinfekčních přípravcích. Několik jich popadla do náruče a doploužila se na toaletu, kterou začala s náladou odsouzence na smrt pucovat.
Bakterienec si stále broukal, když do něj vrazil mladý páreček bakterií, popadl ho za ruce a dotáhl ho co nejdál od lidí.
„Jsi si jistý, že skutečně zemřeme?“ vyhrkl mu někdo do tváře a on jen zmateně přikývl.
„Kdy?“
„Brzy,“ zamumlal výhružně, aby svým slovům dodat patřičnou hloubku a s uspokojením sledoval, že mu mladý pár věří.
„Nemůžeme umřít, má dívka je těhotná,“ vykřikl mu do tváře mladík zděšeně.
„Tak jí odveď daleko,“ pokrčil rameny, vymanil se z jeho sevření a kráčel dál, jakoby se nic nestalo. Popravdě byl neuvěřitelně šťastný, že mu konečně někdo uvěřil. Konečně po tak dlouhé době! Najednou si byl jistý, že jeho prorocké utrpení brzy skončí.
„Velmi obyčejná žena“ si s hlasitým praskáním narovnala záda a rozhodla se, že před dalším uklízením si dá kávu. Káva jí sice moc nechutnala, ale kdysi se dočetla, že kofein pomáhá na hubnutí a káva byla navíc velice moderní, proto tu nechutnou břečku převalovala často v ústech a snažila se působit moderně, jak to jen šlo. Shlédla jeden díl svého oblíbeného seriálu a poté si došla do kumbálku pro parní čistič. Chvilku zápolila s manuálem, aby si připomněla, jak vůbec čistič funguje a donesla ho do koupelny. Nad umyvadlem si zapnula svou oblíbenou písničku od AC/DC, při které se často sprchovala a s rachotem otevřela dveře sprchového koutu. Špína zažraná ve spárách jí neuvěřitelně rozdráždila. Ve své podstatě špínu nenáviděla, už jen proto, že jí musela čistit. Zapnula parní čistič na plný výkon a proudem horké páry, začala zbavovat sprchový kout bakterií.

Epilog

Bakterie s nebakteriálními jmény Adamus a Evanis stanuly na Spárové ulici. Všude to neuvěřitelně páchlo a k jejich uším doléhalo podivné zvonění a podivná slova, která zněla jako „Štědrý večer nastal“. Mladé Evanis, která chovala svou malou bakterii bez jména, bylo neuvěřitelně nezdvořile. Nikdo nepřežil. Velká vlna zahubila všechny, kteří zde žili. Opatrně nahlédli do jámy nebeské, ale nic nebeského neviděli.
„Založíme nový národ!“ zvolal slavnostně Adamus, a aby se trochu uklidnil, věnoval své ženě a dítěti několik počátečních zdvořilostí.