Na šrot

Anotace: Nedalo mi dlouhého přemýšlení jak nazvat tuto povídku… Jak svědčí název, řeč bude o tom, jak jsem nevěděla, kdy přestat..

.
Stalo se jednoho obyčejného pracovního dne. T.č. jsem byla v depresích a tudíž velmi náchylná udělat nějakou totální pitomost. Rodina mě v tu dobu velmi často vytáčela do otáček tryskového letadla a ještě k tomu mě vůbec neposlouchali!!! A pokud na mě reagovali, tak odmítavě a ne tak, jak bych si představovala. Tudíž mě neustále lezli všichni na nervy.. A já si každý den říkala, že potřebuju někam pryč, abych je neměla na očích, nebo se z nich zblázním. Že se asi musím opít, abych byla chvíli v rauši a mimo realitu.. A tak se stalo.. A bylo. A že sakra bylo.. Špatně bylo. Až se blilo..

A jak že to proběhlo? Jistě znáte. Začalo to, jako to na oslavách bývá. Povídalo,pilo,trošku čehosi zoblo, povídalo,pilo.. Prozatím jeden druh alkoholu zn. STOCK a tondu k tomu. Nebyly to malé sklenky a nebyly to dlouhé hodiny a neměla jsem hory jídla.. Nějak mi pít chutnalo. A asi vlivem deprese jsem prostě pila a pila, občas něco žbleptla, možná i poslouchala – to už nevím, protože si nic nepamatuju.. až to mé pití došlo. Začala jsem po několika velkých porcích Stocku pít vizoura.. Jen tak. Panáčky. A s ťukáním na to nebo na ono, na tykání, na….ani nevím, ale bylo jich mooooc. Po druhém už mám okno… Prý jsme ve 2 vypili lahev..

A z vyprávění: z nějakého šestého smyslu jsem se zvedla, že tedy půjdu domů. Cestou jsem porazila židli, ale funkčně se oblékla, nezapomněla kabelku a vyrazila na dlouhou cestu z Prahy 10 do centra… Nechápu, nevím jak, ale domů dorazila. Pamatuju si jen, jak jsem sebou občas smýkla o dům nebo o výlohu ,když jsem si to- zřejmě doslova-šněrovala.. Nevím, jak je možné, že jsem zvládla jezdící i nejezdící schody v metru bez pádu. Nechápu, jak jsem mohla opravdu vystoupit a to 3x, kde jsem měla, pak přestoupit nač jsem měla.. dorazit domů a odemknout 2 zámky.. Jsou prostě věci mezi nebem a zemí, které nedávají smysl a jsou naprosto neskutečné a nevysvětlitelné..

Jakmile jsem odemkla byt, tak malý zbytek funkčního mozku vydal zřejmě impuls DOMOV- konečná stanice. Já se skácela hned za dveřmi a tam zůstala dalších několik hodin. Nebudu raději až tak podrobná v podání informací, co se pak dělo.. ale bylo mi velmi špatně… Pila jsem hodně..

Když jsem se probrala napůl svlečená na zemi, která studila a s hlavou točící se jako větrník v uragánu usoudila jsem, že už to do postele zvládnu. Domotala jsem se. Nic moc řeknu Vám. Vzala jsem si kýbl a ještě několikrát mi bylo špatně. Zbytek rodiny se odsunul co nejdál to šlo, aby neslyšeli zvuky, které mé otrávené tělo vydávalo. Aby mohli konečně usnout, protože do té doby měli obavy, zda se vůbec proberu a uvažovali i o ústavní pomoci. To když jsem byla zcela „nedostupná“ jakýmkoli vjemům.

Přerušovaně jsem usínala a plnila ten kyblík u postele.. Když vysvitlo slunko – tentokrát to nebylo „jé,hurá bude hezky“ ale „ježiši, budu muset vstát“ a já se rozhodovala, zda mohu vstát, aniž bych zase nelehla.. Po pár krocích jsem zjistila, že do práce bych nedošla. Ještě jsem totiž nezvládla udržet krok v jedné lajně… Tak si vzala dovču a ležela a nadávala si, jak takhle stará a blbá… a proč vlastně jsem to nechala zajít tak daleko.. Vždyť jsem někde sebou mohla praštit a pak by mě zima mohla praštit a už se neprobudit.. spadnout pod auto.. a co se toho mohlo stát.. Naštěstí se nestalo. Opilci mají asi vážně kliku a nějaký smysl v nesmyslu, který je chrání..Ale já i moji „drahoušci“ si to budeme pamatovat určitě až do smrti.. A občas mi určitě dají vzpomenout a řeknou… jo, to bylo tenkrát, co se máma tak vožrala..

Závěrem mohu říct, že pár pozitiv to přineslo… Jsem si jistá, že už se takhle dloooouho nesežeru (a nejlépe bych už vůbec).. Že to holky viděly a posloužila jsem jako odstrašující případ..“No vidíte, jak to může dopadnout, když se to míchá“..nebo „najednou nic, tak piješ a pak bum – vokno, bezvědomí.. Bacha na to..“ Všechno (no všechno ne, ale tohle jo)bylo k něčemu dobrý..