Když pošťáci zabloudí

Anotace: Inspirací mi byla skutečnost.

Slunce v pravé poledne pálilo na plno z modré oblohy, ale dva pošťáci v dodávce atmosféru letního dne nevnímali. Měli starostí nad hlavu.
„Zatraceně. To tvoje navigování nás zavedlo Bůh ví kam!“ řekl Otakar.
„No, já tady jel jen jednou s Oldou. Tenhle rajon tady na vokraji Prahy je tak divně roztahanej,“ odpověděl Miloš.
„Sakra, vytáhni tu mapu!“
„Jo, moment,“ řekl a za chvíli vyndal z tašky velkou rozkládací mapu.
„To sis musel vzít zrovna takovouhle mapu?“
„Hlavně, že vůbec nějakou máme. Podívej, tady bychom někde měli bejt.“
„To je ale nějaká divná mapa.“
„Co se ti na ní nezdá?“
„No, ty názvy těch ulic.“
„Jaký?“
„Podívej se třeba tady. Makarenkova, Vítězného Února…“
„No jo. To je starší vydání.“
„Ty pitomče. Vždyť je to mapa z roku 1974!“
„A jo. Jé, já vzal doma tu druhou.“
„Tak to je hezký. Tady schází určitě spousta ulic!“
„Já bych pokračoval po týhle silnici dál.“
„A kam asi dojedeme?“
„To nevím. Ale někam určitě.“
„Jedeme zpátky. Tady ty lesy kolem mi brání ve vorientaci.“
Otakar sešlápl pedál od plynu a poštovní dodávka se rozjela. Po několika minutách dojeli na křižovatku.
„Přijeli jsme zprava,“ řekl Miloš.
„Blbost. Zleva. Hele, támhle ve škarpě leží nějaká cedule.“
„A co jako?“
„Jukneme na ní.“
Oba vystoupili a došli k oné ceduli, načež zmateně hleděli na ukazatele.
„No jo. Jenže, jak poznáme, kterým směrem ten ukazatel ukazoval, když stál?“ zeptal se Otakar.
„Tak ho postavíme,“ rozhodl Miloš, načež začal ukazatele zvedat a Otakar mu pomohl. Netrvalo dlouho a vrávorali s ním.
„Kam ho chceš donést?“ zeptal se Otakar.
„Tam, kde stál.“
„A ty víš, kde stál?“
Ke křižovatce ve stejný okamžik přijížděl autobus plný zahraničních turistů. Ti překvapeně hleděli na dva muže v modrých uniformách, kteří stáli v prostředku křižovatky s ukazatelem. Řidič autobusu u nich zastavil.
„Prague je tam?“ vysoukal ze sebe řidič a ukázal v ten směr, kam zrovna ukazoval jeden z ukazatelů.
„Yes. Tedy asi,“ odvětil Miloš.
„Thank you,“ řekl řidič a autobus odjel tím směrem.
„Jak to víš, že Praha je zrovna tam?“ zeptal se Otakar.
„Já si to myslím.“
„Takže víš kulový!“
„A ty víš?“
„Poslal jsi je určitě blbě. Jedem vodkud přijeli, než přijedou zpátky!“
Rychle nasedli do dávky a za chvíli jeli po silnici odkud přijel autobus.
„Vůbec nic dneska nedoručíme. Všechno hodíme na poštu a basta!“ řekl Otakar.
„Hele! Před náma se kutálí kolo. Komu pak asi upadlo?“ vykřikl náhle Miloš.
„Vole, to je naše!“ zařval Otakar.
„A jo máš pravdu…!!!“
Oba vykřikli. Pak dodávka sjela ze silnice a vjela do houštin. Vzápětí se zarazila na okraji pole.
„Jé. Před námi vidím nějakej hrad,“ řekl Miloš.
„Ty blbče, to je Karlštejn.“
„Támhle se kutálí naše kolo!“
„Tak abychom ho chytli, ne?“ A vzápětí byly po svažujícím se poli k vidění dvě běžící postavy v modrých uniformách.