U Psychologa..

Anotace: .

Jednoho dne jsem se rozhodl navštívit psychologa, už jen zkušenost ve mně vzbuzovala určité tenze. Netrvalo dlouho, ani ne týden a já si domluvil sezení s jedním odborníkem. Doba čekání se mi zdála dlouhá, o to víc se mi fantazie bouřila, jaké to asi bude. Protože problém jsem neměl, né takový, se kterým bych se tedy chtěl svěřovat. Spíš mě zajímala otázka, jak to v tom pověstném lehátku, koženém sofa či křesle vlastně chodí. Dny plynuly pomalu, až do dne D. Ráno mi ani nedocházelo, co mě čeká, což nebylo nic nenormálního, povětšinou si má hlava uvědomuje, že sedí na krku asi hodinu až dvě po probuzení, a to, že se uvnitř ní nachází nedotčený stroj, který lidé všeobecně znají pod přezdívkou mozek, zapíná až kolem oběda. Tedy zhruba sedmdesát dva minut před mojí vytouženou schůzkou.
Ordinace zdála se přesně úplně jiná, než jsem byl zvyklý z amerických seriálů, filmů a Broadwaye. Byla malá, ale ne útulná, sedačky byly z plastu a vůbec ne pohodlné. Na malém stolku v šedobílém rožku se povalovaly časopisy z různých oblastí, asi pro případ, že by se někdo rozmyslel, že místo povídání si o své křižovatce života, bude raději klábosit o receptech a la na bábovku z mramoru opravdu potřebujeme míchačku a pytel cementu? .. Nebo ta slavná osoba, kterou sotva znám z druhého plátku, už zase byla na večírku, kde tropila hlouposti! Snad to nebyla Eva, pane doktore. I odstavce o rybaření mě nechávaly chladným. V hlavě jsem si připravoval scénáře, co všechno mě čeká za hnědými dveřmi, jak to v ordinaci asi vypadá?, či budu muset na znamení pojišťovny vyplazovat jazyk a dělat pověstné Áá.
Asi po dvaceti jedna minutách a čtyřiceti sedmi vteřinách se dveře přeci jenom otevřely. ,,Prosím pojďte,“ ozvalo se. A ruka mi ukázala přesný směr, kde mám uvelebit svůj hýčkaný zadek dle svých libostí. Jak jsme se již telefonicky domluvili se slečnou asistentkou, patnáct stovek za hodinu, zopakoval mi pán v košili s proužkem v bílém plášti pro jistotu. Kývl jsem na souhlas, jako bych ty prachy vůbec neřešil. Au, zase vedle. Rozuměl jsem jí jenom tisíc. I s tím jsem se v tramvaji loučil dlouho.
Slovo dalo slovo. A já dostal finální štafetu. S pocitem, že závod už je i tak dávno prohraný.. ,,Tedy, proč jste k nám zavítal?“ zeptal se mě, hlasem naprosto kontrolovaným, s jistotou, která by se sama jen tak neztratila. Bohužel nepřišel jsem s ničím konkrétním, jen čirou zvědavostí, jak si takové povolání vlastně žije, protože jsem jeden čas taky uvažoval, že bych se na takovou školu uvrtal a snad jednou vykonával. Z mé opilosti úžasem a nervozitou povídám:
,, To víte, přišel jsem, protože mi muži v jednom kuse závidí!“. Uvědomil jsem si, co mi právě vyšlo z úst, a než jsem se stačil poopravit na něco méně drastického, ku příkladu mám problémy s matkou, mi byla dána další z cíle nacházejících otázek.
,,A co Vám oni muži vlastně závidí?“. Au, to už je podruhé, co skučím jako to zvíře. Další „podpásovka“. Když v tom, zrodilo se ještě něco horšího v mé nešťastné hlavě.
,,Závidí mi můj penis“. ,,Aha,“ tenkým hlasem řekl a podíval se na mě, jako by mě měl ještě méně rád než to vůbec jde, a to ještě nevěděl o té lušťovce, co jsem mu vyluštil v nedělním Blesku. To bude nenávisti!
,,A co Vám na něm závidí?“ vyzvídal, by si mohl něco málo poznamenat do svého staromódního bločku vedle všech těch jednorožců a mořských pan.
,,No přece jeho velikost,“ povídám, ,,mám s tím problémy, že mě už vyloučili i z klubu dobrovolných hasičů.“
,,Tomu nerozumím, prosím Vás, pěkně.“ kladl otázky tak zručně, jak jen mu bylo od přírody dáno, a já se do toho motal čím dál tím víc hůř.
,,No, abych Vám to přiblížil, tak na hodině dějepisu, když jsme probírali dobu ledovou, padl dotaz, kdy vlastně vymřeli mamuti, ptal se já už ani nevím kdo. No a paní učitelka se při odpovědi zadívala na mě, jakoby říkala, však oni ještě nevymřeli.
,,Chápu,“ řekl a poprosil mě o dva tisíce, když mi podával ruku na poslední rozloučenou.